Potřebujete inspiraci? Mladá designerka Andrea jí má na rozdávání
Žijeme ve světě absolutní nabídky, který nás s každou další reklamou, s každým dalším nákupem, s každým dalším vyneseným košem staví před řečnickou otázku: „Proč bych měl něco vytvářet? Vždyť už je to všechno hotové.“ Dvacetiletá Andrea Kroupová si vybrala si nevybrat; namísto přebírání toho, co už je na skladě, se rozhodla přijít s něčím novým.
Se svou dívčí uměleckou skupinou Spičky (což v ruštině znamená „sirky“) uspořádala výstavu v pražském Karlíně, maluje na obří plátna o rozměrech dva krát dva metry, navrhuje nábytek, multifunční misky i pojídatelné ptačí budky a chystá se na práci se starým nábytkem, který teď po jarním úklidu nachází v ústeckých ulicích. V rámci klauzurní práce na fakultě umění a designu na ústecké univerzitě vyrobila přenosný pracovní stůl ConverTable, který by se pro studenty mohl stát ideálním zavazadlem na způsob robotů ve filmu Transformers - akorát že tenhle je z březové překližky a místo benzínu v něm najdete třeba sadu štětců.
Jak vlastně vznikly Spičky a proč?
Ten název vznikl kdesi v hospodě, kde někdy před dvěma roky někdo okomentoval sirky na stole: „Víte, jak se v Rusku říká sirkám? Spičky…“ - a bylo to na světě. Trochu v tom byla euforie z léta, zároveň jsme s holkama měly nevšedně stejný pohled na umění. Byla v tom určitě i touha dělat něco víc, než doposud, ale především to bylo z kamarádství. Navíc název Spičky vyzařuje dost jasně, že to bude taková... dámská jízda.
Jak jste se potkaly? Věnujete se všechny tomu samému?
Martina Šandová se mnou byla na Hellichovce, na grafice. S Katkou Elefantovou se známe od miminka, ona je něco jako moje sestra - no a Timmy Crofony... To ani nevim, ta se k nám nějak připojila ve víru velkoměsta. Timmy píše poezii. Krásný básně. My tři zbývající jsme tehdá měly takový záchvat pro volnější tvorbu grafiky. Nebo jsme spíš malovaly. Protože ta grafika má strašně striktní pravidla. My se jich moc nedržely.
Na čem teď pracuješ ty?
Teď mám zkouškový. V létě si ale chceme s Martinou zařídit ateliér. Už mi začíná být líto všech těch pláten, který mi hnijou na půdě. Plátna dva metry krát dva metry se vážně nedají jen tak skladovat. Nechceš jedno obří nad postel?
Jasně, ale ateliér ti to stejně nezaplatí. Jak se takovýhle mladý umělec vlastně uživí?
Když někdo potřebuje navrhnout letáky nebo plakáty, tak se starám o jejich grafickou stránku. V létě chci restaurovat starý nábytek. Já jsem teď v takovém záchvatu ze starého nábytku. Když jsem se přestěhovala do Ústí, probíhal zrovna nějaký jarní úklid či co. Lidi vyhazovali před dům nádherný kusy nábytku. Tak jsem si to posbírala a teď ho musím zrestaurovat. Je to udivující, jak si lidé neuvědomí, co vlastně vyhazují za skvosty. Takže teď mám ve svém ústeckém bytě navezený židle, tonetky... zkrátka všechno. Třeba židle z 50. let. u těch se nemůžu dočkat, až je zrepasuji.
Jakou současnou výstavu bys mi doporučila?
To bude určitě výstava fotek Nikoli Ivanova v Bulharsku. Ona se snad přesune i k nám. Udělal sérii fotek s názvem Anonymní zóny, kde fotil různý industriální místa ve tmě. Jsou to nádherný, minimalistický černobílý fotky.
Mimochodem, do kterého „tábora“ jako mladý umělec patříš? DOX nebo Národní galerie?
Národní galerie je hrozně zkostnatělá. Já to beru tak, že nejdůležitější je to, co se na výstavě vystavuje, ne kde se to vystavuje. Kdyby byla v lese, jdu se podívat do lesa. Jenže ty to chceš jasně, viď? Tak asi bych šla radši do Národní galerie. Tak, a je to venku. Já mám asi ráda tu zatuchlost.
Tobě tam voní ten starej nábytek, viď?
Na tom něco bude.
Znáte inspirující mladé lidi, nebo k nim sami patříte? Přihlaste se nám s ukázkou svých prací na adrese rxonline@reflex.cz!
