Vladimír Mertlík: Skutečné české stopy v dějinách Evropy
Nad aktuálně bulvárem hojně užívaným pojmem „česká stopa“ se Zpětnému zrcátku zvedá obočí a klesají koutky. Důvod je prostý. Místo, aby se zpráva opravdu týkala úspěchu českých vědců, umělců či sportovců, následuje po titulu „Česká stopa u zázračného léku!" cimrmanovské sdělení typu: „Vědci prestonské univerzity objevili růstový hormon zvyšující průměrnou výšku trpaslíků o 3 cm. Fenomenální vědecký úspěch má českou stopu díky psu nočního hlídače J. B., který je po předcích českého původu (ten pes).“ Ještě smutnější je fakt, že stejné zprávy jsou jindy jen přepisem výstupů našich státníků.
Na druhé straně mediálnímu trhu unikla dvě zítřejší výročí patřící v našich dějinách k nejvýznamnějším – bez ohledu na téměř osm staletí, která je od dneška dělí. I když obě skončily porážkou naší strany, šlo o hvězdné hodiny velkých osobností českých dějin v evropských konturách, a proto stojí za ohlédnutí dnešního Zpětného zrcátka.
V roce 1246 na sebe ve středoevropském prostoru strhává moc český král Přemysl Otakar II. Jeho cílem je titul římského krále, překážkou pak arogance, s níž se chová k hostům, i choleričnost, kterou projevuje nelítostným jednáním s protivníky. Zvolna se proto tvoří vojenská koalice ve snaze zbavit se jeho vlády. Na scéně se objevuje Rudolf I. Habsburský, zakladatel moci a slávy svého rodu. Důrazně se vymezuje vůči Přemyslovi, získává i příznivce, přesto však k zemím Koruny české patří – vyjma Salcburska – celé Rakousko, Slovinsko i malá část severní Itálie a Chorvatska.
Přemysl – zvaný Železný a Zlatý – pro sílu svého rytířstva a bohatství stříbrných dolů Kutné Hory vládne i v Uhrách, ale miska vah moci se od něj začíná odklánět. Rozhodnutí říšských kurfiřtů zvolit v roce 1273 římským králem Rudolfa I. Habsburského proto Přemysl pociťuje jako ohrožení svých teritoriálních zájmů. Není příznivcem kompromisů a problémy vždy řeší silou. Proto po pěti letech drobných střetů leží proti sobě vojska obou soků v polích u Dürnkrutu na Moravském poli. Vojenské tábory na dohled od sebe jsou v noci ozářené světlem ohňů a hlučí halasem žoldnéřů. Praporce a korouhve, chocholy na přilbicích, lesk brnění, to vše má vzbudit respekt nepřítele a vydrancované místní vinné sklepy posílit hrdinství vojska.
Po řadě provokací vypukla bitva v pátek 26. srpna 1278. Podle pravidel rytířského boje jsou vojska seřazena ve třech řadách. Ve vojsku Přemysla jsou v první linii čeští a moravští pánové, druhou, jejíž součástí je i Přemysl, tvoří německá šlechta a třetí voj je složen z polských válečníků. V každé linii je pak po dvou tisících těžkooděnců. Rudolf volí jinou taktiku. V čele jeho šiků jsou uherští rytíři spolu s lehkou a rychlou kumánskou jízdou, která před bitvou podniká výpady do Přemyslova týlu s cílem narušit zásobování a vyvolat neklid. Až za druhou linií rakouských pánů je ve třetí řadě opatrný Rudolf, chráněn jednotkami německých a rakouských rytířů. Po dvou dnech vyčkávání využil chvíle, kdy dopoledne část Přemyslovy armády nebyla kvůli doplňování zásob v táboře – a zaútočil.
Jako první vyrazila vpřed rychlá uherská jízda a postupně se do krvavé řeže zapojují všechny linie vojsk. Boj pěších i jezdců je bojem muže proti muži s jediným pravidlem: Zabij nebo budeš zabit!
Rudolf padá z koně, se štěstím se zachraňuje, ale nakonec je poražen a zabit Přemysl. Rudolf zvrátí vítězství na svou stranu tím, že nařídí útok železných rytířů ze zálohy do boku přemyslovských vojsk, zatímco Přemysl přes vidinu porážky odmítá ústup a pokračuje v útoku. Je sražen z koně s těžkým zraněním, provazy za koňmi odvlečen stranou hlavní řeže a jako většina zraněných oloupen. Bohatě zdobený meč i brnění se stávají kořistí těch, kteří se v rámci profese žoldnéřů věnují víc olupování mrtvých a zraněných než boji. Když je nakonec polonahý Přemysl nepřáteli rozpoznán, je proti všem konvencím rytířského vedení boje na místě zavražděn. Nikdo již nevyvrátí mýtus, že padl díky zradě ve vlastních řadách. Jeho porážka a smrt jsou událostí prvořadého významu, která v okolních zemích budí úžas.
