Vladimír Mertlík: Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna – svatba, která změnila české dějiny
Kupodivu svatbou, která změnila české dějiny, není ani veselka socialisty Hamáčka, či Paroubka, ale ani liberála Nečase, když jeho veselka přestala být veselou dokonce ještě předtím, než se stala veselkou. Stran politických podtextů našeho příběhu však platí oblíbené rčení Zpětného zrcátka: Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy!
Blížil se první den září roku 1310 a vinice na březích Rýna u Speyeru slibovaly, že úroda vyhlášeného ryzlinku přinese městu další bohatství. Důvodem nevídaného srocování lidu a mumraje byl chystaný sňatek panovníkova syna s princeznou ze vzdáleného českého království. Tématem řečí pak údajná ženichova ztepilost a jeho mládí, stejně jako prý málokdy vídaná krása nevěsty. Jen hrstka vyvolených znala pravdu o tom, jak dlouhou cestu bylo třeba ujít, než synovi římského krále Jindřicha VII. Lucemburského – čtrnáctiletému Janovi a osmnáctileté Elišce Přemyslovně zbývaly poslední kroky k oltáři špýrské katedrály.
Jejich svatba měla ukončit dlouhé období politického chaosu v Čechách po dramaticky rychlém vymření přemyslovské dynastie po meči a pro Lucemburky důkazem vzestupu a zisku věna velmi bohatého království. Svatebnímu dni předcházelo půlstoletí intrik, zvratů, jednání, rytířských smrtí v bitvách, ale i vražd. Po nikdy nevysvětleném zavraždění Václava III. se české země ocitly bez krále v posloupné dynastické linii a vypukl boj o získání koruny.
Plány na převrat
Ve chvíli, kdy mohl slavit Jindřich Korutanský, začaly intriky zbraslavského a sedleckého opata, které směřovaly – z dnešního pohledu – k převratu. Oba mocní muži zosnovali plán, jak aspoň z poloviny vrátit moc do přemyslovské linie – byť jen po přeslici. Pro úspěch bylo však třeba zajistit souhlas té, jíž se měl týkat – vnučky Přemysla Otakara II. a dcery Václava II. – princezny Elišky Přemyslovny. V kryptě Spytihněvovy baziliky, jejíž základy dnes leží pod podlahou katedrály sv. Víta, uvádí na utajené schůzce opat Konrád Elišce špatnosti vlády Jindřicha Korutanského a apeluje, aby byla pro dobro země ochotna vdát se za syna římského krále Jindřicha VII. z rodu lucemburských hrabat – čtrnáctiletého Jana.
Opatova „mission impossible“ se setkává s úspěchem, když Eliška, která zdědila přemyslovské vlastnosti – sebevědomí a ctižádost, ale i panovačnost a vychytralost – po chvíli váhání souhlasí. Prvním cílem diplomatických jednání s Jindřichem VII. je společné úsilí o sesazení Jindřicha Korutanského a souhlas Jindřicha VII. s nabídkou českého trůnu jeho synu Janovi. V průběhu schůzek je dvorskému ceremoniálu a diplomatickému protokolu věnována stejná péče a pozornost jako obsahu jednání, a proto jejich součástí je ovlivňování výsledku i na odiv dávané bohatství delegací. To je prokazováno nejen oblečením pánů a jejich doprovodu, ale i četností služebnictva, výběrem hostinců, v nichž jsou delegace ubytovány i přepychem hostin a zábavy.
To vše stojí nemalé peníze, které platí účastníci. Proto jedním z nejdůležitějších procesů před schůzkami je výběr členů delegace, hlavně jejich dostatečná movitost a ochota krýt náklady. Za to pak donátoři očekávají pozdější náhradu v podobě majetků či funkcí ve státní správě, které jim přinesou peníze zpět. Už sama účast v delegaci a přítomnost na jednání, byť bez zásadního vlivu na výsledek, je tak otázkou prestiže neboť přináší vyvoleným větší vliv, moc, více kontaktů a tedy i peněz. Inu, nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.
Delegace se s Jindřichem VII. setkávají v Heilbronnu 14. srpna 1309. Zvláštním zpravodajem událostí je Konrádův pozdější nástupce Petr Žitavský, který ve své Zbraslavské kronice podrobně líčí úsilí cisterciáků, jak získat pro český cíl Jindřicha VII., ale i jejich snahu prosadit plán v samotných Čechách. Jindřich VII. navrhuje za českého krále bratra Walrama, protože považuje české království již nyní za říšské léno.
