Vladimír Mertlík: Nepřipusťme Bílou horu našich duší – Poučení z války, která změnila svět
Je zvláštní českou tradicí připomínat si slavné porážky. Výročí bitvy na Bílé hoře dne 8. listopadu 1620 je také takovou událostí. Dějiny často tvoří více než události mýty, vzniklé zápisy do kronik pod vlivem náboženského či politického směřování autorů. Nejsilnějším proudem protestantského hnutí byl tehdy německý živel a vezmeme-li v úvahu jeho budoucí expanzi, je otázkou, zda by vítězství protestantů přineslo v dalších staletích českým snahám o emancipaci víc svobody než „habsburský žalář národů“. Každopádně byl tento z vojenského hlediska nevýznamný střet spouštěcím mechanismem války, která změnila svět.
Ani náboženský mír z Augsburgu z roku 1555, ani jeho potvrzení Majestátem císaře Rudolfa II. z roku 1609 nezabránilo stoupajícímu napětí mezi protestanty a katolíky. Obě strany jsou připraveny na válečný požár a napětí zvyšuje vznik masivních aliancí obou stran – roku 1608 Protestantské unie a 1609 Katolické ligy.
Když Ferdinand II. dekretem odebral českým stavům moc, napětí vrcholí a čeká se na jiskru. Místem odkud vyletí, bude 23. května 1618 okno kanceláře místodržících na Pražském hradě. Celá událost bude trvat jen 20 minut, její následky ale 30 let, vraťme se však ještě o rok zpět. Je listopad 1617, stejně nevlídný, jako nálada nového českého krále, Ferdinanda II. Po předchůdci, císaři Matyášovi, zbyla na Pražském hradě fortelná brána, nesoucí Matyášovo jméno. Po jeho bratru Rudolfovi II. méně fortelný dokument o náboženské svobodě, zvaný Majestát. Ortodoxní katolík Ferdinand II. vládne pevnou rukou a nikoho nenechává na pochybách, že si do toho mluvit nenechá. Předvolební sliby o zachování Rudolfova Majestátu zruší tím, že list přestřihne a vyhodí z okna. Stejně jako se v drobném dešti začínající zimy roku 1617 rozpíjejí slova na pergamenu, ztrácí se ve společnosti i jejich význam. Význam slov, jež zapsána před více než deseti lety, měla mít platnost věčnosti a váhu svobody: „...aby jak stav panský, rytířský, tak Pražané, horníci a jiná města s lidmi poddanými náboženství své pod obojí volně a svobodně beze všech překážek vykonávati mohli.“
Události nabraly spád, když dveře kanceláře místodržících – purkrabího Martinice a soudce Slavaty – rozrazila rozzuření zástupci protestantských stavů, kteří přišli vyjádřit nespokojenost s politikou Ferdinandovy vlády. Jeho osočení zástupci, dožadující se klidu na práci, jsou uchopeni a za výkřiků: „Ať vám pomůže vaše Panna Marie!“, vstoupí do dějin tím, že jsou z nich vyhozeni oknem! Sekretář Fabricius, který se servilně snaží nadřízeným pomoci, je vyhozen za nimi. Jde o oblíbený český zvyk. Připomeňme vyhození novoměstských radních na bodáky halaparten v roce 1419, po němž následovalo patnáct let husitského vraždění a loupení, které vrátilo zemi do doby barbarů. Tentokrát – v roce 1618 – pod okny chybí halapartny, ale důsledky činu vzbouřenců budou trvat dvakrát déle s mnohem strašnějšími následky. Úkon, který vstoupí do dějin jako druhá pražská defenestrace ale ukáže i to, jak jsou cesty Boží nevyzpytatelné. Okno, jímž pánové vyletí, je dost vysoko, ale oni přesto vyváznou jen se šrámy. Že by opravdu zásah Panny Marie? Nikoliv! To jen pod okny tlející hromada odpadků jim zachránila život. Sekretář Fabricius získá navíc za servilitu bonus šlechtického titulu a povolení používat u svého jména přídomek von Hohenfall, tedy – z Vysokého pádu.
Události posílily vzbouřenecké tendence protestantských šlechtických stavů, a když se připojila Morava, Slezsko i rakouské země, je oheň na střeše. Ferdinand II., požadující rekatolizaci země, zavádí císařský absolutismus, ale povstalci, zatím silní a odhodlaní, jej v Hofburgu obklíčí a trvají na návratu náboženských svobod.
Jenže chtěl-li Ferdinand, aby císařská koruna na jeho hlavě měla větší hodnotu než pánský klobouk, musel vzbouřence zkrotit a navíc jako rigorózní katolík byl o své misi upřímně přesvědčen. Ve vzniklém chaosu se dostává z vídeňského obklíčení do Frankfurtu n.M., kde je jednomyslně zvolen císařem Svaté říše římské. Jedním z kurfiřtů je i Fridrich Falcký - podržte to jméno chvíli v paměti...
