Vladimír Mertlík: Jak pochopit filosofii čučche podle Procházkové, Foldyny a Mynáře
Zpětné zrcátko si pomůže v začátku dnešního ohlédnutí frekventovanou filmovou hláškou: „Rozmohl se nám tady takový nešvar, děvčata (a chlapci).“
Ano, marxismus-leninismus! Před pouhými či dávno minulými třiceti lety – nehodící se škrtněte – jsme se domnívali, že pohrobky nejkrvavějšího režimu historie lidstva není třeba se zabývat – natož se jich bát. Ale náhle zjišťujeme trvalou platnost pravidla, podle nějž je nejen „Lenin v Ječný“, jak tvrdil fonetický přepis komoušského hesla, ale že opravdu věčné jsou myšlenky, kterými rozfoukal požár dosud neskončeného masového vraždění. Zpětné zrcátko se vyhýbá možnosti použít v kontextu této ideologie a jména jejího podněcovatele a vynálezce bídy V. I. Lenina slovní spojení „jeho myšlenky“. Nejsou jeho, jako nejsou jeho jezdců apokalypsy, ať přijeli na bílých, ohnivých, černých, sinavých či krvavých ořích – Stalin, Džerdžinskij, Ježov, Berija a další z té bandy – či na bezbarvých oslech vlastní hlouposti a strachu – Gottwald, Slánský, Reicin, Vaš a mnoho dalších.
Vždy šlo a jde dodnes jen o foukání do ohýnku myšlení existencí frustrovaných svou neschopností a z toho plynoucí neúspěšností či patologicky chronickou závistí vůči lidem úspěšnějším. Nepřekvapí proto ani v případě lidí, kteří si destrukci fungující společnosti vybrali jako celoživotní profesi tasemnice, která bez ohledu na škody způsobené tělu, z nějž parazituje, činí tak až do jeho komplexního zničení, aby se sama – geneticky nepoškozena – vyvrhla ven a čekala na příštího nositele. Atavismus jí umožňuje přežít i dlouhé období nepřízně a vyhladovění, avšak jakmile se okolní podmínky pro existenci zlepší, okamžitě je v plné síle začne opět využívat.
Je lhostejné, jakou barvu – rudou či hnědou – jaké krycí mimikry v novém prostředí tito parazité použijí. Ve veřejném prostoru je jejich hlavní potravou závist a nenávist skrytá v mozkových buňkách s menším počtem závitů a rozněcována i za cenu kolaborace s komunismem či zmutovaným socialismem až do zničení těla nositele, tedy fungující společnosti. Ve zdravém prostředí totiž pro svou existenci nenacházejí platformu, proto útočí na poškozené částice a jsou ve své „uhlířské víře“ pevnější než Skála.
Řada těchto parazitů dokonce takový způsob životní existence a profitu vystudovala a své znalosti ve vědě společenské zločinnosti demonstrují vysokoškolským titulem RSDr., latinsky „rerum societatis doctor“ či „doktor sociálně politických věd“. Zní to vznešeně, ale není čím se chlubit. Jde o akademický titul udílený jen v bolševickém Československu absolventům Vysoké školy politické a sociální (1949–1952) resp. Vysoké školy politické ÚV KSČ (1966–1989) sídlící tehdy v Praze 6-Vokovicích.
O významu a étosu tohoto velechrámu ducha vypovídá i přezdívka, jíž univerzitu třídní nenávisti častoval lidový folklór – „Vokovická Sorbonna“. Relevantní převod do češtiny měla i latinská zkratka titulu RSDr. – „rozhodnutím strany doktor“.
Získávali jej komoušští papaláši a určujícím faktorem pro udělení byla kandidátova politická spolehlivost k bolševické ideologii ve výkonu odborné i politické funkce. Proto se držitelé titulu stávali a jsou dodnes terčem i jiných pejorativních výkladů zkratky RSDr.: „Rerum Srandarum Doctor, rodné strany doktor“ či „rozum strana darovala“. Přes tuto pověst má titul dosud v některých pěticípých kruzích velkou vážnost a držitelé prožívají emocionální i mentální ejakulaci, mohou-li jej použít. Jejich největší koncentrace je přirozeně v poslaneckém klubu KSČM a v ulici, která svůj název – Politických vězňů – bohužel nenaplňuje doslovně. Zpětné zrcátko jich mnoho našlo také na stránkách Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan, což je – pro méně gramotné – Česká skupina pro studium a uskutečnění myšlenky čučche!
