Vladimír Mertlík: Blahopřání věrných Čechů Jeho císařské Výsosti
„Smysl má být spolu!“ říká Jeho císařská Výsost arcivévoda Karel II. Rakouský, občanským jménem Karl von Habsburg, prvorozený syn rakouského, českého a uherského korunního prince Oty I. Rakouského a vnuk Karla I., posledního rakouského císaře, uherského a českého krále.
Pohledy do minulosti na dnešní Evropu i na to, co se v politice nikdy nezmění, to byl před časem obsah exkluzivního rozhovoru s ním pro Reflex. Jde o slova stále aktuální, proto krácený rozhovor stojí za připomenutí i dnes, v den významného životního jubilea Karl von Habsburga. Blahopřejeme!
Dobrý den, Vaše výsosti, pokud vás tak smím oslovovat?
Otázku, jak mne mají lidé oslovovat, dostávám často. Říkám vždy, že můj otec se podepisoval Otto von Habsburg. Dělám to také a podepisuji se Karl von Habsburg. Titul má pro mě malý význam, a když jej někdo použije, soudím, že tak učinil z respektu k mým předkům.
František Josef I. je pro Čechy stále symbolem habsbursko-lotrinské monarchie. Co jej podle vás nejlépe charakterizuje a co má dodnes trvalý význam i étos?
Jeho vědomí povinnosti, korektnosti chování, smyslu pro detail, umění vyslovit se k problému, který na něj byl přenesen, a to, že před jednáním byl vždy extrémně dobře informovaný.
Jako příčina konce říše je uváděn konzervatismus a neochota císaře říši federalizovat. Nebyl příčinou spíš probouzející se nacionalismus doby?
Pokud bychom chtěli pojmenovat holou příčinu 1. světové války, pak je to nacionalismus, bez pochyb! Po vypuknutí války už nebylo možné realizovat řadu reforem, které byly avizovány. Když vypukne válka tohoto rozměru, už nemohou politici činit rozhodnutí, jsou to armády, kdo rozhoduje, a na reformy, které zamýšlely civilní vlády, není prostor. Hlavní příčinou byl nacionalismus, který se táhne jako čára od francouzské revoluce až po dnešní dobu. Když se podíváme na dnešní EU, jsou to zase ony malé nacionalismy, které ji ženou do krize.
Váš otec Otto I. byl velkým příznivcem EU. V debatě na téma její ústavy ale řekl, že by měla vyrůstat zvolna jako strom, a ne rychle jako americký mrakodrap. Je tohle habsburský konzervatismus?
Nejsem si jistý, ale myslím, že je to samotný princip správně pochopeného konzervatismu, který známe z anglické ústavy. Myslím, že v konzervatismu není důležité držet se pevně tradičních forem, ale zaměřit se na určité hodnoty, a pokud se ukážou být důležité, pokusit se dosáhnout jich v budoucnosti i moderními formami.
Dovolím si úvahu. Nevyhnuli se Češi vystoupením z monarchie osudu Rakušanů a jejich krátkému okouzlení nacismem?
Nevím, zda s touto úvahou mohu souhlasit. Nezapomínejme na Benešova slova: Raději Hitler nežli Habsburg. Z toho, že z odpovídající pozice propojil historickou a současnou situaci, byla jasná náklonnost Beneše k silnější nacionalistické moci i nacionalismus, s nímž se ztotožňoval. Proto si nejsem jistý, zda bych se pod vaši úvahu v této podobě mohl podepsat.
Jak byste definoval rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem?
Vlastenectví je opakem nacionalismu, souvisí s povahou člověka a vychází z vnitřního pocitu. Je to pozitivní stav mysli, náklonnost k vlastní kultuře, zemi, okolí, zatímco nacionalismus je něco, co vychází z rozumu – ne z citu. A tento racionální pocit převahy nemá zkraje možnost rozšiřovat se na všechny roviny, řekněme na komunální úroveň. Já mohu být vlastencem Salcburku, kde žiji, rakouským či evropským patriotem, ale nemohu být evropským ani salcburským nacionalistou. Nacionalismus je vždy na míru ušitý pro určitý národ a má vnitřní negaci, protože říká: Můj národ je lepší, a proto jsou jiné národy horší. A to není nic, s čím bych dokázal zacházet.
Panovníci svůj dědičný úděl nazývali službou zemi. Dnes politici po volbách volají: Vyhráli jsme boj o vládu a moc. Není v tom rozdíl mezi monarchií a občanskou demokracií?
Nedovolím si srovnávat monarchii s občanskou demokracií, protože jedno je státní forma a to druhé forma vládnutí. Řekl by to takto: zcela podstatný prvek, charakterizující monarchii, je prvek kontinuity. Tedy prvek, že ve státě existuje něco, na co se lze dlouhodobě spolehnout, že se jen s obavami a děsem nečeká na to, jak dopadnou příští volby. Silnou měrou jsme to zažili během voleb v USA a zažíváme to stále a znovu ve volbách, které ukazují nevýhody této neexistence kontinuity, která je nejdůležitějším faktorem.
Monarcha řídí zemi s horizontem jejího předání potomkům, politik horizontem příštích voleb a rizikem nezvolení. To přece musí ovlivňovat velikost vizí, vůli rozhodovat a ochotu riskovat?
