Vladimír Mertlík: Benešovy lži aneb Co společného má historie s dneškem
V pěně událostí posledních dní unikla výročí, která si zaslouží ohlédnutí, neboť jen máloco ovlivnilo české dějiny tak jako tyto události, byť od nich uplynulo téměř sto let.
„Německo, Spojené království, Francie a Itálie vzhledem k dohodě, které již bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednaly následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících a touto dohodou se zavazují k učinění opatření nezbytných k jejímu naplnění,“ zní preambule mnichovské dohody z 29. září 1938. Dohoda byla uzavřena se souhlasem všech stran včetně těch, jichž se týkala, byť se jednání přímo neúčastnily, tj. ČSR a zástupců sudetských Němců. Podpisy Nevilla Chamberlaina, Édouarda Daladiera, Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho měly za cíl udržet špatný mír, který před dvaceti lety ukončil špatnou válku, a zastavit další konfrontaci dvou nevelkých etnik na území tak malém, že nebýt konfliktu, nestálo by za řeč.
Po vzniku Československa v roce 1918 byly trvalým motivem střetů požadavky a demonstrace českých Němců požadujících právo na stejné sebeurčení, na jakém vznikla samostatnost československá. Vše vyvrcholilo všeobecnou stávkou 4. března 1919, během níž střety demonstrujících s oddíly čs. armády přinesly desítky mrtvých Němců oproti dvěma českým vojákům, což definitivně rozdělilo společnost. Světová hospodářská krize zasáhla Sudety víc než jiné kraje. Koloniální hospodářská politika vlády brnkající na obrozeneckou protiněmeckou strunu byla příčinou, důsledkem pak masivní příliv sudetských Němců do řad Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF) a později Sudetendeutsche Partei (SdP) Konrada Henleina. Po nástupu nacismu v roce 1933 v Německu zesílila i hrozba německé expanze, přičemž velmoci, na jejichž pomoc Benešova vláda spoléhala, měly snahu se s Hitlerem dohodnout, neboť nikdo nechtěl opakovat scénář Bosna a Hercegovina z roku 1914.
Od Versailleské smlouvy byla česká veřejnost ujišťována o garancích spojeneckých smluv vůči Německu. Když ale přišla chvíle jejich aktivace, ukázalo se, že USA se o Evropu přestaly zajímat, s Velkou Británií nemáme žádnou smlouvu a s Francií takovou, že jde použít snad jen v případě, kdyby nás napadlo San Marino. Ukázalo se totiž, že jsme posledních pětadvacet let Francii zajímali jen jako s ní kolaborující pátá kolona Rakouska-Uherska a poté, co galský kohout jen díky USA „utrpěl“ vítězství, jsme ztratili přidanou hodnotu klínu v cizím klíně.
Od roku 1925 se ČSR podle Locarnských dohod zavázalo řešit spory prostřednictvím arbitrážních smluv. Jednou z nich bude o třináct let později právě ta mnichovská...
Adolf Hitler od roku 1933 navrhoval Československu smlouvu o neútočení podle vzoru polsko-německé smlouvy, v níž Německo uznalo existující německo-polskou hranici. Jistě, víme, že smlouvy pro Hitlera platily vždy jen do okamžiku, kdy podle něj platit přestaly. Beneš ale všechny jeho návrhy odmítl a poté, co naopak uzavřel v roce 1935 pakt o vzájemné pomoci se Sovětským svazem, označil Hitler republiku za bolševické centrum střední Evropy.
Nakonec se Edvard Beneš dostal do situace, kdy zkoušel zachránit trosky svého díla, ale hlavně sebe a svou pověst. V den, kdy se 15. září 1938 britský ministerský předseda Neville Chamberlain schází s Adolfem Hitlerem, pověřuje Beneš ministra Nečase tajným úkolem. Posílá po něm francouzskému ministerskému předsedovi tajný plán, v němž navrhuje odstoupení sudetoněmeckých oblastí v rozsahu 4000 až 6000 km² a přesídlení 1,5 až 2 milionů Němců z vnitrozemí, a v příloze Nečasovi zdůrazňuje: „Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází z Čech! Neříci, že to pochází ode mne! Neříci to ani Osuskému! Žádám, aby s ním o tom nebylo mluveno. Tyto papíry zničit!“ Ano, hlavně, aby se národ nic nedozvěděl! Když s tajným návrhem neuspěje, hraje vabank a vyhlašuje mobilizaci. Směrem ven se tak Beneš pokouší vyhrožovat i vydírat, směrem domů vzbuzovat plané naděje.
