Vladimír Mertlík: Morální ztopoření Miloše Zemana
V závěru roku 2020 se Zpětné zrcátko několikrát věnovalo méně známým úsekům života, spolupráce i kontradikcí prezidentů TGM, Edvarda Beneše a Emila Háchy. Aktuální události přivedly do ohniska zájmu Václava Klause st. a jistě nepřekvapí, že i Miloš Zeman zůstává nadále častým cílem ohlédnutí Zpětného zrcátka.
Hitem domácí politiky sice budou nejdéle od začátku léta podzimní parlamentní volby, ale proti prezidentské volbě 2023 budou jen cosi jako česká fotbalová liga proti Poháru mistrů. Zůstaneme-li u fotbalového příměru, pak aktuální starostí vládního týmu je hledání taktiky, jak obrátit hrozící nakládačku aspoň v remízu, kterou pak prohlásí za triumf. Utkání Covid Cupu se ale vymklo favorizovanému týmu z rukou a zvrátit průběh půjde těžko. Zvláště, zůstane-li u taktiky venkovského klukovského mače – kde je balón, tam jsou všichni – a budou-li hráči nuceni nahrávat na gól majiteli míče, byť by byli sami v lepší pozici. Tomu je podřízen i výběr hráčů manšaftu a odpovídá tomu i výsledek. Těžko pomyslet, co by se dělo, pokud by nás řídila ona legendární „nemehla“, vypadá-li situace dnes tak, jak vypadá, přestože nás řídí „mehla“!
Pokud nenastane zázrak a covid neodejde sám, jako cukrovka prezidenta Zemana, čekají vládu dvě kritická období – velikonoční prázdniny 1. – 5. dubna 2021 a začátek velkých prázdnin a dovolených od 1. července do 31. srpna 2021. Dilema, zda v touze po voličské přízni vše uvolnit jako vloni či v zájmu voličského zdraví zachovat režim bude jak rozhodování mezi blátem a louží. Přízeň voličů je vrtkavá jak nové mutace covidu a časy, kdy v Praze vyhrávala i Klausova tenis raketa a v Ostravě Zemanova jitrnice jsou pryč.
Volání po moderní levicové straně, náhradou za party strejců socanů a komoušů, je zdá se vyslyšeno. Nyní jsou budoucností levice Piráti – strana plná ambiciózních mladých mužů a žen, kteří by před listopadem 1989 – po perestrojce – byli nejspíš členy Socialistického svazu mládeže. Svazáci, hovořící moderním jazykem a věřící, že to oni změní svět! S ostatními v koalici je spojuje společný nepřítel resp. překážka, Andrej Babiš, ale bude to stačit i v případě úspěchu, natož v případě opačném?! Balvan na Pražském hradě či bůhví kde leží, může už jen škodit a tlačit jak kamínek v botě, výsledek záleží na voličích a pak jen na kandidátech.
Nedávno se na Zpětné zrcátko obrátil v debatě jeden z účastníků s otázkou, zda se Zpětné zrcátko nestydí téměř permanentně útočit na prezidenta Miloše Zemana a nebrat v úvahu jeho věk a nemoci.
„Myslím, že mu tím dokonce dělám radost“, opáčilo Zpětné zrcátko, „protože jediné, co Zemanovi dělá radost, je provokovat své široké okolí. To by nebylo to nejhorší, tomuto způsobu humoru – je-li vtipný – se říká hec a má v mezilidské komunikaci své místo. Smutnější je, že Zemanův způsob považuje za vtipný jen on sám. Není to Zpětné zrcátko, kdo navrhuje střílet a „likvidírovať“ prezidenty, nemá je za lidskou mrvu, hnůj a štětky. Trefuje se jen do jejich lží, trapností a směšností a činí tak v sebeobraně jako občan. Cítí-li stud, pak jen za chování onoho muže, který má reprezentovat tuto zem.
