Zpětné zrcátko: Česká buranská politika aneb Čert a komunismus nikdy nespí
V minulém ohlédnutí slíbilo Zpětné zrcátko upřít dnešní pozornost k poslednímu ze Tří K – koronavirus, Koněv, komunismus. U předešlých dvou se dala vystopovat značná míra souvislostí i neperiodické návraty, které, ač pod jinými jmény, měly vždy jeden leitmotiv – uměle vyvolaný strach z vnějšího nepřítele. Nedůvěra k „těm z vedlejší Lhoty“ je základ české buranské politiky, přijímané s oblibou většinovou společností, přezdívanou „obyčejní lidé“ – dříve „pracující lid“.
Jejím cílem je po vyvolání strachu následné nabídnutí ochrany, vždy za špetku zobu v krmítku klece navíc místo rizika hledání zrnek svobody za plotem ohrady. Taková je v našich zeměpisných šířkách obvyklá směna nabídky a poptávky. Proto dnešní koronavirus míval kdysi jméno Adenauera, Zenkla, mandelinky bramborové, českých básníků, hudebníků i hokejistů, političek na šibenici, balonů CIA s lízátky, které vraždí děti, válečných štváčů z Wall Streetu, plíživé kontrarevoluce či ztroskotanců a samozvanců.
Spasitelé typu Koněv se jmenovali Lenin, Gottwald, Stalin, Slánský, Clementis, Vaš či Urválek a společně si říkali „mládí světa“. Časem umřeli na syfilis či chlast, jiní jako zrádci Strany na šibenici a z některých se dokonce vyklubali Židé! A jak to bylo dál? Všichni jedli a pili, jak to v pohádkách bývá a jestli neumřeli, jedí a pijí dodnes! Ti, co přišli po nich, nestojí ani za plivnutí. Místo role Spasitelů vzali za vděk rolí udavačů a ranhojičů, zachraňujících pouštěním žilou chcípající mršinu – kdysi odvážného lva.
A co lid? Lid volal: „Psům psí smrt!“, ač psi za nic nemohli a třeťáci psali, jakmile zvládli všechna písmenka slabikáře: „Soudruhu prezidente, pověste tu zrůdu Horákovou hodně vysoko. Ne na provaz – na drát – ať si to pamatuje!“
Proto Třetí K – komunismus nelze pustit z hlavy. Pokud se ctěný čtenář domnívá, že Zpětné zrcátko mluví o komunismu kolem nás, mýlí se! Řeč je o komunismu v nás! Příliš často Zpětné zrcátko slýchá: „Zas tak špatně nebylo!“ nebo „To z lidí udělal komunismus! To zavinili komunisté!“
„A kdo to byl, ti komunisté?“, ptá se Zpětné zrcátko. Kde se vzali? Přiletěli z Marsu, jak myslel expremiér Buldozer? Kam zmizelo 1,8 milionu českých komunistů z necelých 8 milionů dospělých této země? Nebyli jsme to nakonec my sami? Nejen ti, co věšeli, kradli a udávali, ale i ti ostatní, co se jen báli, volili je a pod tribunou mávali šeříkem: „Ať žije KSČ!“ Kam se ztratily statisíce příslušníků Lidových milicí – ozbrojené pěsti KSČ (za Třetí říše SA – Sturmabteilung), členů Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti (obdoba předešlého) či Uličních výborů (Blockleiter - Dienstbezeichnung innerhalb der NSDAP), které daly přednost bití, udávání a střelbě do spoluobčanů před trávením volného času doma s tím (manželkami), co si vzali.
Problém byl – jak u koho – v našem strachu, zbabělosti, stádnosti, touze nevyčnívat, naivitě či přilnutí ke korýtku – to v lepším případě. Doufali jsme, že náš provaz ještě nemá smyčku. „S tím nic nenaděláme!“, mručeli jsme pod peřinou. Stačilo kýchnout a zmizeli jak švábi, když se rozsvítí. Mnozí, kteří se s nimi ušpinili, si tehdy řekli dost! Ale jsou jiní, kteří znovu vylézají z děr pod přítmím naší tolerance, podceňování a hlouposti myslet si, že se soudruzi změnili. Chyba lávky! Z prasete labuť neuděláš, to je základ evoluční teorie – netřeba být Darwin. Jistě, dnes už by nevěšeli, ale ztratit se – to mohou lidé nato šup. Tam, co se náš prezident jezdí učit demokracii, o tom vědí své a jsou v tom fakt dobří. Dříve tomu říkali: „Jezdíme se tam (to byla cool Moskva) učit, jak vám zakroutit krkem!“
Dnes už by se nevěšelo…?, přemítá Zpětné zrcátko. Snad ne, ale stejně – když si soudruzi Skála, Grospič, Grebeníček, Filip, Blaško a jiní vybaví, jak se na špagátu cuká za krk visící nepřítel, zas jim začnou být erekcí trenky malé. Naštěstí svět se změnil a moc už toho nedokážou. Jejich výlevy jsou jen snahou otrávit studny a počkat, že zbytek dokonáme my – na to spoléhají! Nedejme na řeči a vnější dojem, Arbor ex fructu cognoscitur – strom po ovoci poznáte!
