Vladimír Mertlík: Benešovy úpisy komunistům aneb čiň ďáblu dobře a peklem se ti odmění!
Zpětné zrcátko se dnes vrací k včerejšímu ohlédnutí za abdikací TGM a následnou politicky nevábnou volbou Edvarda Beneše. Prezident Masaryk abdikaci na úřad prezidenta 14. prosince 1935 podmínil odkazem v úrovni rozkazu, aby nástupcem byl zvolen Edvard Beneš, čímž rozpoutal měsíc konfliktů, podrazů a politických kšeftů o výsledek volby.
Antibenešovci hledali kandidáta kdekoli, i v řadách jiných stran, ale sociální demokraté i lidovci nabídku odmítli. Agrárníci našli spásu mimo politiku, když jejich nabídku přijal Bohumil Němec, významný vědec, botanik a rektor UK, a když se za něj postavilo i Kramářovo Národní sjednocení, dostal Němec punc národního kandidáta.
„Celá ta věc je pro mne tak urážlivá, že vůbec už ji mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci! Řekněte jim, že jsem na to příliš velkým vlastencem!“, hřímá Beneš s patosem jemu vlastním a Národně socialistická strana rozhodně dementuje „hnusné pomluvy“, že vyjednává s komunisty o podpoře Beneše. Skutečnost je jiná! Již dlouho před volbou navštívil Masarykův kancléř Přemysl Šámal Rudolfa Slánského, komunistického poslance za stalinistické křídlo KSČ. To je ten, jehož v lednu 1953 nechá kamarád Klement Gottwald pověsit, jeho popel rozsypat na silnici a v den „Rudlova“ zatčení si s manželkou Martou odvezou ze Slánského bytu damaškové povlečení.
Ale rychle zpět neboť události mají rychlý spád. Šámal navštíví i další komunistické vůdce s cílem zajistit pro Beneše bolševickou podporu a jeho zvolení už v 1. kole. Po uzavření dohody podáním ruky – jak to „féroví chlapi“ mají ve zvyku – se komunisté zřeknou záměru postavit vlastního kandidáta – Klementa Gottwalda – a jsou ochotni Beneše i podpořit, bude-li proti němu stát kandidát pravice. TGM v zájmu podepření benešovsko-komunistického sblížení vzápětí podepisuje amnestii pro komunistické exponenty. A je to – Edvard Beneš tak podepsal první z řady bianco šeků s dlouhou splatností, které začneme splácet 25. února 1948. Přesto by rudé hlasy nemusely stačit, a Beneš tak neváhá jednat i henleinovci! Ti mají v těle více cti než komunisté a nejsou ochotni házet do uren lístky s Benešovým jménem. Navrhují taktiku bílých lístků, což je i pro Beneše lepší a více tajnosnubné řešení, ale ptají se: „Co za to?“ Přidává se k nim i probenešovské křídlo v Hlinkově Ĺudové straně, které se ve prospěch Beneše výrazně angažuje díky osobě budoucího prezidenta Slovenského štátu Jozefa Tisa. To je ten, co jej Edvard Beneš nechá po válce pověsit! Milan Hodža podává jako ministerský předseda vlády demisi, ale prezident Masaryk ji nepřijme. Komunisté jsou ochotni vzít si větší díl moci, ale potřebují požehnaní. Proto hlásí Jan Šverma 12. prosince 1935 do Moskvy: „Navrhli jsme antifašistickou jednotnou frontu pro volbu demokratického prezidenta na základě jednotných požadavků. Připravujeme velkou kampaň dole, protože mezi masami je velké vzrušení.“
ÚV KSČ vydává tiskové prohlášení: „Dojde-li v prezidentských volbách k bojovému hlasování, přičemž rozhodují naše hlasy, podpoříme (…) kandidaturu dr. Edvarda Beneše. K tomu rozhodnutí nás vede jediný důvod – zmařit vítězství reakce (…)“
Svět se zbláznil!? Ne, ale brzy se tak stane, vyčkejte! TGM abdikuje 14. prosince 1935 na úřad prezidenta a jeho posledním aktem ve funkci je rozsáhlá politická amnestie. Víme koho a víme proč! Úřadujícím prezidentem se do zvolení nového prezidenta stává ministerský předseda dr. Milan Hodža. Dopoledne 17. prosince se Bohumil Němec „překvapivě“ vzdává kandidatury, ale oznámeno je to až po půlnoci – tedy v den volby. Ve středu 18. prosince zahájil jednání poslanecké sněmovny předseda Jan Malypetr, když konstatoval, že se do Vladislavského sálu dostavilo 292 poslanců ze 300 a 144 senátorů ze 160. Mezi absentéry je i Karel Kramář. Čtyři volitelé dorazili těsně před volbou, takže Malypetr může po volbě oznámit, že bylo odevzdáno 440 platných lístků, třípětinovou většinu činilo 264 hlasů, přičemž Edvard Beneš dostal 340 hlasů, odstoupivší kandidát Bohumil Němec 24 hlasů a prázdných bílých lístků bylo 76 – všechny od henleinovců. Prezidentem Československé republiky se tak stal dr. Edvard Beneš! Dobrá věc se podařila, řekl by autor libreta Prodané nevěsty a udavač Karel Sabina. Není nad to, když chlapi drží slovo!
