Vladimír Mertlík: Vítězný únor č. 2 se blíží. Kdo se bojí, nesmí do komunismu
I včera se Zpětné zrcátko věnovalo renesanci bolševismu a růstu komoušské drzosti jako dopadu naivity listopadu 1989 pod heslem „Nejsme jako oni!“, které ale platí, protože ani „Oni nejsou jako my!“. Kampaň děkana FF UK Michala Pullmanna a jeho neobolševických apologetů označilo Zpětné zrcátko za útok na polistopadový vývoj a adoraci režimu, na jehož účtu jsou desetitisíce mučených a žalářovaných, statisíce zničených životů, společnost zavřená v kleci jak divá zvěř a tisíce zavražděných.
Útok salonních levičáků je tím záludnější, že se místo primitivních formulací stalinistických trilobitů z KSČM skrývá pod zástěrku vědeckého bádání. Zpětné zrcátko varovalo před zavíráním očí nad neomarxistickými kecy v kleci i shovívavostí k tomu, že zástupci páté kolony jsou v čele ústavu (ÚSTR), který má sám vyšetřovat bolševické zločiny,či vyučují historii generace bez osobní zkušenosti s komunismem, které tím snadněji podléhají lžím a relativizaci těchto zločinů. Cílem instalace těchto lidí na zmíněné funkce je vytvoření platformy pro permanentní posun hranic tolerance bolševismu o kus dál – zatím verbálními útoky. Lhostejnost k tomu je nebezpečná, neboť v toleranci myšlenek komunismu či marxismu je zárodek příští porážky demokracie. Ještě v neděli mohlo znít varování Zpětného zrcátka o trvalém vzestupu agresivity bolševismu nadneseně, ale noc z neděle na pondělí mu dala plně za pravdu. Verbální útoky přešly do další fáze!
Pražská policie zahájila vyšetřování vandalismu, kterým neznámý pachatel na Kampě poničil výstavu o vraždě Milady Horákové a procesech 50. let. A to je nám překvapení! Nezačal skandál soudruha děkana odmítnutím vyvěsit na fakultu transparent s fotografií Milady Horákové a textem „Zavražděna komunisty“?
K vandalismu se vyjádřil i Jiří Pospíšil (TOP 09): „Odsuzuji tento šílený vandalský čin. Ukazuje se bohužel, že některým lidem není nic svaté. Takto zostudit památku obětí komunistické totality je pro mě naprosto nepochopitelné!"
„Jak prosté, milý Watsone!“ chce se odpovědět s klasikem. Dlouholetá publikační a pedagogická činnost soudruha děkana a jemu blízkých slaví úspěch. Pro pochopení stačí přečíst pasáž z jeho úvah o životě před listopadem 1989: „…Je nepochybné, že lidé, kteří emigrovali do zahraničí, utekli za nějakou představou lepšího života. Ale co pro ně znamenal „lepší život“? Ve hře mohlo být široké spektrum cílů – rodinných, profesních či ryze ekonomických. Ty je nutné pečlivě zkoumat, nikoli bezhlavě šermovat s pojmem svoboda.“
Tak tady je jádro pudla leninsko-marxistické dialektiky! „Nešermujte mi tu bezhlavě s tou posranou svobodou!“ volá neomarxista.
„Svoboda je jen poznaná nutnost!“ zvolal Karel Marx.
Jeden z textů soudruha Pullmanna a kolegy Pavla Koláře na Seznamu má výmluvný titul: „Komunismus nestačí jen odsoudit. Snažme se ho také vysvětlit.“
Za oba tak učinil už dávno tatínek Zpětného zrcátka, když prohlásil: „Jediné, za co lze komouše pochválit, je to, že se věšeli i mezi sebou.“
I jejich hospodaření ohodnotil pan otec stručně: „Dosáhli absolutoria! Bylo takové hovno, že došel i hajzlpapír!“
„Ale když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří!“ tvrdí přísloví. Zůstaneme-li v pohodě s hubou mastnou „od bůčku“, přijdou na řadu i jiná: „Z nejhoršího jsme uvnitř!“ a „Všechno špatně skončí!“ Protože soudruh děkan Pullmann, stejně jako dříve Slovan všude bratra má.
Důkazem, že jde o věci přesahující nejen hranice slušnosti, ale i hranice státní, je mezinárodní skandál z loňska, kdy Aktuálně.cz odhalilo, že Česko-čínským centrem na UK pořádané „nezávislé“ konference tajně financovala ambasáda komunistické Číny. Akce považované západními tajnými službami vč. české BIS za špionážní operace Číny! A kdože byl zakladatelem Česko-čínského centra a jmenoval do čela Miloše Balabána i další členy? Další pindík na šachovnici světového marxismu, soudruh rektor UK Tomáš Zima! Tak na to se napijem!
