Kapesní halucinace: Vibrace a vyzvánění mobilních telefonů jsou občas jen ve vaší hlavě
Nenápadná, takřka neznatelná vibrace telefonu ve vaší kapse. Sáhnete po něm, podíváte se na displej a shledáte, že navzdory vibraci vám nikdo netelefonoval, nikdo neposlal SMSku. Právě jste zažili „syndrom fantomové vibrace“. Takovou nenápadnou kapesní halucinaci.
Syndrom fantomové vibrace už z kapes majitelů chytrých telefonů vyrotoval do oblasti zcela vážně zkoumaného psychologického fenoménu. Podle Roberta Rosenbergera (nezaměňovat s Robertem Rosenbergem, který zkoumá vibrace jiného charakteru) ze School of Public Policy, který vystupuje v nedávném videoklipu na téma fantomových vibrací, tuto halucinaci prožívá na vcelku běžné bázi například devadesát procent studentů středních škol. Nejen podle jeho názoru jde o halucinaci: to protože mozek reaguje na podnět, který není skutečný.
„Jedni tvrdí, že techologie jako jsou tyto telefony určitým způsobem předrátují náš mozek,“ komentuje syndrom fantomových vibrací Rosenberger; sám se ale kloní spíš k tomu, že pes je zakopaný v naučených návycích lidského těla. Když nosíme na nose brýle, po nějaké době na ně zapomeneme: tak, jako zapomeneme na to, že máme uši a nos. Nevšímáme si jich, protože se staly součástí našeho vnímaného těla. Tak je tomu nyní podle Rosenbergera i s chytrými mobilními telefony. Stávají se naší mobilní končetinou (a není to poprvé, co se o nich jako o rozšíření našeho biologického základu mluví; v souvislosti se sociálními sítěmi se zase hovoří o vytváření určitého „šestého smyslu“, neustálého povědomí o tom, kde jsou a co dělají desítky lidí daleko od nás).
Vzpomínáte si na film Videodrome od Davida Cronenberga, kde si ten chlapík vytáhne pistoli z vlastního břicha? Nebo na japonský film Tetsuo: The Iron Man, ve kterém si hlavní hrdina montuje do svého těla kovové trubky tak dlouho, až se z něj stane tank? Tak něco takového.
Kdykoliv zažijete fantomovou vibraci, dostává se vám velmi fyzického důkazu o tom, že mobilní telefon už se stal vaší součástí; jeho vibrace představuje stejně bezprostřední vjem, jako když vás brní noha, zaškube vám sval nebo vám lupne v zádech. U vibrací to přitom nekončí. Existuje také fantomové vyzvánění, které lidé prožívají, když se sprchují, nebo jsou vystaveni jiným zvukům v rozsahu 1000 a 6000 Hz, kam spadá většina vyzváněcích tónů mobilních telefonů: a mozek si to prostě přepočítá tak, že nešlo o zvuk padajících kapek na dno sprchového koutu, ale o vyzvánění mobilního telefonu. Jestli to takhle půjde dál, vznikne z toho i specifická úzkost. Aha, ona už vznikla: říká se jí „ringanxiety“ - úzkost (anxiety) z vyzvánění (ringing).
Takové malé kapesní halucinace se ale zdaleka neomezují na majitele mobilních telefonů. Psychiatr John McGrath z University of Queensland vloni publikoval zjištění, že ryzí halucinaci zažije během svého života jeden z dvaceti lidí – z čehož vyvozuje, že halucinace nejsou ani tak příznakem nemoci, jako naopak příznakem správně fungujícího mozku.
McGrath se ke zkoumání halucinací dostal po své vlastní zkušenosti, když vystupoval ze sprchy (sprchy jsou ve studiích o halucinacích vůbec běžným artiklem; někdo by o tom měl udělat studii) a zaslechl, jak ho volá jeho dítě. Teprve po chvíli, kdy na dítě volal zpátky a ono se neozvývalo, si vzpomněl, že je v domě vlastně sám.
Podobně se k takovým zdemokratizovaným halucinacím staví i nová studie, kterou publikoval Christoph Teufel z University of Cardiff ve Walesu se svými kolegy. Teufel se věnoval vizuálním halucinacím; ohledně jejich významu ale dochází k podobnému závěru jako McGrath. Podle Teufelovy studie jsou totiž vizuální halucinace hlavně výsledkem činnosti mozku, který se snaží dát smysl okolnímu světu, který je z povahy věci překombinovaný, nejednoznačný a chaotický. „Halucinace nezpůsobuje rozbitý mozek, je to jen součást toho, jak mozek funguje,“ říká Teufel.
Takže si zvykejme. Fantomové vibrace, fantomová vyzvánění a vizuální halucinace jsou koneckonců dobrou přípravkou na to, až se nové technologie stanou pevnou součástí našich tělesných schránek: s vibracemi v kloubech, reproduktory v uších a displeji v oční rohovce.
