Moje žena není pokřtěná. Půjde se mnou do nebe?
„Jsem lékař středního věku, aktivní katolík. Moje manželka sice v Boha věří, je ale velmi hodná nejen ke mně, ale ke všem lidem. Není však pokřtěná a o křtu neuvažuje. Zajímalo by mne, zda se po fyzické smrti znovu setkáme na věčnosti. Není absence křtu překážkou? Děkuji!“
Mít za manželku ženu, která věří v Boha, má jistě své výhody a něco o tom věděl i francouzský filozof Voltaire, když pronášel své přání: „Chci, aby můj správce, můj krejčí, lokaj i moje žena věřili v Boha; myslím si, že budu méně okrádán a méně podváděn.“
Vaše v Boha věřící žena je na Vás hodná, Vy si pravděpodobně myslíte, že Vás nepodvádí, a tak se není co divit, že si ji s sebou chcete vzít i na věčnost. Avšak vzhledem k tomu, že Vaše žena není pokřtěná a o křtu ani neuvažuje, bylo by dobré se zamyslet nad otázkou, zda Vaše žena s Vámi na věčnost jít chce.
Jste lékař, a zřejmě i proto si – stejně jako dříve Sigmund Freud – uvědomujete, že smrt je nevyhnutelným vyústěním každého života. A protože víte, že nejste nesmrtelný, velmi zodpovědně si uvědomujete, jak je důležité důkladně si naplánovat život po smrti. Avšak abyste si mohl svůj život na věčnosti naplánovat skutečně pečlivě, bylo by opravdu dobré si nejdříve zjistit, kdo z Vašeho okolí s Vámi na věčnost jít chce.
A první, s kým byste si o tomto problému měl otevřeně pohovořit, je jistě Vaše hodná manželka.
Plánovat si smrt je jistě těžký úděl, avšak slovy Woodyho Allena: „Viděno z té lepší stránky je smrt jednou z mála věcí, kterou lze realizovat pohodlně v leže.“
Alex Doležalová Hrouzková
Konečně nějaký dotaz, který se týká víc teologie než gynekologie. Život po smrti je samozřejmě něco, co se nedá dokázat, ale patří k tradici velkých náboženství věřit v to, že smrtí život nekončí. Někomu to může připadat divné, ale to je spíše jeho problém. Pokud jde o mě, nesmrtelnost lidské duše mi přijde jako jedna z těch náboženských pravd, které jsou docela jisté. Také to, že život po smrti se – pokud jde o jeho podobu - nějak odvíjí od kvality toho, jak žil člověk předtím. To není žádný velký náboženský objev, každý ví, že takhle to v praxi funguje.
I kdybychom to vzali podle přísné náboženské tradice, člověka zavazuje poznání, které má. Pokud vím, že je něco dobré, mám to dělat. Pokud to nevím, tak mě to nezavazuje. Základní věci ví každý a nemusí si o nich nic studovat. Třeba to, že se nemají mučit malé děti nebo lhát. Že se někdo nechá pokřtít je výrazem toho, že ví, co křesťanství znamená. Pokud použiji hodně primitivní přirovnání, a ještě jednou opakuji, že hodně primitivní, křest je něco jako vízum. Pokud ale nastane mimořádná situace, což může být často, lze někoho vpustit dovnitř i bez víza, protože jde o život.
Samotný křest není ani podmínkou, ani zárukou šťastného života po smrti. Je to symbolický úkon, kterým se hlásím k nějaké tradici, kterou jsem poznal jako správnou. Pokud jí věřím, mám se nechat pokřtít. (Ani to nebolí.) Pokud jí nevěřím, nemá to smysl. Abych to tedy zjednodušil, pokud vaše partnerka žije podle toho, co poznala jako správné a je otevřená pro další poznání, je všechno v pořádku. Pak můžeme doufat, že se všichni potkáme na věčnosti. Konec konců naše poznání je nedokonalé vždy a pokračuje přece i po smrti. Nikdy nevíme všechno a nikdy nejsme dokonalí. A tam na věčnosti si užijeme mejdan, o jakém se ateistům ani nesní.
Jan Jandourek
