Vladimír Mertlík: Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy
Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy. Často Zpětné zrcátko ve svých knihách dokládá toto své tvrzení srovnáním dějinných událostí vzdálených od sebe stovky let. Dnešek je dnem, kdy před 231 lety skončil starý svět. Svět možná nespravedlivý a krutý, ale přesto svět, který měl řád. Na mnoho dalších let po tomto datu vstoupil do éry chaosu a vlády lůzy.
Je ráno 14. července 1789. Už déle než rok trvá ve Francii totální chaos. Státní bankrot, teror a vzpoury potlačené armádou se střídají v kaleidoskopu násilí. Vše ten den začalo útokem přes vodní příkop na Invalidovnu. Když se ukázalo, že královské pluky umístěné na Martových polích na útok nereagují, měli povstalci v okamžiku 40 000 mušket a 20 kanonů. Chybí jim jediné – munice! Dav se proto valí směrem k věznici Bastila. Vězňů v ní sice je jen sedm, navíc pouhých zlodějů a hlídána je jen veterány a invalidy. Je ale napěchovaná municí a právě tu povstalci hledají. Když velitel Bastily Launay odmítl munici vydat, dav zaútočil a za hodinu bylo po všem. Masy vzbouřenců pochodují s municí ulicemi Paříže za zpěvu Marseillaisy. V čele jsou místo praporů neseny na kopích uříznuté hlavy velitele Launaye a prefekta de Flessellese. Kdepak, kde je revoluce, tam je i legrace!
Uplynuly dva roky. Habsburk Leopold II. nepatří ani v roce 1791 k těm, kteří se radují z francouzských problémů. Cosi mu napovídá, že problémy Bourbonů mohou přerůst i jiné korunované hlavy, a navíc má ke starostem i osobní důvody. Bojí se o sestru Marii Antoinettu, francouzskou královnu a manželku krále Ludvíka XVI. Oba byli po nezdařeném útěku před lynčem davu eskortováni zpět do Paříže, kde čekají na další osud v paláci Tuileries. Každý přece ví, že Marii Antoinettu Francouzi nemají v lásce. Je to rozmařilá a povrchní Rakušanka, která na zprávu, že lid se bouří, protože nemá chleba, reagovala bezelstně slovy: „Tak proč nejedí koláče?“ Arogance? Hloupost? Nebo arogantní hloupost? Lid jí to brzy spočítá!
Na oblibě jí nepřidal ani nezdařený start manželských povinností, byť nezpůsobený její vinou. To bylo tak! Při ranní kontrole průběhu a výsledku svatební noci, která je státní záležitostí, se ukázalo, že… No, že nic! A nejen to! Ono to NIC trvalo sedm let! Jistě, nic se nemá uspěchat. Jenže! Doma ať si každý dělá, co chce, ale v tomto případě šlo o státní zájmy. Proto v roce 1777 přijel do Paříže císař Josef II., aby si se švagrem Ludvíkem XVI. tak nějak chlapsky promluvil. Stalo se a věci i Ludvík se daly do pohybu. Již v srpnu téhož roku přinesla francouzská královská informační kancelář radostnou zprávu: Manželství bylo naplněno! V dubnu 1778 už bylo jisté, že královna je těhotná, a dál to šlo, jak se sluší a patří. Příčina problému? Fimóza! Kdo by to byl řekl, že?! Takový kousek kůžičky a jak to ohrozí dějiny!
Horší ale byla královnina rozmařilost. Nejdražší látky a krajky, plesy a bankety, šperky a hazard – to vše ze státní kasy. K tomu spousta potřebných přátel toužících po jistotě funkcí a úřadů. To vše byly důvody, proč je Marie Antoinetta označována za hlavního viníka blížícího se státního bankrotu a lidem nazývána Madame Déficit. Že ne zcela právem? A koho to zajímá?!