Zemanovy nemoci nelze srovnávat s nemocemi, které osud člověku nadělí a nedá se s tím hnout. On si je usilovně pěstoval životosprávou, životním stylem a usilovně tak činí dál. Jeho nedůstojné vystupování navíc nesouvisí primárně s jeho zdravím. Pokud by jeho vystupování bylo soukromou záležitostí a nezahanbovalo funkci, k níž se přijetím volby zavázal, budiž! Je to ale Miloš Zeman, nikoliv Zpětné zrcátko a další kritici, kdo činí prezidentskou funkci trapnou a směšnou a tím i republiku. Stavy, v jakých je nezřídka vídán na veřejných místech a mezinárodních fórech by jiného smrtelníka místo na Pražský hrad přivedly k Apolináři. Podle svého tvrzení je navíc zdráv jako ryba – a jistě neměl na mysli ryby v Bečvě – nemoci od něj odešly nebo je nikdy neměl, neboť začal kouřit a pít jak odsouzený na smrt až po sedmadvaceti a to se nepočítá.
Často Zpětné zrcátko slyší, že na nás hledí celý svět. Ano, obvykle ve chvíli, kdy se někde objeví, projeví či vyjeví prezident České republiky Miloš Zeman. Je uklidňující, že jej už nikdo nikam nezve, že piloti vládních letek spojenců mohli v navigacích na položku Letiště Václava Havla Praha použít tlačítko delete. S úlevou vnímáme, že díky jeho překypujícímu zdraví skončily i jeho cesty domácí, kterými si v době své mobility kompenzoval mindrák nezvaného hosta. Co je ale důstojného na tom, když je bodyguardy vláčen jak mokrý hadr na podlahu, místo aby důstojně – je-li nemohoucí – usedl do invalidního vozíku, návštěvu absolvoval vsedě, případně na něm odjel do penze. Nikdo by mu to neměl za zlé a více než polovina obyvatel by měla upřímnou radost, protože válet se v pyžamu může kdekoliv. Nebyl by první, jak ukáže zítřejší Zpětné zrcátko.
Miloši Zemanovi se v žádném případě nedá upřít inteligence – snad ona sociální – ale jde o to, jakým způsobem ji v životě využil a využívá. Jeho problém je v lenosti a v touze po nadřazeném postavení, lásce a obdivu, za což ale emočně nic nenabízí a svým okolím pohrdá nebo jej nenávidí. Nenávidí ty, o nichž v skrytu duše ví, že jsou možná chytřejší a schopnější než on a pohrdá těmi, o nichž je přesvědčen, že jsou hloupí a neschopní bez ohledu na to, že jej adorují. Dokázal to mnohokrát ve vztahu k přátelům, partnerům či již nepotřebným nohsledům, které všechny dříve či později ponížil a urazil. „Jak jsem se mýlil v politice“ nazval svou knihu pamětí, ale opak je pravdou! Nikoliv on, to ostatní – bez ohledu na původní cíle a charakter – se mýlili v něm.
Mít rád, milovat a obdivovat zná Miloš Zeman jen ve spojení se zvratným zájmenem „se“ – mít se rád, milovat se, obdivovat se! Nikoliv jeho kritici, ale Miloš Zeman by se měl stydět, ale slovo „stud“ je na rozdíl od „kunda sem, kunda tam, pane redaktore“ v jeho slovníku sprosté slovo. Pokud by tomu tak nebylo, musel by se propadnout do pekel za pokus prodat republiku v Bambergu, za výrok o vládě prostitutek a zlodějů, pamflet o Petře Buzkové, zradu na Miroslavu Šloufovi, lži o Zdeňku Šarapatkovi, Ferdinandu Peroutkovi, označení novinářů za štětky a tisíc jiných věcí. Jediní, komu je Miloš Zeman ochoten se plížit kolem řiti, jsou ti silnější a mocnější, než se cítí být on. Ale ani projevy poníženosti k ruským a čínským vůdcům nejsou projevem lásky, jen jeho schopnosti kdykoliv a kamkoliv vklouznout a vděku za to, že směl na chvíli přičichnout k pižmu těch, co řídí svět.
Mimochodem, Nejvyšší správní soud (NSS) zamítl stížnost prezidenta Zemana proti verdiktu, podle nějž musí jmenovat fyzika Ivana Ošťádala profesorem. Zeman tak odmítá učinit již od roku 2015 kvůli údajné Ošťádalově spolupráci s StB. Tak to se nám pan prezident pochlapil! Své morální ztopoření bude mít možnost potvrdit i po podzimních volbách, například při jmenování premiéra…
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
