Manžel ze žárlivosti vyhrožuje, že se zastřelí. Mám od něj odejít?
„Milá Alex a Jane, pokusím se stručně: jsem 25 let vdaná, máme dvě děti – 25 a 20 let –, manžel je o 17 let starší, jeho věk mi nevadí, ale před pěti lety se jeho chování změnilo. Je žárlivějším, popudlivějším, podezřívavějším. Ze zásady nechodí k lékaři, jako důvod uvádí, že raději umře sám nebo se zastřelí. Je i jinak podivínský. Nepožádá si o důchod, říká, že od státu nic nechce. A nyní události nabraly velkou dynamiku a já se snažím unést břímě, které jsem si naložila, abych použila Janova slova. Posílám Vám zkopírované maily, kde vyhrožuje kdečím kdekomu. Zbraně doma máme, udělala jsem si kvůli němu zbrojní průkaz. Ten den, kdy zjistil, že mám jiného partnera, opil se, s nataženou pistolí mě objímal, plakal a já jsem ji zezadu cítila na žebrech. Moje dcera i matka mi radí okamžitě odejít. Ale Vy situaci posoudíte nezávisle. Alex je psycholožka, nebezpečné chování rozpozná a Jan kněz, ten zná duši. Ještě k mým nevěrám, ano, dopustila jsem se nevěry dvakrát. Jednou, když mi bylo 28, a nyní a vím, že to není právě elegantní chování. Poraďte.“
Co ale chcete Vy? Děti máte odrostlé, milence máte po ruce, šíleného manžela po boku a menopauzu na krku. Jaké jsou Vaše možnosti? Můžete se sbalit a odejít za milencem. Pokud to takto uděláte, bude Vám pravděpodobně líto Vašeho opuštěného manžela a budete jej pravidelně navštěvovat, abyste neměla výčitky svědomí, že on po Vašem odchodu nikoho nemá. Váš manžel pak ve smutku zabije buď sebe, nebo Vašeho milence, nebo možná i Vás. Pokud za milencem neodejdete a zůstanete s manželem, budete muset nadále snášet manželovo šílené chování a buď se dočkáte toho, že se Váš muž zastřelí před Vašima očima, nebo že zastřelí Vás, nebo v nejlepším případě prostě jednoho dne umře nějak normálně.
Pokud byste se chtěla toho střílení a zabíjení nějak rozumně uchránit, zavolejte na manžela psychiatra nebo policii ve chvíli, kdy začne zase vyvádět. Máte téměř zaručeno, že si manžela odvezou, vyšetří a naordinují mu léčbu, a Vy budete mít možnost ho zákonně zbavit střelných zbraní, případně se ho zbavíte úplně, pokud bude zjištěno, že je skutečně nebezpečný.
Možná ale nechcete být rozumná, možná Vás silně tlačí pud smrti a možná si střílení a dramata na sklonku života vlastně přejete. Podle všeho se Vám život vcelku podařil, tak proč jej neukončit grandiózně a romanticky v slzách a se zbraní v ruce – ať už v ruce Vaší, nebo manželově.
ALEX DOLEŽALOVÁ
Podle Vašeho popisu to vypadá asi tak, že Váš manžel se chová jako blázen. Jestli blázen podle současných odborných měřítek skutečně je, to ať posoudí odborníci. K nim se ale nejspíš nedostaví, takže by bylo nejlepší na místě se zařídit podle toho, co Vám říká matka a dcera.
Aby bylo jasno, neřešíme tady otázku viny, ale praktického jednání. Co dělat v situaci, kdy někomu partner vyhrožuje. Já bych spíš zmizel do bezpečí. Jestli tím vyprovokujete nějakou agresívní a zkratkovitou reakci, která bude také nebezpečná, bohužel nemohu předvídat. To bychom ale mysleli na dva tahy dopředu, když máte zatím udělat jeden.
Naši čtenáři nevidí obsah oněch e-mailů, jež on psal, tak budou trochu mimo kontext, ale aspoň mezi námi mohu říci, že to není vyjadřování člověka, s nímž bych chtěl sdílet domácnost. Bez ohledu na to, jestli někoho zabije, nebo ne.
Jen na závěr — církev používá při svatebním slibu formulaci: „Ponesu s tebou dobré i zlé až do smrti.“ Není tam však řečeno, že má člověk povinnost nechat se zabít. Obrat „s tebou“ je něco jiného než „od tebe“. Zlo od druhého máme snášet jen do té míry, dokud je to nutné. Morální jednání je sice „povinné“, ale mučednictví je dobrovolné, protože vyžaduje heroismus.
Ještě jedna věc, když máme někdy pocit, že je potřeba na druhého člověka povolat psychologa nebo psychiatra, je nutno si také položit otázku, jestli k těmto lidem nemáme jít sami. Třeba jsme jen menšinovou součástí problému, ale možná by se vyplatilo s tím něco taky dělat. Možná. Co já vím.
JAN JANDOUREK
