Fotograf na BMX Dereck Hard to má rád natvrdo
Majitel dvou časopisů pro mladé lidi. Bývalý BMX závodník, zakladatel několika úspěšných BMX Flatland závodů, moderátor mezinárodních BMX contestů, sponzor BMX jezdců a především fotograf, jenž loni získal cenu na Czech Press Photo Canon Junior awards.
Ty jsi nedávno založil už svůj druhý časopis. Jak ses k tomu vůbec dostal?
Já jsem od dvanácti psal takový prózy a pseudodeníky ve stylu Payna, Mladí v hajzlu a tak. Pak se to dostalo do fáze, kdy mi jeden soubor těchto povídek mělo nějaký nakladatelství vydat. Jenže ono zkrachovalo a tím pádem z toho sešlo. To mi ale pomohlo v tom, že jsem nemusel tolik tápat, jestli moje psaní někoho zajímá. Byl to především signál, že se chci dostat do nějakýho časáku. No a v téhle době jsem žil skater lifem, měl jsem rád skate a BMX, oblíkal jsem se jako skejťák... a proto jsem ty povídky poslal do Board magazínu. Tam mi odpověděli, že se jim to líbí ale že není úplně jejich styl uveřejňovat povídky, ale nabídli mi, ať k nim píšu články. To mi bylo čtrnáct a bral jsem to jako úžasnou příležitost.
U nás jsi často označován jako jakýsi průkopník BMX flatland. Co tomu předcházelo?
To snad ne. To bylo právě to období, jak jsem začal psát pro ten časopis. Zkoušel jsem to na skejtu, až jsem pak dostal k narozeniním první BMX kolo a začal jsem na něm jezdit disciplínu street. Ta mi moc nešla, a tak jsem zkusil právě ten osudový flatland.
A Flatland je...?
To je takovej balet na kole. Nebo aspoň to lidi říkají. Já bych řekl takový break dance na kole? Asi ani jedno není úplně správně. Zkrátka je to jízda na BMX kole bez překážek, kdy člověk musí naprosto splynout s tím kolem, na kterém dělá různé triky. Musí je kreativně kombinovat a udržet balanc. Docela maso.
Jak to vypadá, když si ve dvaceti člověk řekne, že si založí vlastní časopis? Ne každému to vyjde.
A taky že to úplně nevyšlo. Já se jenom chtěl zkusit živit tím, co mě baví. Zároveň jsem nechtěl bejt na nikom závislej. Což se nikdy nepovede, protože máš inzerenty a sponzory... Ale bylo to tak, že já jsem nikdy nebyl úplně nejlepší jezdec. Na závodech jsem jezdil v béčkách. Tam jsem sklidil třeba třetí místo... prostě vůbec žádná sláva ti povim. Ale měl jsem k tomu všemu vztah, a tak jsem se angažoval trochu jinak. Když vznikal časopis Dirtbiker pod stejným vydavatelstvím, jako byl právě ten Board, tak jsem do něj začal hned psát. Měl jsem tam svojí flatlandovou rubriku, takže mě lidi možná považujou nebo považovali (nevim, jak je to teď) za nějakýho mecenáše flatlandu u nás. Kolem šestnácti jsem začal dělat první závody v Akropoli. Ty jsem pojmenoval Le Flatique. Potom jsem si v roce 2006 řekl, že bych chtěl dělat vlastní časopis, čistě o freestyle BMX, který bude zahrnovat všech pět disciplín. Což je street, flatland, minirampa, vertikální rampa a dirt. Takovej časák tady chyběl, jenže já už neměl prachy na to, ho tisknout. Tak jsem ho udělal jenom virtuální.
Nedělal jsi ale nakonec ty sám sponzora?
Jojo, dělal. Měli jsme pár jezdců, kterým jsem poskytoval mediální podporu či jim dohazoval jiný sponzory. Pak jsme dělali docela veliký, mezinárodní závody Flatfighters na Flóře. Bylo dobrý, aby český diváci viděli jezdit i nějaký zahraniční jezdce. Tak jsem je sem prostě dostal. Jenže pak to všechno začne lézt do peněz. To by ani tolik nevadilo, ale když ti za to nikdo skoro ani nepoděkuje, tak ta motivace trochu opadne. Uvidíme, jestli ještě letos budou...
