Zpětné zrcátko: Náše tánky bůdut v Práge! Ruské impérium vrací Česku úder
Hlavní téma dnešního ohlédnutí Zpětného zrcátka se dá shrnout pod verš jednoho z těch českých básníků, kterého se bolševickému školskému drilu podařilo zošklivit až několika generacím školních dítek. Přesto či právě proto je ale třeba se k nim vracet. Vždyť jak aktuální jsou právě v dnešních dnech slova Svatopluka Čecha: „Sláb je ten, kdo v sebe ztrácí víru, malý ten, kdo zná jen malý cíl!“
Po urážce sovětského i ruského majestátu se nám dostalo právem políčku na oplátku. Za hanebné odstranění sochy maršála Koněva hrozí nyní starostovi Prahy 6 Ondřeji Kolářovi přinejmenším trest doživotního čtení časopisu ΟГОНЁК. Navíc rozsudek, který mu hrozí u moskevského hrdelního soudu, je jen začátkem spravedlivé odplaty. Ta pravá sprcha pro všechny fašisty, kteří stav nepřátelství s ruským lidem vyvolali, přišla nyní. Zpětné zrcátko nemá na mysli zapálení české ambasády v Moskvě ani výtržnost v Petrohradě za skandování bolševicko-nacistické lůzy: „Náše tánky bůdut v Práge!“ To je jen tradiční folklór mentální svoloče, která se slušnými Rusy má stejně málo společného jako se slušnými Čechy zdejší komouši či Foldyna.
Horší ovšem je, že jedné ze stanic moskevského metra byl odebrán čestný název Pražská a stanice teď už ponese název „Maršála Koněva“. Unese provokatér Kolář frustraci tisíců českých turistů dychtivě se hrnoucích metrem na Rudé náměstí zhlédnout voskovou figurínu vynálezce bídy? Příslib umístění sochy maršála v muzeu je chabou náplastí, proto zaujal návrh vrátit Koněva do veřejného prostoru. Jen si to zkuste představit – kol pomníku veselé děti, ženy spěchající za nákupem, senioři nad šachovou partií, milenci a teenageři dávající si schůzky „u Koně“ a ve sváteční dny se k jeho kynoucí postavě blíží novomanželské páry. Není to krása? Je třeba jen najít ideální místo, kde socha oživí veřejný prostor a podnítí podnikavost rozhýbáním obchodu s barevnými kovy. Co takový Chánov?
Problém Koněv trápí mnohé a návrhů řešení se objevilo víc. Neprůchodný se ukázal být i nápad, který měl podle autorů uvolnit patovou situaci Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Byl inspirován tradičně těžkou pozicí, kterou maršálové v Praze mají, neboť Koněv není zdaleka jediný maršál, který v Praze o pomník přišel. Realizace tak měla splňovat i argumenty ve prospěch sloupu jako symbolu smíření odstraněním čtyř konfliktních andělů a jejich nahrazení sochami čtyř maršálů, kteří o pomníky v Praze už jednou přišli – maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, maršála Josefa Vissarionoviče Stalina, maršála Karla I. Filipa knížete Schwarzenberga a maršála Václava Radeckého z Radče. Ale vzhledem k tomu, že česká Lara Croft a přední antisloupová bojovnice Lenka Procházková pokus odmítla slovy: „Jen přes mou mrtvolu!“, bude zřejmě nutné s realizací ještě nějaký čas počkat.
Polívčičku si chtěli přihřát i monarchisté průhlednou záminkou návratu Václavského náměstí k původnímu názvu Koňský trh a tvrzením, že jde o staročeský ekvivalent názvu Koněvův trh z doby, kdy čeští rusofilové snili o chvíli, kdy se kůň ruského kozáka napije z Vltavy.
Nabízí se i konfrontace za zrušení stanice Pražská v moskevském metru. Stačí vrátit se k původnímu názvu páteřní ulice Žižkova. To nabízí velké možnosti, neboť ulice v té délce, v jaké se dnes táhne Koněvova třída, měla v roce 1907 názvy hned tři. Od Bulhara až po křižovatku s ulicí Prokopova se jmenovala Husova, v dalším úseku pak Poděbradova a od křižovatky s Domažlickou přes Ohradu až na Spojovací nesla název – Erární silnice (do Českého Brodu). Erární – to by se ruské administrativě asi líbilo nejvíc.