V německé části říše patří Přemysl Otakar II. díky písním minesengrů k nejvíc obdivovaným. Zprávě o jeho smrti věří málokdo a legenda, že v bitvě nezahynul, ale jen se ukryl, jde od úst k ústům. Rudolf I. Habsburský proto nedovolí Přemyslovo tělo pohřbít a mrtvolu měsíce vystavuje v kostelích. Mezitím využívá triumfu i radosti, jež výsledek bitvy na Moravském poli přinesl sousedům českého království. Je vnímán jako osvoboditel od českého jha a útlaku, a tak se okolní vládcové vrhají na území přemyslovských držav jako na těžce zraněnou kořist a rvou ji na kusy. Vítězný Rudolf odděluje Moravu od Čech a vliv Přemyslovců mizí i v dalších, jimi dříve ovládaných zemích. Pět let bude trvat, než se dvanáctiletý Otakarův syn Václav II. ujme v zemích Koruny české vlády a začne budovat začátek nové – bohužel krátké – Přemyslovské expanze.
Dnes jen obelisk u silnice mezi obcemi Dürnkrut a Jedenspeigen připomíná jednu z největších středověkých bitev, která změnila historii i mapu Evropy. Kámen zdobí reliéf Rudolfa I. Habsburského na vzpínajícím se koni, jména obou soků a datum vítězství i porážky. Jak pro koho! Pár stromů kryje lavičku, na níž sedá auty zvířený prach spíš než těla turistů, které by stejně zahnali na útěk komáři, již jediní vyvíjejí horečnou aktivitu. Jinak se místo klidem vrátilo před pátek 26. srpna 1278.
Uplynulo osmašedesát let od bitvy na Moravském poli do dne, kdy syn královny Elišky, poslední Přemyslovny, a Jana Lucemburského se stává králem Svaté říše římské. V den Karlovy volby 11. července 1346 vypluly zároveň z ostrova Wight flotily anglického krále Eduarda III. a oba Lucemburky, otce Jana i syna Karla, zastihla zpráva i francouzská žádost o pomoc na jejich cestě domů. Neváhali ani okamžik! Angličané se vylodili v Normandii a francouzský král Filip VI. se snaží zabránit nejhoršímu stržením mostů na Seině. Armády taktizují, neodvažují se střetu a Eduard III. se s vojskem utábořil u Poissy. Filip VI. mu nabídl bitvu v termínu 17. až 22. srpna, což Eduard III. zvažuje, zatímco jeho jednotky drancují předpolí Paříže. Angličanům se podařilo opravit most přes Seinu u Poissy a Francouzi – ve snaze zabránit překročení řeky Sommy – jim zastoupí cestu u Amiens. Nakonec se to Angličanům podaří a 25. srpna po 20km přesunu zaujímají pozice u obce Crécy-en-Ponthieu, českým školákům známé jako Kresčak.
Dnes jen omšelý památník mezi stánky trhovců připomíná hvězdnou chvíli zapomenuté obce. Na blízké vyvýšenině nařídí Eduard III. vybudovat vozovou hradbu, čímž získává lepší pozici, a sám zaujímá místo ve větrném mlýně, odkud má přehled po příštím bojišti. Francouzi, kteří v Abbeville oslavili svátek svatého Ludvíka, dorazili na místo bitvy až odpoledne 26. srpna a král Filip VI. udělá velkou chybu, když poslechne rady – mezi nimi i Jana Lucemburského – zaútočit ihned. Unavená francouzská armáda tak útočí přímo z chodu do zajištěné anglické obrany. V první vlně útočí žoldnéři z Janova, ale pod tlakem anglických lučištníků se dávají na ústup. Francouzi se ve snaze nepříznivý vývoj bitvy zvrátit vrhají do útoku přes nebohé Janovany, což způsobí jen další ztráty, a selhávají i další pokusy o útok. K večeru je celá pláň poseta tisíci mrtvými francouzské armády včetně členů královské rodiny a král Filip prchá z boje, stejně jako jeho osmnáct tisíc bojovníků. Je po bitvě! Mezi mrtvými leží i mnohokrát zasažený Jan Lucemburský. Kromě bodnutí kopím do zad se jako smrtelné zranění ukáže být rána dýkou do oka.
Zda posledními slovy krále Jana bylo tradované zvolání „Absit ut Rex Bohemiae fugerit!“, jak napíše o řadu let později kronikář Beneš Krabice z Weitmile – to nevíme. Nevíme ani, v jakém jazyce „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ zvolal – francouzsky, německy či česky? Byl-li to povel jeho rytířům, muselo to být německy. Byla-li to králova poslední slova, pak byla pronesena ve francouzštině. Na čem se ale historické kroniky shodují, je hrdinství Jana Lucemburského, který ač úplně slepý, požádal své rytíře, aby ho odvedli k nepříteli na dosah meče. I jejich konání lze označit za hrdinství, neboť věděli, že jdou na jistou smrt.
Stalo se tak dne 26. srpna 1346 na místě dnes v polích označeném ruinami památníku Croix de Bohème. Podle kronik byli koně králových průvodců s jeho koněm svázáni, což vzhledem ke králově slepotě je pravděpodobné. Vnímat to ale jako vědomou sebevraždu nelze. Šlo o to, nevyhýbat se smrti, neboť tento rytířský způsob Janově povaze odpovídal. Jan věděl, že jeho érakončí nejen pro jeho těžký hendikep. I vzestup syna Karla věstil Janův odchod z vrcholu evropské politiky a on chtěl odejít tak, jak žil – aby se na něj nezapomnělo. Podařilo se mu to! Jan Lucemburský se stal ve všech kronikách jako rytíř vzorem a jeho jméno je dodnes pojmem v celé západní Evropě.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