Mně příjde, že tak nenápadně opouštíš svět BMX, aniž úplně chceš.
Já nemůžu dělat furt ty samý věci dokola. Navíc už nemám tolik času. Mám školu, do toho fotím, píšu... chci taky někdy trávit čas se svojí milovanou holkou, rodinou a se psem. Takže si musím pomalu vyčlenit priority. Že bych měl s přibývajícím věkem, po všech těch aktivitách, energii organizovat, sponzorovat, a ještě moderovat (většinu závodů jsem uváděl) závody nebo dělat nový čísla Love BMX, to si nejsem jistej. Já si rád občas na tom kole zajezdím, ale mít pořád v hlavě BMX, to člověka už pak akorát omezuje.
Tím se dostáváme k tomu, že svůj první časopis jsi nechal tak trochu ladem a založil si nový. To bylo poměrně nedávno, že?
Napřed jsem musel udělat pomyslnou tečku za tím předešlým. Ta přišla v podobě Czech Press Photo, kdy jsem dostal cenu za sérii Flatland Job. To byla moje klauzura v prváku na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Fotil jsem jezdce flatlandu stylizovaný do jejich profesí nebo aspoň k takovým, ke kterým měli nějak blízko. Pak jsem si řekl, že výš už se ve focení BMX flatlandu asi nedostanu, a v nejlepším se má přestat, že jo.
K focení ses dostal jak? Z nouze, aby byly v časopise nějaké fotografie?
To vůbec ne. Já jsem s touhle myšlenkou koketoval už odmala. Furt mě to lákalo, ale byla to pro mě tenkrát strašně drahá disciplína. Vyvolávání fotek, technika... všechno. Chtěl jsem jít na fotografický učňák, jelikož v té době žádná jiná střední fotografická škola nebyla. Ale maminka mě naštěstí přesvědčila, že bych měl jít na gympl. Po maturitě jsem si zkusil soukromou vyšší publicistiky a fotografii na Orange factory. Ale dospěl jsem k závěru, že se toho naučím víc sám...až na pár světlých výjimek, v podobě zajímavých předmětů se super profesory. Než jsem si našel ITF v Opavě, která mi opravdu konečně sedla a začala mě a moje focení rozvíjet.
A ten nový časopis...
To jsem se jednou probudil se strašnou kocovinou a musel jsem dělat nějakou práci do Love BMX. Sedím u počítače, hlava mi třeští a říkám si, že to dělám furt dokolečka, žádnej další vývoj...čistě otročina. A že by mě bavilo dělat časopis, který by byl celkově streetovej. Tu myšlenku jsem nosil v hlavě dlouho a tohle byl ten pravej, zvláštní moment, na kterej jsme čekal. Nemám rád slovo urban, ale v podstatě je na této myšlence postaven. Mít tam hudbu, film, komiks, celkově kulturu, mladý nadějný lidi ve všech odvětvích, neotřelý fotky, autorský rubriky nebo články, se kterýma se nikdo nikde jindé nesetká. Takový městský časopis pro mladé tu prostě do teď chyběl. Takže jsme se třema kámošema Smackem, Romanem a Pepem rozjeli Bastardy.
Proč se to jmenuje Are we Bastards? (Jsme bastardi?)?
To jsem si vymyslel protože se mi líbí, že se ten název ptá: Jsme bastardi? Má to být otázka na veřejnost, asi na starší generaci. Otázka o tom, zdali jsme my, mladí, opravdu takový bastardi, jak se o nás míní. Jestli všichni ti lidi, který v tom časopisu prezentujeme – filmaři, hudebníci, fotografové, street sportovci a všechny nadějný mladý lidi –, jsou opravdu takový šmejdi jenom proto, že jsou třeba potetovaný nebo se v jejich očích divně oblíkaj. Proto ta otázka, zdali jsme bastardi. Jsme?
