Vladimír Mertlík: Pátá kolona bolševismu útočí a tvrdí, že za komunismu bylo prima
Džina z lahve vypustil svým rozhovorem v online magazínu Echo historik a děkan FF UK Michal Pullmann. „Jsem postmarxista!“ prohlásil beze známky studu, jako by to nebylo v ústech slušného člověka sprosté slovo. Vymezil se vůči označení komunista, ale zároveň v rozhovoru relativizoval hrůzu a hnus bolševického režimu od vražedných 50. let až po dobu normalizačního hnoje.
Na rozhovor reagoval Michal Klíma, který tak odšpuntoval žumpu kryptokomunistických lží, s nimiž přišli vzápětí na veřejnost i další levicoví aktivisté, mj. historička z ÚSTR Muriel Blaive a prof. Pavel Kolář. Jejich argumentace ve prospěch komoušského režimu lze shrnout do závěru, že zdejší občané nikdy nikam jezdit nechtěli, o svobodu slova nijak zvlášť nestáli, byli spokojeni s tím, co měli – zřejmě dle písně: Tak už máme, co jsme chtěli – a žili v konsenzu s režimem, který konal v souladu s jejich přáními.
Průběžně z jejich textů vyplývá, že na komunismu byla řada dobrých věcí – novomanželské půjčky, možnost udávání, vánoční kolekce, likvidace nepřátelských živlů, spaní pod širákem ve frontě na auto, pračku, ledničku (dále doplňte dle vlastní zkušenosti), dovolená s Andělem, možnost žádat pověšení zrádců strany a lidu a řada dalších vymožeností, kvůli nimž stálo za to být v Pionýru, ČSM či SSM, ROH, SČSP, LM a KSČ – a jinak držet hubu.
Koneckonců nic nového! I na nacismu lze nalézt řadu dobrých věcí – návrat třetí říše mezi velmoci, VW Brouka, dálnice, růst národní hrdosti, restart hospodářství, populační explozi, likvidaci nepřátelských živlů, práci s mládeží, knihu Mein Kampf všem novomanželům zdarma a řadu dalších vymožeností – kvůli nimž stálo za to být v Todt, SA, gestapu, SD, SS, Hitlerjugend, BdM a NSDAP. Také v třetí říši byl – podle filozofie myšlení děkana Pullmanna – konsenzus občanů a státu. Důkazem je mj. i fakt, že ani Židé neprotestovali a plně se – v souladu s politikou NSDAP – zapojili do budování nacionálního socialismu. Stejný konsenzus dnes můžeme sledovat v KLDR a ČLR.
Slánský už visel a provaz byl nedostatkové zboží
Soudruh Pullmann, představitel tzv. revizionistické školy, zdůrazňuje u českého komunismu konsenzus velké části společnosti a tvrdí, že předchozí historici kladli přehnaný důraz na represi. (sic!) Slovo represe by přitom měli mít komouši a levičáci zakázané z huby vypustit a za revizionismus by Michal Pullmann za minulého režimu dostal místo týdenního pobytu na Krymu několikaletý zájezd do „krimu“ a v 50. letech provaz. Je ale pravda, že v jeho dětství v rodině prominentního komunisty v 70. letech nic nehrozilo. Slánský už visel a provaz patřil mezi nedostatkové zboží.
V reakci na další útok čím dál drzejších kryptobolševiků vyšla řada kritických textů – hlavně ve Forum24. Skvělé Klímovy texty, nelítostná polemika J. X. Doležala, úvahy Jiřího Sezemského, Tomáše Klvani a kardinála Duky. Jejich cílem bylo varování před pokusy posunout hranici tolerance bolševického zla znovu o kus dál. Děje se tak třicet let poté, co jsme jako hlupáci nabídli smír filozofií „nejsme jako oni“.
Výsledek? Z lustračního zákona je třívrstvý hajlzpapír a ptejme se, kdo – ze zbolševizovaných socanů – si ještě vzpomene, kde leží „Bohumín“? Nejde jen o to, kdo komoušem byl, ale i o to, kdo jím je! Platí, že komunistou či nacistou se člověk nestane vstupem do té či oné bandy – sviní či naivním troubou se musí narodit.
A konsenzus „nestraníků“? Pravda, v boji o život nelze být nestraníkem ani nestranným, ale je lží nazývat postoj tehdejší společnosti konsenzem, resp. kolaborací. Byl to strach, ev. na začátku naivní hloupost. Obojí je omluvitelné jen tehdy, pokud se za to člověk stydí, ale nic z toho – strach, stud, přiznání k hlouposti – lidé jako děkan Pullmann a jemu podobní neznají. Postmarxisté či neomarxisté jsou jen pátá kolona bolševismu s úkolem či cílem udělat z nejkrvavějšího režimu lidských dějin papírového tygra, který se sice v „dějinném experimentu“ dopustil chyb, ale ty by už nikdy neopakoval.