V v zákulisních manévrech hrála roli ideologická rozpolcenost agrárníků, kdy část mínila hlasovat pro Beneše, což zdůvodňovala nutností navázat na Švehlovy a Masarykovy myšlenky, jak svůj program prezentoval Beneš. Druhá část má naopak dost dosavadní zahraniční politiky a Beneše vůbec. Byl to nakonec Hodža, kdo přesvědčil křídlo Rudolfa Berana, aby se přiklonilo k Benešovi, ač Hodža sám je oponentem jeho zahraniční politiky. Někdy je to dáváno za důkaz pevné Hodžovy linie a postojů. Prdlajs! Hodža je po dalším pádu vlády Benešem znovu jmenován premiérem a navrch ministrem zahraničních věcí. No vida! A teď se podržte vy, co máte delší paměť! Hodža v nové roli přichází i s novou a neuvěřitelnou politickou linií znovu spojit státy bývalého Rakouska-Uherska (sic!) do celní unie. Těžko uvěřitelné je už to, že je to nápad Hodži. Kdo s nápadem ale rozhodně přijít nemohl, je jeho skutečný autor Edvard Beneš, před lety kladivo na Rakousko-Uhersko, proto do Vídně o znovuvytvoření rakousko-uherské říše odjíždí jednat Milan Hodža. Tam ale na něj i jeho návrh udělají dlouhý nos. Císař Karel I. se musí v hrobě obracet! Pro smír mezi agrárníky s Benešem se Hodža v únoru 1936 obětuje a post ministra zahraničí nechá jinému z Benešových mužů, Kamilu Kroftovi. Takže koza se nažrala, Beneš zůstal celý a dál řídí zahraniční politiku zpoza kulis. Hodža je za odměnu v čele dvou vlád ČSR až do září 1938. I když, za odměnu…? Má na bedrech urovnání i národnostních sporů, ale jeho pokusy napravit politiku minulých dvaceti let jsou o to těžší a málo důvěryhodné, že byl sám její součástí. Hasí požár hrncem vody ve chvíli, kdy budově státu už hoří krovy! Počátkem roku 1936 tak nabídne vstup do vládní koalice i Hlinkovým ľuďákům, ale je pozdě! Slováci zvedli cenu a žádají autonomii. Bez šancí je v září 1937 i schůzka s Henleinem, u nějž Hodža sonduje, zda je SdP ochotna přijmout účast ve vládě a přimluvit se za to u Hitlera za zlepšení vztahů s Německem! Od února 1937 připravuje vláda vyrovnání se sudetskými Němci v rámci národnostního statutu. Ústupky jsou s Henleinem konzultovány a v dubnu 1938 jsou s SdP dokonce zahájena oficiální jednání! Ta pokračují až do září 1938, kdy Hodža předává jménem československé vlády zástupcům SdP čtvrtý plán řešení národnostní otázky, v němž výrazně couvl od dřívějšího konceptu unitárního československého státu. Po celou dobu tahá za nitky původní autor dramatu, Edvard Beneš, ale už je pozdě! Milníky jeho politiky jsou Mnichov 1938, Moskva 1943, Košice 1945 a Praha 1948. Když zjara 1948 těžce nemocný a již mimo realitu žijící Beneš pofňukává, že jej Stalin a komunisté podvedli, není schopen si přiznat, že spoluviníkem je on sám. Vše začal jeho úpis ďáblovi v roce 1935 neboť pravidlo: „Čiň ďáblu dobře a peklem se ti odmění!“ platí stále! Vnímat by to měl i současný dědic Benešova trůnu, je-li vůbec schopen ještě něco vnímat.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