Máte zcela pravdu. Jsem přesvědčen, že to tak je. František Josef I. byl typickým příkladem toho, kdo po tři generace spoluurčoval politické i společenské prostředí země. Je důležité nesledovat jen v té době aktuálně žijící osoby jako momentkové snímky. Je třeba vidět vývoj z hlediska minulých i budoucích generací. Podíváme-li se na současný systém státních dluhů, není to nic jiného než ignorování budoucích generací, protože to, co my dnes spotřebujeme, oni už mít nebudou. Je to extrémní krátkozrakost a nedostatek úcty k budoucím generacím.
Jsem rád, že nejsem císařem – to jsou vaše slova. Jak se cítíte při trvajícím zákazu titulů v Rakousku, když jste osloven Jeho císařská Výsost arcivévoda Karel Rakouský, jak učinil mj. papež Benedikt XVI.?
Musím po pravdě říci, že zákaz titulů v Rakousku je pro mne natolik marginální věc, že se jí nijak důkladně nezabývám. Když mě dnes někdo osloví titulem, pak jsem přesvědčen, že to dělá z úcty k mé historii, k mým předkům, k mé rodině. Nejsem natolik namyšlený, abych si myslel, že to dělá kvůli mně. Já se podepisuji Karl von Habsburg, ale určitě nebudu opravovat někoho, kdo použije titul. Je těžké si představit, že profese císaře by měla být úsilí hodná. Je s ní spojena nepředstavitelná zodpovědnost a disciplína, které je třeba se podrobit, činnost, která trvá celý život a z níž existuje málo odchylek. Protokol a vše ostatní nemůže být proto hodno úsilí – kromě případu, kdy se člověk dostane do situace, že má povinnost to dělat. Babička (císařovna Zita) vychovávala otce v tom smyslu, že pokud by se dostal do té situace, pak by měl povinnost své postavení tím nejlepším způsobem plnit, a k tomu ho odpovídajícím způsobem připravovala. Totéž přenášel otec na mne a já to musím přenášet na další generaci. Řada lidí si představuje funkci císaře jako něco, co je neobvykle úsilí hodné, ale není tomu tak! Řeknu vám, že jsem rád, že tady spolu dnes sedíme, že spolu můžeme hovořit, ale kdybych byl císařem, pravděpodobně bychom tady neseděli.
Slova politik, politika mají až hanlivý nádech. V čem vidíte největší politickou chybu současné politické garnitury EU?
Největší problém je neschopnost vedení politiky. Nemáme žádné vůdčí osobnosti, což platí v rámci Evropy i Ameriky. Neexistuje aktuálně žádný nárok na vůdčí postavení, jak v Evropě jako instituci, tak v zemích EU. Navíc v době nejistot a na východě velkého nebezpečí Ruska. Když slyším, jak mladí lidé říkají: potřebujeme silnou ruku, pak s tím mám problém, protože vím, kam to může vést, ale na straně druhé opravdu potřebujeme někoho, kdo má charisma a kdo je schopen být vůdčí osobností. To je nejslabší stránkou politiky v Evropě.
Je krize EU, v níž se státy opět uzavírají do sebe, počátkem jejího rozpadu, jako tomu bylo v případě monarchie?
Myslím, že je důležité poučit se z té doby a že existují paralely mezi EU a c. a k. monarchií. Myslím také, že je enormně důležitý historický pohled na monarchii, abychom zjistili, jakých chyb se dnes nesmíme dopustit, abychom se nedostali do podobné situace. Pro mě je důležité, když slyším: Víme, kam vedl nacionalismus a kam zase může vést. Vidíme to i ve struktuře EU – pravé evropské instituce, tj. přímo volený Parlament nebo Komise, Evropský soudní dvůr, to jsou instituce, které fungují. Ale zástupci národních států – tj. zástupci Rady – nemyslí evropsky, ale na šosácké úrovni národního státu. Chybí jim evropská dimenze, a přesto se snaží z pozice národního státu na sebe strhnout exekutivní i legislativní moc. To je ničící, je třeba myslet evropsky, aplikovat princip subsidiarity a nezapomínat, že není politickým, ale společenským principem. Pokud jej bude politika zrcadlit, pak nebude ani napětí mezi státem a dalšími úrovněmi. Momentálně ale národní stát hraje ještě příliš silnou roli.
Češi si myslí, že v monarchii byli svým způsobem výjimeční a že byli blíže péči panovníka. Jak je dnes vidíte vy?
V dnešní době, když cestuji po Horních Rakousích, tak u českých hranic vidím, že existuje spolupráce a že hranice je pouze jazyková. Obrázek Česka v Rakousku není vůbec negativní, je dobré vědět, že na severu máme souseda, který stojí za svými názory. S těmi se nemusíme vždy ztotožňovat, ale je to někdo, kdo je ve vyjádřeních srozumitelný a je solidním sousedem.
Vyřizuji pozdravy mnoha poddaných z Čech, Moravy a Slezska. Poddaných nikoliv de iure, ale určitě – de cuore – ze srdce. Jaký pro ně vy máte vzkaz?
Jsem přesvědčený, že nejdůležitější vzkaz v současné době je nezapomenout na dějiny střední Evropy. Na spolupráci, která zde existovala, na vědomí společných dějin i na to, že jsme prostor, který k sobě patří a který chce v Evropě hovořit silnějším hlasem. Myslím, že to je ta nejdůležitější zpráva, kterou mohu předat tomuto prostoru a lidem v něm.
Často užívá Zpětné zrcátko jako lehce sarkastickou poznámku slovní spojení: Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy. Pokud se nic nemění na některých pravdách, pak jsou věci naopak v pořádku.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
