Vladimír Mertlík: Strom paměti u domu genmjr. Mašína by neměl nahrazovat naši paměť
Pozítří, 26. srpna v 11:00 hodin proběhne v Lošanech u rodného domu genmjr. Josefa Mašína – dnes Památníku tří odbojů – zasazení pamětního stromu. Událost je nejen připomínkou jednoho z hrdinů českých dějin i všeho, co členové rodiny, příbuzní a blízcí v boji za svobodu obětovali. Je třeba, aby naše paměť měla hlubší kořeny než pamětní stromy. Je třeba mít na paměti, kdo byl, je a bude nepřítelem poctivých slušných lidí. Málo se připomíná úloha žen těchto rodin v boji proti nacismu i komunismu, který mnohé zaplatily životem. Zpětné zrcátko tak činí fragmenty rozhovoru se Zdenou Mašínovou (87).
Co vás čeká v nejbližších dnech, paní Mašínová ?
Zasazení stromu je velká událost poté, co nám byl v roce 2017 (!) statek v Lošanech – kde rod Mašínů žil 400 let – jako troska vrácen. Teď bude mít roli, kterou si zaslouží.
Byla v otcově odchodu do ilegality shoda s názorem matky?
Otec odešel do ilegality se souhlasem matky, která na sebe vzala celou tíhu starosti o tři nezletilé děti. Bylo to tím těžší, že já měla od narození postižení pohybu nohou.
Jakou roli hrály ženy v rodině?
Osud maminky, to bylo nejhorší! Pak statečná babička Ema a nelze zapomenout ani na hospodyni Marii, sudetskou Němku, které vděčím za život. Víte, o statečnosti otce i bratrů se ví, ale málo se mluví o statečnosti žen z naší rodiny. Na nich ležela tíha života dětí a i ta Marie do toho zapadá. Při jednom z přepadů gestapa odvezli maminku na Pankrác a Marii dali rozkaz, aby nás připravila do transportu. Ona ale řekla, že u odvozu dětí musí být někdo z rodiny. Dali na ni, protože byla Němka, a tak telegrafovali do Olomouce babičce. Ta se obratem dostavila, zavázala se, že nás bude vychovávat v německém duchu, a protože i ona mluvila perfektně německy, nechali nás být!
Jak se vůbec seznámil tatínek s maminkou?
Otec přišel do Olomouce jako mladý důstojník legionář. Napětí mezi českou a německou mládeží byl důvod, proč si Češi vystavěli Národní dům, kde se konaly i taneční čaje. Ideální místo pro mladé důstojníky k tanci a seznámení s děvčaty. Moje maminka byla hezká modrooká blondýnka a moc se líbila, ale vědělo se, že voják se ke Zdeně Novákové nesmí přiblížit ani na pět metrů. Ale život šel jinými cestami…
Jaké vůbec byly rodinné kořeny?
Dědeček Leopold přišel z Prahy jako mladý inženýr geometr. Byli s babičkou zvláštní pár - dědeček bohém, babička podnikatel. Do dvaadvaceti neuměla slovo česky. Její maminka byla Němka, pašeračka soli na hranicích. V tom místě byl vysokým celním úředníkem jistý Antonín Svoboda, který tuhle pašeračku chytil – a bylo z toho čtrnáct dětí! Nejstarší děvče byla babička Ema.
Jaká byla?
Měla velení v povaze. Její maminka byla tak vyčerpaná porody, že se Ema musela starat o sebe i o zbývající děti. Její kamarádka z lepší rodiny měla francouzskou bonu, aby se učila řeč. Ema si ta slovíčka opisovala, učila se je při procházkách s kočárem řvoucích dětí a okolo pobíhal nejmladší bratříček pokřikující německy: „Naše Ema bude pást krávy a bude s nimi mluvit francouzsky!“
„A právě tehdy“, říkávala Ema „jsem si řekla, tak to ne! Já vám ukážu!“
Šla do služby do Prahy, kde se na procházkách s jí hlídanými dětmi seznámila s jinou chůvou i s Leopoldem. Když ale dotyčná za čas řekla: „Ema, my jdeme do Vídně!“, babička neváhala a šla taky. Projela Evropu, a když za čas kamarádka Michen řekla zas: „Ema, my jdeme do Paříže!“, tak se Ema sebrala a šla do Paříže. A když po třech letech Michen povídá: „Ema, jdeme do Ameriky!“, Ema byla opět pro, jen s tím, že nemůže odjet bez rozloučení s tatínkem.
Jak to dopadlo?
Když přijela, tak na nádraží postával Leopold. Řekla mu, že jede do Ameriky, ale on, že ji doprovodí k rodičům do Tábora. A tam – hned jak se představil – oznámil, že jde žádat o ruku slečny Emy… Zprvu žili v Praze, kde měl práci a studoval techniku.
„Pořád by se jen šmajchloval,“ bručela i po letech, „ale já mu říkala: Máš index?!“ No, nakonec dostudoval a šel do Olomouce, kde založil prosperující firmu a měli maminku Zdenu a jejího bratra - Ctibora.