Budoucí vláda komunismu mohla vzbuzovat naděje jen u naivních blouznivců – jako dítě u rodičů či Spasitel u věřících – jen do svého vítězného příchodu na svět v roce 1945. Záhy bylo jasné, že se rodičům narodil bezcharakterní spratek, který zdědil jen všechny nejhorší geny předků. Místo betlémské hvězdy Spasitele se rozzářila rudá hvězda Ďábla a od té doby se komunismus zmítal ve smrtelných křečích, které se jmenovaly Plzeň 1953, Berlín 1953, Poznaň 1956, Budapešť 1956, Praha 1968 a 1969, Gdaňsk 1980 a 1988, Berlín 1989, Praha 1989 a Bukurešť 1989.
Po jeho zdechnutí zůstali komunisté, kteří se stydí, že jimi byli; jiní, kteří se nestydí za to, že jimi jsou a nakonec ti, kteří se nestydí jimi v budoucnu případně/znovu být. Jako vir černého moru jej se čtyřiceti lety okupací přinesla Rudá armáda, když osvobozovala Evropu od nacismu. Tím Zpětné zrcátko nemyslí ani v nejmenším miliony vojáků ubožáků v jejích uniformách, kteří trpěli a umírali, aby po návratu domů v lepším případě žili dál ve stejné bídě jako před válkou, ale mimo ploty gulagů. Ve sporu, který vedeme o naše osvobození Rudou armádou, jde o zrůdný režim, jeho představitele a slouhy.
Rudá armáda měla na osvobozování patent již před válkou. Tak jako nás v květnu 1945, osvobodila již 17. září 1939 polovinu Polska, zatímco druhou wehrmacht Třetí říše. Oslava proběhla hned po skončení osvobozovacích bojů na společné vojenské přehlídce Rudé armády, wehrmachtu a vojsk SS ve Varšavě. Kupodivu zde chyběli Poláci. Možná se prvních 25.000 připravovalo na Katyni roku 1940, zatímco 60.000 dalších si balilo na cestu do Kazachstánu.
Již 30. listopadu 1939 začala Rudá armáda osvobozovat Finsko a zhruba na pětině území se jí to povedlo. Sovětský svaz byl za toto osvobození 14. prosince 1939 vyloučen ze Společnosti národů . Ale to nenechalo Rudou armádu spát na vavřínech, a tak 17. - 21. června 1940 osvobodila kompletně Litvu, Estonsko a Lotyšsko, přestože s tím nesouhlasila tak úplně ani Třetí říše. (sic!)
Hned o týden později, 27. června 1940 osvobodila Rudá armáda čtvrtinu Rumunska, jmenovitě severní Bukovinu a Besarábii. Poté, co obě území v létě 1941 na chvíli zase osvobodil wehrmacht, nenechal to Rudá armáda být a tato území osvobodila v roce 1944 „na věčné časy!“ Postupně následovalo osvobození Bulharska, Maďarska a zbytku Polska, ale až poté, co nechala nekomunistický odboj ve Varšavě při povstání vyvraždit. Poté, co z půlky země udělala rovnou Sovětský svaz, ukázala velkorysost a za tu půlku dala Polsku stejně velký kus Německa. „To se to hoduje…“, řekl by feldkurát Katz. „Seber jim všechno jejich a dej jim kousek cizího!“, řeklo by Zpětné zrcátko.
A všude zůstaly desetitisíce zavražděných, miliony vyhnaných a rozvrácené země. Role komoušů je dnes u nás rolí rákosky na oponenta a berlí pro chromou vládu. Ti, kteří zvítězili o chlup z rozkroku – jako prezidenti, strana, hnutí či pohnutí; ti, kteří chtějí čůrat do vany v Kramářově vile; ti, kteří chtějí prosadit, že krást se už zase smí – ti všichni mohou počítat s jejich podporou. Má to háček, každý, kdo jim podepíše úpis krví, se stává Švandou Dudákem, hloupým Honzou i doktorem Faustem. A ne každý bude mít štěstí, že ho z té šlamastyky vysvobodí Dorotka, Káča či Markétka. To platí jen v pohádkách! Myslete na to – čert a komunismus nikdy nespí!
Tak to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