K nejvýznamnějším doktorům patřil mj. Dubček, Jakeš a dodnes je jedním z nich Jan Fojtík, exčlen ÚV KSČ. Soudruh Fojtík byl v době normalizace po roce 1969 hlavní ideolog KSČ, odpovědný za řízení v oblasti propagace, kultury, vědy a sdělovacích prostředků. Závěr jeho kariéry ukazuje, že studia na Vokovické Sorbonně měla svůj význam a absolventům otevírala netušené obzory. Důkazem je situace z 25. listopadu 1989 na krizovém zasedání ÚV KSČ. Když v plénu vůdců lidu zazněla informace, že manifestace na Letné se účastní na 800 000, nejméně však 500 000 lidí, hlavní ideolog strany RSDr. Jan Fojtík, údajně prokázal brilantní znalosti politologie získané na Vokovické Sorbonně zvoláním: „Tak to jsme v prdeli, soudruzi!“
Od druhého dne se přestal holit, aby ho nikdo v samoobsluze nepoznal.
Jenže mezitím se nám tu rozmohl takový nešvar, marxismus-leninismus. Původní myšlenka, že komouši sami vymřou, se potvrzuje jen v linii přírodních pravidel, neboť patří ke generaci dvacátých let minulého století. Spolu s nimi ovšem vymírají i ti, kteří celý život stáli na druhé straně barikády v tomto boji s čirým zlem. Obětovali tomu své zdraví a životy, pokud o ně vraždami zvanými eufemisticky „obvinění, zatčení, soudní proces, spravedlivý rozsudek“ nepřišli už dávno. Není tedy divu, že jejich udavači, provokatéři, soudci a vrazi – po celou tu dobu dobře živení v klidu svých domovů – žijí déle.
Teď se k nim tulí socialisté, tu se přidává část disidentů z normalizační éry, kteří nečekaně znovu volají po vítězství lidu, komunismu a zničení kapitalismu. Jako by ztratili paměť, ne-li rozum!
Jeden den socialista Foldyna rozdává jazýčkem „francouzáky“ prokremelským vlkům, zítra již jeho vlhký ret laská ústa zmateného korejského nácka. Mravenečkem hnědo-rudým je i exdisidentka – spisovatelka Lenka Procházková – která se i dnes považuje za disidentku. Přitom se volně brodí stokou na srazech nácků a komoušů a v těchto čínsko-ruských kolaborantských kompostérech veřejného mínění si pouští hubu na špacír a šíří moudra o potřebě rozvrátit stát. Lze se ptát s kolegou Jandourkem (Forum 24): „Proč se občas z disidentských kruhů najednou vynořují postavy, které stojí na straně lhaní, násilí, nesvobody. Příčiny budou asi odlišné člověk od člověka. Nebudou nijak vybočovat z toho, co z historie známe jako důvody, proč někdo najednou otočil a přidal se na stranu něčeho odpudivého: šílenství, strach, peníze, senilita, pocit nedoceněnosti, potřeba pomsty… o mnoho víc toho nebude.“
Ano, nepochybně! Ale je tu ještě něco! Starého psa novým kouskům nenaučíš! Při podrobnějším zkoumání lze zjistit, že většina znovu prozřevších byla před svým disidentským extempore funkcí a myšlením extrémně exponovanými komouši. Mezi disent, pokud to neměli přímo jako stranický úkol, spadli poté, co jim Strana po prověrkách 1969 neotevřela znovu náruč.
Reformní jaro 1968? Nenechte se vysmát! Skupina intelektuálů ucítila pootevřená vrátka chlívku a rozhodla přejít do výběhu, protože se za předešlou zradu svého svědomí styděla. Když se stádní psychózou jejich postupu chytla ulice, díra v plotu se už nedala zalepit. A v tu chvíli přecházejí na „stranu lidu a pravdy“ i ti, kteří krvavá jatka pomáhali budovat a za provazy na hrdlech zrádců lidu tahali, seč jim síly stačily. Reformátoři – Smrkovský, Kohout, Černík, Svoboda, Husák, Dubček… - jen se udržet u koryta, kdyby to vyšlo. Nevyšlo! A pak už jen záleželo, kdo vyskočil za jízdy mezi prvními.
Třetí linií neomarxistů, jak si eufemisticky říkají, jsou mladí z generace současných Fučíků, nepoznamenaní komunismem, kteří chtějí přednášet na kurzech sexu, ale nikdy předtím si nevrzli. Hlavní motiv? Vzpoura generace!
Zpětné zrcátko zmínilo výše, že nahlédlo na stránky Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan, tj. České skupiny pro studium a uskutečnění myšlenky čučche!
Mnoho poučného na nich nalezlo, pokud někdo chce hovořit o komunismu, měl by jej studovat, stejně jako dílo Strany. Jak moudrá jsou slova velkého Kim Ir Sena, otce Koreje: „Je třeba vnímat stranické ideje jako absolutní pravdu, pevně je hájit a transformovat do vlastního revolučního přesvědčení. To je nezbytné pro správné chápání, výklad a propagandu filosofie čučche.“
Každý z nás by je měl mít stále na paměti. A ještě jeden citát velkého Kim Ir Sena, tentokrát pro Pražský hrad a jeho obyvatele: „Zabývá-li se člověk patolízalstvím, stane se z něho hlupák, jestliže národ, pak hyne země, a jestliže strana, pak je ztracena revoluce.“
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