Komunisté? Co slovo, to lež! Co čin, to zločin!
Slušný člověk zbystří, když zahlédne titulek, že někdo chce pozavírat komunisty a zakázat je. Řekne-li to ale Vladimir Žirinovskij, pak ten jinak moudrý nápad dostane nahnědlou příchuť, aniž by šlo čokoládu. Jde o to, že Žirinovskij chce pozavírat ruské komunisty a zakázat jejich stranu, pokud prý i letos půjdou – bez ohledu na opatření proti koronaviru – položit věnce k Mausoleu Lenina na Rudém náměstí. Místopředseda ruských bolševiků Jurij Afonin ale veřejnost ujistil, že položení věnců se komunističtí poslanci zúčastní při dodržování rozestupů a dalších bezpečnostních opatření. Ale naopak, soudruzi, volá Zpětné zrcátko! Je třeba se stmelit i s „hudlany Brežněvy“! Jazyky do hlavy, soudruzi! Foldyna vám to předvede! Vždyť Lenin říkal: Proletáři všech zemí, spojte se! Vzhledem k tomu že jde zítra o 150. výročí, co se v rodině Uljanovových budoucí masový vrah narodil, byla by to taková hezká tečka, kdyby to s tím koronavirem klaplo, myslí si Zpětné zrcátko.
Vzhledem k výše zmíněnému výročí je možná vhodná chvíle k citaci bonmotu Josefa Čapka: „Komunisté? Co slovo, to lež! Co čin, to zločin!“
Závěr dnešního Zpětného zrcátka by se mohl jmenovat Zprávy z domova:
Miloš Zeman, shodou okolností prezident republiky, si opět před časem pustil ústa na špacír. Stejně jako v případě Peroutky vlevo dole i tentokrát v případě Šarapatky kdekoliv měla jeho sdělení jediný účel – plivnout na někoho, kdo je nad Zemanův duševní obzor (Peroutka) nebo je přinejmenším vzpurný (Šarapatka). Soudy v obou případech rozhodly o povinnosti Zemana omluvit se poškozeným. Lze si myslet své o zákonech této země, které jejího představitele – nemožností ho za cokoliv žalovat – postavily do role blba, který není zodpovědný za své činy. Je-li to majestátu fuk, je to jeho věc. Není-li ovšem kdokoliv jiný v této zemi odpovědný za své chování a činy, je mu odebrán občanský průkaz, volební právo a ostré předměty, aby nemohl ublížit sobě či jiným. Pak by měly úřady konat i v tomto případě.
Obě žabomyší války, úrovní odpovídající osobě, která je způsobila, se táhnou českou justicí řadu let a stojí spoustu peněz. Omluvit se má v obou případech za původce urážek – bůhví proč – Ministerstvo financí, které místo výkonu rozsudku rozpoutalo jen další kolo idiotské kličkované ve stylu, zda čárka v žalobě nad písmenem Á je či není příliš dlouhá. Je-li ale něco v této zemi příliš dlouhé, tvrdí Zpětné zrcátko, pak je to především prezidentování Miloše Zemana.
O úrovni těch, kteří řídí tento stát, vypovídá i kauza jednoho prasete. Zpětné zrcátko má na mysli to, které zemřelo. Co víc má svéprávnými obyvateli této země cloumat – zda vztek či hanba – nad arogancí hyen, seskupených výhružně kolem trosky, žijící v iluzi, že je stále ještě alfa samec. Smečka zatím ohlodává těžce zraněný stát, který v šoku, paralyzován i parazity profitujícími z jeho zranění a neschopen sebeobrany trpně přihlíží svému konci, jak to porážené prase v Osvětimanech.
Prý bylo nemocné a stejně by uhynulo, říká jeden. Prý bylo hladové a bez zbytků z penzionu by zemřelo hlady, říká druhý. Mluví pořád ještě o tom praseti nebo o kom je vlastně řeč, ptá se Zpětné zrcátko.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