Ale opakoval, pane docente, ale opakoval! Zcela přirozeně, neboť vraždění a násilí je přirozeností neomarxismu i urmarxismu, protože obojí je jen bolševismus.
Jak napsal v komentáři Tomáš Klvaňa: „…Mnoho z nich se totiž rozčiluje (tohle je specialita hlavně německých a západních levicových aktivistů), když srovnáváme nacismus s komunismem, jako by to bylo něco nepatřičného. Prostá fakta ale mluví jasně: světový komunismus má za sebou mnohem víc nevinných obětí než světový nacismus a fašismus… Klíčový rozdíl je podle mě tento: Zvrácenost nacistické ideologie je většině normálních, morálních lidí zjevná ihned. Zvrácenost komunistické ideologie není. Komunistické zlo se maskuje bojem za lepší svět. Za sociální spravedlnost. Proto mu naletěly zástupy slušných, naivních lidí a snílků. Proto je dodnes nebezpečnější než nacismus.“ (cit.)
V čem se Zpětné zrcátko s Tomášem Klvaňou rozchází, je závěr jeho textu: „…proti Pullmannnovi někteří lidé používají celou řadu nefér argumentů a osobních útoků. Lidsky chápu jejich rozhořčení, ale bylo by dobré, kdyby toho nechali. Je skutečně jedno, v jakém městě Pullmannn vyrůstal (v Moskvě) a kdo byl jeho táta. A ač osobně nejsem rád, že Pullmannn stojí v čele FF UK jako děkan, byl zvolen legitimně a vypadá to, že řada studentů si jeho práce cení. Rozhodně nechci, aby někdo nedemokraticky tlačil na jeho odvolání. Bude mi úplně stačit, když jeho studenti budou mít přístup k lidem a argumentům druhé strany.“ (cit.)
Právě v toleranci myšlenek komunismu či marxismu je zárodek příští porážky demokracie. Dojem, že komouše lze polepšit slušností, je kapitální omyl, protože bolševismus – ze své podstaty násilný – vnímá diskuzi, toleranci, kompromis a snahy o pochopení jako slabost druhé strany. Je pravdou, že děkan Pullmann byl do funkce demokraticky zvolen. Fakt, že si jeho práce řada studentů cení, je ale varující, protože rodí v nejprestižnější alma mater v zemi jako v líhni hbitá bolševická háďata s ambicí nahradit staré vyžrané ještěry komunismu. Soudruh Pullmann a jeho spolubojovníci na barikádě pokroku využívají FF UK jako workshop komunismu.
Důkazem, že obrana proti výše uvedeným trendům je nutná a na pořadu každého dne, je i text Michala Pullmanna a Pavla Koláře na on-linu Seznam s výmluvným titulem: „Komunismus nestačí jen odsoudit. Snažme se ho také vysvětlit“, kde autoři mj. píší: „…i po více než třiceti letech zůstává komunismus ožehavým tématem, jehož se rádi ujímají politici či různí aktivisté a snaží se z něj vytloukat politický kapitál. Zároveň je patrné, že převážná část společnosti již nejeví zájem o „dryáčnické“, zjednodušující pohledy na komunistický režim.
…Odráží se tu i výsledky odborného historického výzkumu, který se v posledních letech vedle represe zabývá i společenskými souvislostmi komunistické nadvlády a poukazuje na její vnitřní rozpory a spletitosti.
…Je nepochybné, že lidé, kteří emigrovali do zahraničí, utekli za nějakou představou lepšího života. Ale co pro ně znamenal „lepší život“? Ve hře mohlo být široké spektrum cílů – rodinných, profesních či ryze ekonomických. Ty je nutné pečlivě zkoumat, nikoli bezhlavě šermovat s pojmem „svoboda“. (cit.)
Ano, hlavně nešermovat bezhlavě pojmem svoboda, tak takhle nějak, soudruzi!
Proto je třeba rozloučit se slovy díla Dělníkova bota. Otevřeněji než soudruh děkan naznačuje, co se studenti, nositelé pochodně pokroku, učí na FF UK, a nám ostatním pak budoucnost, která nás čeká, nedáme-li si pozor! Však znalci vědí, co říkal Julius Fučík, ikona mladých komunistů: „Lidé, bděte!“
Křísne-li jiskru dělníkova bota, nevzplane oheň, zatím ne. Pošklebující se kapitalistů slota přečká i do dalšího dne.
Ale až lid se semkne s hesly rudé víry dochlemstá pohár vršící se míry, poslední z kasty pijavic.
Existoval kdysi systém, co bral lidem jen hnus a dával perspektivu, radost. Říkali mu tehdy socialismus,
A byl všech, žádná křehká svátost.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