Od 28. září je mnichovské letiště i nádraží pupkem světa, kam se slétají a sjíždějí stovky novinářů, aby byli svědky napjatě očekávané události, schůzky čtyř nejmocnějších mužů Evropy. Nejčastější adresou hlášenou taxikářům je Führerbau, Arcis strasse 12, dřívější budova hudební akademie na mnichovském Königsplatzu. Hitler to sem nemá daleko, od roku 1930 stojí poblíž Hnědý dům, jeho hlavní sídlo. Jednání jsou zahájena 29. září 1938. Již brzy po půlnoci je dohoda podepsána a předána vyslanci Mastnému, aby ji doručil do Prahy. Prezident Beneš se o jejím podepsání dozvídá v 2:00 ráno 30. září. Mimořádné zasedání vlády brzy dopoledne text dohody po 15 minutách bez hlasování přijalo a generál Krejčí ihned rozešle rozkaz o vydání území. Ještě neoschly na listině dohody podpisy signatářů, když před půlnocí 30. září předala i polská vláda ultimátum vládě ČSR s nárokem na většinu Těšínska a části Oravy, Spiše, Kysuc a Šariš. Na odpověď se nečeká a 2. října vstupují na Těšínsko polská vojska. První jednotky wehrmachtu překročily bývalé hranice 1. října ve 14 hodin. Ve snaze zabránit incidentům je mezi nimi a čs. armádou udržován odstup 2 km.
Od 3. října má Adolf Hitler nabitý kalendář, když podniká triumfální cestu po nyní již německých městech. Muži pláčou dojetím, ženy omdlévají – jako vždy, když je národ konečně svobodný a přijíždí osvoboditel. Vždyť si to Češi ještě musí pamatovat! Vláda obrany republiky Jana Syrového rezignovala 4. října a 5. října učinil totéž i prezident Edvard Beneš! Sen mnoha generací českých vlastenců se rozplynul za jásotu „Heil, Hitler!“ jejich ještě nedávných spoluobčanů.
Na jižním Slovensku překročily 5. října jednotky maďarské pohraniční stráže hranice a střetly se s jednotkami Stráže obrany státu. Den poté 6. října 1938 s odvoláním na ustanovení Pittsburské dohody vyhlašují Slováci ústy svých zástupců v Katolickém domě v Žilině autonomní vládu. Název státu se mění na Česko-Slovensko. Po Benešově rezignaci na funkci přešly jeho pravomoci na vládu, která 6. října 1938 jmenovala Jozefa Tisa ministrem pro správu Slovenska. V oblastech se silnými jazykovými menšinami probíhají boje proti centrální vládě a dochází k pokusům obsadit i území, která do gesce mnichovské dohody nespadají. Rychlost, s jakou rozvrat republiky proběhl, způsobila národu šok. Do společnosti se vkrádá deprese a otázky po příčinách i řešení. Odpovědí je mnoho, většina nezní vesele.
Odmítnutí dohody a vojenská akce by v první řadě byly porušením mezinárodních dohod a smluv a na Československo by bylo nahlíženo jako na původce války. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 bylo Československo navíc obklíčeno ze tří stran a německý útok by byl zdrcující. I po uvažovaném stažení armády na Moravu by tam vedený odpor byl zlomen maximálně v horizontu několika týdnů. Opevnění v celé délce hranic s Rakouskem nebyla vůbec budována a linie severní na dřívějších hranicích s Německem byla ze dvou třetin nedokončená nebo nevyzbrojená. Česká „Maginotova linie“ je tak, bohužel, jen dalším mýtem. Do 19:00 hodin 10. října 1938 je mnichovská dohoda naplněna…
V polovině října se mezi lidem šeptandou šíří údajné prohlášení bývalého prezidenta Edvarda Beneše: „Mám svůj plán!“
Přináší vůni spiklenectví, významné pomrkávání a otázky: „Už jste slyšel…?!“ Pokud v srdcích tato hra z dětství na „tichou poštu“ vzbudila naděje, nelze se divit!
Tak jako národ potřebuje spasitele, potřebuje i naději! Ale zanedlouho 22. října 1938 jsou tato srdce tvrdě zasažena, když se rozšíří zpráva jiná: „Beneš uletěl do Anglie!“ Naděje se mění ve vztek: „Nechal nás v tom!“
A včera šeptaný vzkaz naděje v krutou anekdotu, podle níž celý Benešův vzkaz zní: „Mám svůj plán! Aeroplán!“
Co společného má tento historický příběh s dneškem? Mobilizace 1938 byla dlouho posledním hrdým masovým vystoupením národa, nebudeme-li brát v potaz činy jednotlivců a malých skupin. Poučení, které přináší, spočívá v tom, že je třeba čas od času demytizovat některé úseky našich dějin i činy a motivy některých velikánů. Je třeba mít odvahu podívat se pravdě do očí. Někdy se zdá, že zbabělost je častým průvodcem našich dějin. Realita je ale taková, že společnost je tak odvážná a statečná, jak odvážní a stateční jsou její představitelé i v tom nejtěžším – podívat se pravdě do očí či přiznat vlastní omyl a slabost. Platilo to kdysi a platí to i dnes! Ale o tom zítra!
Dnes je to vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