Ferdinand II. jako zkušený politik ví, že ne volba či koruna, ale meč jeho císařská práva ochrání. Ale zatímco sbírá peníze na vojenskou kampaň, Češi jej prohlásí za sesazeného a českým králem zvolí na základě předvolebních slibů – Fridricha Falckého. Ano, toho, který před nedávnem volil Ferdinanda za svého císaře! Fridrich ale na Pražském hradě nesedí ani pevně, ani dlouho. Vlastně jen do chvíle, než se dozví, že ku Praze táhne 25.000 Ferdinandových mužů. K prvnímu a poslednímu střetu, později honosně přezdívanému bitva, dojde 8. listopadu 1620 při okraji Prahy, na místě zvaném Bílá hora. Vojsko domácích je brzy rozprášeno. Fridrich Falcký skočí do kočáru, za kterým se na Karlově mostě jen zapráší – však je to v katedrále sv. Víta zobrazeno krásným obřím dřevorytem. Fridrich Falcký tak ztratí trůn, ale zato získá posměšný přídomek Zimní král. Popis bitvy na Bíléhoře byl v posledních dnech mnohokrát popsán a navíc mnohem důležitějším jsou události, které následovaly.
Stavovské povstání je tedy po třech letech na hlavu poraženo a v případě popravy 27 vůdců na Staroměstském náměstí 21. června 1621 doslova. Celou noc Ferdinand II. váhá zda rozsudky podepsat, ale nakonec souhlasí. Jeviště pro kruté divadlo nebylo postaveno zbytečně. Vše je připraveno jako velkolepá slavnost a dlužno přiznat, že návštěva publika předčila očekávání. Nejlepší místa zaujali představitelé církve, katolické šlechty i těch, kteří stihli od protestantů včas zběhnout, stejně jako bohatí měšťané, pro něž je místo v hledišti potvrzením prestiže. Všichni jsou slavnostně oblečeni, jak se na takovou společenskou událost sluší. Vzadu v rozích náměstí pak městská luza, kejklíři, kapsáři, prostitutky. Všichni spojeni nikoliv vírou a radostí z jejího vítězství, ale mrazivým chvěním a vzrušením z očekávaného zážitku. Čtyři meče opotřeboval kat Jan Mydlář ten den. Výkony kata a jeho pacholků i chování odsouzenců, to vše je odměňováno aplausem, výkřiky úžasu i hrůzy. Nestačí, že jsou vzbouřenci sťati. Jejich těla jsou čtvrcena a hlavy nabodnuté na tyčích zdobí věže Karlova mostu ještě dlouhou řadu let poté. A kdykoliv sťaté hlavy v průběhu let spadnou na zem, jsou znovu vráceny zpět! Děje se tak až do roku 1631, kdy v armádě Sasů, kteří obsadí Prahu, bojují i čeští protestantští exulanti. Ti uspořádají smuteční slavnost, při níž jsou hlavy slavnostně sňaty z věží a pietně uloženy. Památka popravených má být uctěna tím, že lebky jsou přeneseny do chrámu sv. Týna, kde mají být uloženy jako svátosti stavovského povstání. Jenže jak v morytátu z trhu se rakev s lebkami do rána ztratí! Nenajdou ji ani císařští, kteří nechtějí, aby se z lebek staly relikvie. Poslední informací je výpověď jednoho z duchovních chrámu, který přísahal, že rakve s lebkami byly oné noci roku 1631 odneseny neznámými muži do Karolina. Víckrát je nikdo nespatřil…
Porážka povstání je začátkem třicetileté války i zrodu českého mindráku o vyhnání českého krále Habsburky a následných tři sta letech poroby. Možná stojí zato uvést některé mýty na pravou míru – počínaje tím, jak se z marginální šarvátky stala postupem času bitva o české bytí. Jak se občanská válka mezi protestanty a katolíky, v níž šlo v první řadě o přístup k moci a majetkům bez ohledu na jazyk, stala legendárním bojem mezi Čechy a Němci. Jak veliteli českého vojska na Bílé Hoře byli téměř výhradně Němci. Jak přinejmenším z poloviny byli Němci i popravení čeští pánové na Staroměstském náměstí. Jak z českých pánů, tedy šlechticů, byli na popravišti jen tři, zatímco ostatní odsouzenci byli měšťanského stavu. A konečně, jak byl vyhnán Habsburky český král Fridrich Falcký, který byl ve skutečnosti Němec jak poleno.
Císař Ferdinand II. jakoby chtěl naplnit svá slova, že bude raději vládnout pusté zemi než zemi plné kacířů. Sedmnáct let bojují všichni proti všem a aliance vznikají i zanikají bez ohledu na náboženské cíle. Ty se hodily jako záminka na začátku“ Teď už jde jen o moc a majetky. Koaliční dresy se mění rychleji než zpocená halena žoldnéře a slib má váhu i cenu stínu. Nejvíce jsou zdevastována německá a česká území, přes která se valí vojska při útocích i ústupech. Tak, jak jsou města a území dobývána a osvobozována. Ale kdo je vlastně kdo? Kdo je dobyvatel? Kdo osvoboditel? Pod různými prapory přichází s kohortami vojsk vždy jediná jistota: zmar a zkáza, hlad a smrt, znásilňování, plenění a vypalování. Mezi zbývajícími náboženskými fanatiky se na válečných polích pohybují čile hlavně obchodníci se smrtí. Časem mají navrch! Válka o pravou víru posiluje hlavně ty, kteří bez ohledu na žvásty o víře věří v peníze a z nich plynoucí bohatství a moc. Tak jako dnes, protože nic na světě se nemění. Nikoliv sliby, nikoliv mýty – Pravda vítězí! Je to na prezidentské standartě! Na ni myslete – ne na lháře, který se na ní momentálně válí!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