Po odhalení se ale – jak je u soudruhů zvykem – od soudruhů bryskně distancoval, jím založené centrum zrušil a soudruhy rázně vyhodil. Nic se nestalo! Balabán a jeho kumpáni po skandálu s tajným financováním nepřátelskou mocností stejně rázně založili spolek nový. Pod světovým názvem Multilateral Consulting & Analysis teď připravují další ročník Pražské bezpečnostní konference u příležitosti německého předsednictví EU. Fakt, že německý velvyslanec Christopher Israng se od akce distancoval, nikomu z nich nevadí! Klid na práci a světový mír ale není ohrožen. Ten zajišťuje Česku Balabán na postu šéfa komise ČSSD pro obranu. Pro konferenci získal i záštitu ministra kultury Lubomíra Zaorálka.
"Témata, která by se měla na konferenci řešit, se v širším smyslu týkají i kultury, protože se snažíme budovat odolnost naší společnosti, což je významně kulturní a politický úkol. Jak je důležitá odolnost, vidíme i v současné době, kdy svět čelí koronavirové krizi – i v té kulturní rovině, kdy se snažíme vyrovnat útoku na vůbec základní podobu našeho kulturního života," zdůvodnila záštitu mluvčí ministerstva kultury Michaela Lagronová a dodala: „Sud kulatý, rys tu pije, tu je kára, ten tu ryje!“
Zatímco Balabán finišuje s přípravou konference, na Fakultě sociálních věd UK se policisté pokoušejí přijít na to, kde skončily prachy zaslané sponzory Balabánovi na předchozí ročníky. Náš Vocílka původně tvrdil, že je vynaložil na letenky, tlumočení a občerstvení. Dnes připouští, že s ohledem na to, že se bojí létat, rusky i čínsky umí a po chlebíčkách je mu šoufl, si možná vzal místo nich prachy. Do účetnictví své firmy ale přístup dát odmítl a vyšetřování označil za "mediální hysterii". Nezaslouženou, vezmeme-li v úvahu, že na UK vedl i kurz projektu čínské vlády „Nová hedvábná stezka“, za nějž účtoval desítky tisíc korun. Od ministerstva vnitra dostával až do skandálu on i jeho kumpáni miliony korun na bezpečnostní výzkum. Vtipem roku je čtyřmilionový grant, který dostali za řešení, jak české výzkumné instituce ochránit před průniky zahraničních mocností…
Podivuhodný závěrečný pohled nabídl web Seznam Zprávy v textu Apoleny Rychlíkové a Michaela Durčáka „Děkan Pullmann není komunista. To jen my se bojíme vlastní minulosti“. Pullmannovi oponenti se ale nebojí minulosti, oni se, stejně jako nemalá část společnosti bojí budoucnosti v rukou Pullmanů a jejich následovníků. Text pomíjí fakt, že polemika s „Pullmannem“ se nevede o to, zda byla či nebyla společnost za komunismu zbabělá či zkorumpovaná. Velká část nepochybně ano! Vede se o to, zda byl komunistický režim zvěrsky krutý. Nepochybně ano! Proto srovnávat – při znalosti reality jen z vyprávění – fyzický teror 50. let s duševním terorem let 70. je nesmyslné. Psychopatovi stačí psa mlátit jen určitý čas, později stačí jen zvednout ruku nebo hlas. Není třeba pověsit celý národ, stačí zlikvidovat elitu společenských a sociálních skupin a k tomu navíc ponížit a pak pověsit i vlastní vůdce. Co jiného dá víc najevo, že šanci nemá nikdo! Co víc vzbudí hrůzu než anonymní režiséři nesmyslných vražd prokazatelně nevinných.
Obsah textu Apoleny Rychlíkové a Michaela Durčáka přes jazykovou brilantnost koresponduje s jejich věkem, příslušností ke společenské skupině (Apolena Rychlíková, A2larm) či copyrightem výuky soudruha děkana Pullmanna a jemu blízkých levicových intelektuálů (Michael Durčák, absolvent oboru historie na FF UK). Stejně jako v případě Michala Pullmanna jde o krasopisné slohové cvičení o nebezpečnosti lovu tygrů napsané v bezpečné vzdálenosti od klece zoologické zahrady. Je ale pravdou, že jinak web Seznam ve výchově čtenářstva neponechává nic náhodě. Podíváte-li se na titulky z poslední doby, dozvíte se vše o bujném dekoltu Andrey Kalivodové, Lucie Borhyové či poslankyně Taťány Malé…
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