Negativní roli hrají i pomluvy. Podle nich je české prostředí zkorumpované – to je mi překvapení! – a navíc pomluvy opakují tradovaná tvrzení, že česká šlechta připravila o život své vládce. O Elišce se mluví jako o ženě s pochybnou pověstí a pomluvy její osoby neustaly ani po slavnostním uvítání na dvoře Jindřicha VII., který opětovně vznáší námitky proti sňatku české princezny s jeho synem. Pomluvy však rázně utne Eliška, když žádá, aby její panenství bylo stvrzeno lékařským vyšetřením, byť o tom, zda provedeno bylo, kroniky mlčí. Ale pokud k němu došlo, nešlo o nijak ponižující úkon, protože podle francouzského dvorského zvyku bylo obvyklé, že se nevěsta musela podrobit prohlídce, dokazující, že je zdráva a schopna rodit následníky.
Česká delegace odmítá Walrama i princip sekundogenitury, tj. vlády vedlejší rodové větve, a trvá na vládě dle principu rodového nástupnictví. Souhlasí, že Čechy budou Jindřichovi VII. uděleny v léno, ale až po svatbě Jana s Eliškou. Během debat se vyznamenal výřečný opat Konrád, když vychváli princeznu Elišku tak, až nakonec Jindřich VII. prohlásilí, že: „…žádná jiná dívka se nesmí stát v Čechách královnou než Eliška!“ Pikantní byl závěr audience, kdy dal Jindřich VII. jasně najevo, kdo je kdo. Když totiž opat Konrád žádal o písemné potvrzení králových slov, byl poučen, že: „O slovu vládce se nepochybuje.“
Jindřich VII. pak už nebrání tomu, aby byl českým králem zvolen jeho syn Jan a není divu! V nabídce je bohaté království i hlas kurfiřta – říšského knížete – a jde přitom o hlas nejváženější, o hlas českého krále. Jen sedm mužů ve funkci kurfiřta má právo volit krále Svaté říše římské. Jsou cosi jako dnešní eurokomisaři – bez národní nominace – zato s mnohem větším vlivem i bohatstvím.
Patří k nim tři církevní hodnostáři – arcibiskup kolínský, mohučský a trevírský a čtyři světská knížata – falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský a – český král! Pánové zastávají i nejvyšší říšské úřady s půvabnými názvy – arcikancléř, arcikomorník, arcistolovník či arcičíšník, což je titul patřící českému králi. A to se počítá!
Úprk princezny
Ihned po schůzkách v Norimberku a Frankfurtu n.M. je za dramatických okolností zorganizován tajný a spěšný odchod princezny Elišky, která mizí z Prahy s malým doprovodem v převlečení za stařenu již 28. května 1310. Do Speyeru vjela týden před svatbou a 26. srpna 1310 byla představena králi i říšské politické a společenské elitě. Jindřich svého rozhodnutí nelituje, protože jej sebevědomá a krásná princezna Eliška zcela okouzlila.
Jásající davy, vlajkosláva, trubači a bubny, rytířské turnaje a plné ulice. Zevlouni, kejklíři a komedianti, prodavači čehokoliv komukoliv, kapsáři, zloději a prostitutky – všichni považují tento den za velmi významný. Průvod rytířů, knížat, hrabat a mnoha dalších se blíží do králova sídla za hlasitého volání účastníků. Oslavné výkřiky se mísí s tóny trubek, harf, rohů i píšťal a údery bubnů. Uprostřed jede princezna Eliška, jejíž spanilost umocňují zlatem zdobené šaty a šperky. Tchyně, královna Markéta Brabantská, je synovou snoubenkou nadšena jako zpočátku všechny tchýně a opakovaně ji objímá a líbá. To vše Elišku doprovázející Češi: „… většinou německého původu, sledují všechnu tu slávu se slzami v očích.“ (sic!), píše Zbraslavská kronika.
Dne 1. září roku 1310 se Speyer dočkal. Za přítomnosti stovek významných hostů i mnohatisícového davu bezejmenných se koná svatba Jana a Elišky. Údiv vzbuzují jídla a nápoje přinášené rytíři, vybranými k obsluze u králova stolu. Mezi stoly procházejí i jiní ozbrojenci rytířského stavu, kteří mají na starost ochranu účastníků a pořádek a nad vším vlaje nad královým stolem prapor se znakem českého království.
„A tak, když se schyloval den hostiny k večeru, aby byly vykonány všechny požadavky svátosti manželství, byli po předchozím svatém požehnání na jednom loži spojeni mladý ženich a nevěsta. Avšak hlučná radost okolo stojících a radujících se nedopřávala klidu jim oběma, jak oné noci spolu leželi. Druhého dne ráno všichni vstanou, pokračují v radovánkách, a tak se opět onen den a celá doba onoho týdne věnuje a určí příjemným zábavám“, končí své vyprávění Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice.
Veselý jásot davů, hudba i halas svatebních hostů ze všech koutů Svaté říše římské doléhá i do ticha lodi katedrály – k náhrobkům pohřbených římskoněmeckých králů a císařů. Také k náhrobku muže, který by nad tím vším, pokud by se toho dne dožil, udiveně kroutil hlavou. Je jím Rudolf I. Habsburský, přemožitel a původce smrti nevěstina děda, krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278. Inu, dějiny jsou plné paradoxů…
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