Těžko říct…Ale teď vyšla nějaká studie, že průměrný Čech utratí za kulturu 1500 korun měsíčně. To je hodně, nebo málo?
Já se už lek, že řekneš ročně. Měsíčně to docela ujde. Když jeho průměrnej plat je deset tisíc, tak je to v pohodě, ne? Pokud mu zbyde na konci měsíce patnáct set na rohlíky a on to radši vrazí do kultury, tak je to super. Ne, ale já nevim, kdo ty průzkumy dělá, respektive koho se ptají a tak. Jestli zase člověk, co vydělá sto tisíc za měsíc utratí za kulturu patnáct set, tak je to hanba. Nebudem to radši pitvat. Ještě je naserem a nebudou utrácet za kulturu nic. Musíme ale brát v potaz, že je tady všechno děsně předražený.
Jak vidíš dnešní situaci v Česku? Úplně obecně, jako jeden z těch „bastardů“. Mně to připadá, že jsme stoh slámy. Zvenku hezky seschlej, jak má být, jenže vevnitř pořád pěkně pročůranej a smradlavej.
Tos trefil přesně. Například Vítek Bárta je fakt fenomální „khák“! A Paroubka, když jsem někde viděl, tak se ve mně vařila krev! Myslel jsem, že nic horšího už nemůže přijít. Ale „smekám“, fakt. Upřímně se mi o tom nechce ani moc mluvit. Je to smutný. Když se koukneš, jaký to bylo za první republiky… Měli jsme perfektně našlápnuto, myslím, že bychom byli klidně vyspělejší než Německo. Pak přijde nějakej rakouskej syčák Adolf a je vymalováno. Po něm hned „rudý“ a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Když se ale koukneme na události ve světě, tak můžeme být ve finále ještě rádi. Hodně mi taky pije krev Česká televize. Viděl si někde ve Světě, aby veřejnoprávní televize pouštěla reklamy a vybírala poplatky? Hard core. Obecně si myslím, že médium, který do tebe sype reklamu, by mělo bejt zadarmo.
Co bys vzkázal lidem, kteří mají podobné cíle jako ty, jen jim schází… cosi?
Aby přestali remcat, že furt něco nejde a bůhví co. Když někdo opravdu, ale opravdu chce něco dělat, tak to dělá. Občas spadneš na držku, ale to je pro tebe pak jedině dobře. A nebejt línej. Já jsem třeba línej jako prase. Jen tu lenost nesmíš nechat zajít tak daleko, aby ti bránila v kopání sebe samotnýho do zadku.
Jak se díváš na umění a drogy? Je to opravdu nerozlučná dvojka?
Třeba u focení mi to nepřijde. Spíš naopak. Kdybych fotil zhulenej, tak to nestíhám a bude to pak stát za opičí trus. Zato když sedíš hodiny u počítače a ty fotky nějak upravuješ, tak to rozhodně neuškodí. Můj názor...
Matěj je vlastně skromný člověk. Hodně mluví, plánů má v hlavě tolik, že by je mohl prodávat. Řeknete si, že je to idealista. Jenže on své ideály, alespoň doposud, dotáhl z obýváku až k nám. Zároveň může působit excentricky. Opak je pravdou. Jeho skromnost se projeví, když si poskládáte nenápadné střípky jeho sebekritiky či zpochybňování vlastních děl. Nedělá to moc nápadně, to by přece nebyl Hard, ale bez srdce, jaké má Matěj, by nikdy nešlo dělat to, co dělá. Ať už je to rap, který si ze srandy s kámoši nahraje pro svou přítelkyni, či pořádání závodů pro všechny nadějné kluky, kteří nás možná v budoucnu budou reprezentovat na BMX kole na olympiádě.
www.dereckhard.com - zde najdete jeho virtuální portfolio
www.bstrds.cz - magazín Are We BASTARDS?!
Máte supertalent? Ozvěte se nám na rxonline@reflex.cz!