Je pravda, že Marie Antoinetta byla typem ženy, která potřebuje manžela s hlubokou kapsou, ale hlavní příčina bankrotu Francie byla ve financování její velmocenské politiky. Momentálně v podpoře vzpoury amerických kolonií v boji o nezávislost na Anglii. Podpora boje za svobodu, za zrod svobodných USA? Kecy! Především jde o zprostředkovaný boj s úhlavním nepřítelem – Anglií.
Nebojí se jen Leopold II. o svou sestru. Mocní Evropy se obávají o celou Francii. A mají proč, protože to, co přijde, otřese řády světa a přinese nevídané hrůzy. To, co přijde, není pouhá další rebelie, je to Velká francouzská revoluce. Císař Leopold II. se ale řešení nedočkal, když umírá nečekaně 1. března 1792 v pouhých 35 letech. Pitva prokázala pneumonii plicního laloku a zánět pohrudnice. Nedočkal se tak ani 20. září 1792, první porážky jím budované katolické koalice od francouzské revoluční armády v bitvě u Valmy. Druhý den Francie vyhlásí republiku, zavede všeobecnou brannou povinnost.
V roce 1793 je Paříž městem zběsilého teroru pod prapory s hesly svoboda, rovnost, bratrství. Události nejsou jen francouzskou záležitostí a radikalizace rebelů vzbuzuje strach i v dalších zemích. Ludvík XVI. se sice od pádu Bastily snažil o kompromisy, ale pro jakobínské radikály – hlavně George Dantona a Maximiliena Robespierra – je to vždy málo. Zfanatizovaný dav zaútočí na královské sídlo v Palais des Tuilleries a královský pár je uvězněn. Pokus o útěk končí v městečku Varennes na hranicích Svaté říše římské, které pro ně znamenaly svobodu. Král s královnou jsou odhaleni při namátkové kontrole kočáru, v němž prchali pod smyšlenými jmény. Tím, kdo je poznal a udal, je náhodně přihlížející poštmistr Jean-Baptiste Drouet. Král s královnou jsou zatčeni a odvezeni zpět do Paříže, kde jsou obviněni z velezrady. Vůdce jakobínů, bývalý úspěšný právník Robespierre, jednání ani nenazve soudním procesem, když před Národním konventem prohlásí: „Zde se nevede soudní proces. Ludvík není obžalovaný a vy nejste žádní soudci. Jste politikové a zástupci národa. Příčí se mi trest smrti a k Ludvíkovi necítím lásku ani nenávist, ale sesazený král v lůně revoluce, která ještě není pevně zakotvena, nemůže být zneškodněn pouhým uvězněním či vypovězením. S bolestí vyslovuji osudnou pravdu: Je lépe, aby zemřel Ludvík, než aby zahynulo 100 tisíc občanů.“
Jako bychom to odněkud znali, že?
Dnešní Place de la Concorde, původně Place de la Louis XVI., dostává za revoluce jméno Place de la République a královu sochu ve středu náměstí nahradila gilotina, která nezahálí! Během dvou let na ní přišlo o hlavu 1 300 lidí. Právě u ní slaví revoluční lůza v roce 1793 triumf popravy krále Ludvíka XVI. a o půl roku později i královny Marie Antoinetty. Nesmějí pod svými jmény ani zemřít a jsou popraveni jako občan Ludvík Kapet a vdova Kapetová. O dva roky později ale skončí pod stejnou sekyrou i vůdci revoluce Danton, Robespierre a další. Jeden z nich Camille Desmoulins se zapíše na popravišti do dějin výrokem: „Revoluce jako bůh času Saturn začíná požírat své děti!“ Jak prorocká slova! Revoluce se hroutí sama do sebe jak vesmírná černá díra. Poprava královského páru byla premiérou svého druhu a naznačila, co se dá od vzbouřené holoty očekávat.
Pád revoluce a následný převrat v roce 1799 přivede k moci malého velkého muže, dodnes adorovaného masového vraha. Napoleon Bonaparte, bývalý dělostřelec a později geniální vojevůdce. Roky táhne Evropou a mění její mapu i řád. Jakmile to situace dovolí, stává se diktátorem Francie. I díky němu dějiny potvrzují, že nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