Vraťme se k seznámení maminky s tatínkem.
Jednoho dne dostala maminka dopis: „Vážená slečno, rád bych se s vámi sešel, prosím, umožněte mi to!“ Sešli se, otec se představil a hned prý: „Slečno, já nemám zájem o dlouhou známost. Chcete si mě vzít?“
Slečna byla paf, ale nakonec řekla ano! Ale co maminka, až přijde s důstojníkem?! A stala se neuvěřitelná věc! První, kdo se do něj zamiloval, byla Ema, budoucí tchyně! On byl okouzlující typ! Po velké svatbě 1929 se vzali a narodili se dva kluci a třetí byla holka - já.
Maminku nacisté pustili, když otce popravili?
Zatkli ji, aby ho zlomili. Vodili ho k její cele, kukátkem mu ji ukazovali a říkali, že nás odvezli do Říše na převýchovu.
Zalitovala někdy maminka, že tatínkovi povolila odchod do ilegality?
To ji ani nenapadlo! Po otcově popravě ji pustili na týden domů a pak ji odvezli do Terezína, kde byla téměř do konce války. S námi byla babička.
Málo se mluví o tom, že bratři dostali po válce vyznamenání od prezidenta Beneše!
Ano, za chrabrost – ve třinácti! Objevili transport válečných zajatců a Rusové, kteří v něm byli, požádali, aby jim bráchové večer donesli šaty. Babička – byla statečná – vyhledala známého – plukovníka Vaňka – všechno mu řekla a kluci v noci přivedli dva ruské zajatce. Udělali jim pod domkem skrýš a později se mladšího podařilo dostat k partyzánům. Starší, Stěpan, byl v horším stavu a tak u nás zůstal do konce války.
Jak to se Stěpanem dopadlo?
Stěpan věděl, co jsme zač a viděl i úmrtní oznámení po otcově popravě, které maminka dostala, když ji pustili z Pankráce. Přesto dlouho nevěřila, že ho popravili. Pořád s Emou čekaly, že se Stěpan přidá k Rudé armádě, a protože jsme nevěděli nic o gulazích, říkaly mu: „Když se k nim nepřidáš, budeš zběh!“
A on jednou z ničeho nic padl na kolena před matku, ruce jí líbal a prosil, ať si ho vezme, aby se nemusel vrátit.
„Ale to je vyloučené, já mám muže!“
„Nemáš muže, popravili ho!“, on na to, protože věděl, jak to chodí. Napsal dlouhý dopis v azbuce a my jsme zjistili, co vlastně je zač – ten Sovětský svaz. Odešel s tím, že dá o sobě vědět, Ale nikdy už jsme o Stěpanovi neslyšeli.
Vám bylo kolem dvaceti, když bratři odcházeli. Měla jste potuchu, že budou ocházet?
Vůbec nic! Až začátku října mi maminka volala, že Svobodná Evropa hlásí, jak za velmi dramatických okolností přechází skupina přes východní Německo na Západ. Věděla jsem jistě, že jsou to oni.
Josefa jste pak viděla až po šestnácti letech. Nechtěla jste za bratry odejít?
Byl to pro mě nejtěžší životní okamžik. Já až do roku 1969 nemohla za hranice. Přes známou v Čedoku jsem sehnala zájezd z Rostocku v NDR s výletem trajektem na 24 hodin do Kodaně. Po příjezdu byl na dvě hodiny rozchod. Já měla u opery tajně domluvený sraz s Josefem. Jak já tam pádila! On počítal s tím, že půjdu s ním a také Ema mi při odchodu řekla, že je to na mně. Jenže to už bylo po smrti maminky i po popravě Ctibora a Ema by zůstala sama... Věděla jsem, že je to první i poslední šance odejít a bratr měl všechno připravené! Šel se mnou ještě k autobusu…
Litovala jste někdy?
Ne! I když to, co jsme zažily s maminkou, bylo strašné…poslední návštěva, kterou mi povolili před její smrtí v kriminále. Už téměř nemohla mluvit, ale pošeptala mi jméno spoluvězeňkyně – Antonie Dvořáková - že ta jí moc pomohla, a že pomůže i nám. Nakonec se ukázalo, že to byla konfidentka nasazená na maminku už v kriminále!
Co jste si přála změnit po roce 1989?
Měla jsem přání provést exhumaci šachty s ostatky maminky, ale nemohli jsme sehnat ostatní pozůstalé, aby ji odsouhlasili, tak jsme od toho ustoupili. Dnes je to místo krásně pietně upravené. Jsou tam symbolicky i jména lidí, kteří by tam také mohli být – Ctibor Novák, Václav Švéda i Zbyněk Janata… Nedávno pokus o exhumaci proběhl – ale prý neúspěšně.
Přesto jste řekla, že jste prožila krásné dětství a krásný život, kterého nelitujete.
Já nevím, jestli byl krásný. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, jestli jsem šťastná. Neznám ty pojmy, jsem realistka a beru život takový, jaký je.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
