Vladimír Mertlík: Socani v módu sebedestrukce. Konec nejstarší české strany je na spadnutí
Socani svým posledním vládním angažmá překročili hranici jednou již překročenou. Bylo po válce, když se domnívali, že spojením dobra a zla vznikne veledobro, když neodolali rudým Sirénám, lákajícím k proplutí úžinou voličského nezájmu a spářili se s nimi. Současné mizení voličů ČSSD je stejně intenzivní a nevratné jako ztráta vod Aralského moře, způsobená honbou za vítězstvím marxismu-leninismu na poli bavlny.
V posledním období se strana zoufale snažila nalézt krysaře, který vyvede její zastydlý socialismus přelomu 19. a 20. století ze zapomnění. Volání po vůdci sexappealu George Clooneyho či Margharet Thatcher se ale po vnitrostranickém castingu ocitlo v rovině televizní show Výměna manželek. Problém je při pohledu do historie socdem v samotných kořenech vzniku strany. Jen tomu nikdo ze socanů nechce věřit.
ČSSD se chlubí 143 lety existence, což ale při bližším ohledání neobstojí. Odečíst je třeba prvních čtyřicet let (1878 až 1918), kdy byla jen frakcí rakouské socdem. Další intermezzo přichází s jejím rozpuštěním do Národní strany práce, navíc při její jepičí životnosti (pět měsíců 1938 – 1939). Klinickou smrt 1939 – 1945 lze omluvit okupací, ale již o tři roky později strana přestává existovat na 52 let (1948 – 1990), poté, co se nechá dobrovolně znásilnit KSČ. Do roku 1990 tedy existuje ČSSD pouhých 23 let!
Hlavní problém socanů není v marketingu či v osobě vůdců strany. Primární otázkou je, zda někdo sociální demokracii potřebuje! Vznik sociální demokracie, ať již za něj považujeme rok 1878 či 1893, byl reakcí na společnost, rozdělenou na proletariát a buržoazii. Dělníci byli nuceni pracovat za bídných podmínek, sociální zákonodárství i pojištění byly abstraktní pojmy, jedinou jistotou byla neomezená délka pracovní doby a práce dětí. Při absenci práva pracujících volit a organizovat se, je to tehdy sociální demokracie, kdo se radikálně a nekompromisně ujímá role jejich ochránce. Je to znát, do roku 1920 má strana 25 až 37%, v roce 1920 už 25,7%. O pět let později ale přichází katastrofa, když se socdem propadla na 8,9% voličské (ne)přízně. Voliče jí (13,2%) přetáhla KSČ, zrozená pučem 1921, která k radikalismu socdem přidala i útoky na samotnou podstatu státu. A vida! Vynecháme-li volební výsledky restartu ČSSD v letech 1990 a 1992, pak horšího výsledku dosáhne ČSSD jen v letech 2017, 2018 (7,27%) a dnes (4%)!
V tom je klíč dnešnímu stavu. ČSSD patřila od svého zrodu k radikálním stranám, čímž získávala přízeň dělnictva – svého hlavního elektorátu. Během dalších let ale vláda i hospodářsky vládnoucí vrstvy, vědomy si síly dělnického hnutí, iniciativně zlepšovaly postavení proletariátu regulací pracovní doby, zákazem práce dětí i úpravou práce žen či práce v noci. Reformy přináší zvýšená sociální inteligence zaměstnavatelů a vědomí, že dělník nehladovějící na hraně vyčerpání odvádí lepší výkon. Změny jsou dělnictvem přičítány k dobru „socanům“, ale reformní socialisté chápou, že hospodářská prosperita státu je odrazem prosperity zaměstnavatelů. Proto další tlak na ně vede socdem s respektem a korelací zájmů obou stran drží sociální smír. Ale nikdy nikdo nemá míti nic za definitivní, zní v písni levicových umělců a část voličstva nemá dosažené benefity za dostatečné. Jde o vrstvu, kterou sám vynálezce bídy, Karel Marx, označil jako „lumpenproletariát, pro politickou práci nepoužitelný“ (cit.)! Rekrutuje se vždy v politicky nedospělé společnosti z permanentních kverulantů. Nálad, které inspiroval úspěch kriminálních živlů v bolševickém Rusku, využilo v roce 1921 extremistické křídlo sociální demokracie k vnitrostranickému puči a založení KSČ. Dnes bychom řekli „nového hnutí, vymezujícího se vůči tradičním zkorumpovaným stranám“. Jde o situaci, která by měla být pro ČSSD „Poučením z krizového vývoje“, ale zůstává hrachem házeným na zeď.
Po převratu v roce 1989 se socdem pohybuje v číslech, nestojících za řeč. V roce 1992 ji vede exilový politik Jiří Horák s cílem vytvořit kultivovanou opozici k pravicové vládě se vzorem v předválečné republice (cit.). Volební výsledek (7,67%) není důvod k rychlým špuntům a tak krátce po vstupu do strany a jejím ovládnutí začíná spanilá jízda Miloše Zemana. Salonní politika Prof. PhDr. Jiřího Horáka se přesune na pavlač Ing. Miloše Zemana. Výroky o pravicové vládě prostitutek a zlodějů, o spálené zemi i řada skandálů vynesou sociální demokracii netušených 32,31%. Nástupu introverta Špidly přichází propad a extempore Stanislava Grosse – je pouťovou atrakcí. Také agresivita Jiřího Paroubka slaví úspěch jen zkraje, pak „buldozer“ začíná unavovat a od roku 2007 připomínají volební výsledky ČSSD tobogán.
Od zrodu homo politicus se rodí nové politické strany a hnutí, aby nahradily ty staré. Následkem je vždy jen jejich větší radikalizace. Jde o přirozený proces, byť ne vždy pozitivní neboť evoluce je vývojově pomalejší než revoluce. Prvním krokem revoluce je rozbití všeho na padrť. Zdi jsou rozmetány, pamětníci povražděni. Když lid otře z čela pot nadšení a z rukou krev přesvědčeni, hledí v úžasu, čeho se účastnil! V roce 1789, 1917, 1933 i v roce 1948! Lhostejno, zda se tak stalo masakrem či parlamentní cestou, jež masakr předcházela. ČSSD střet s extrémními silami v roce 1920 přežila, tím fatálnější byla rezignace na možnost stanout v čele slušné sociální společnosti 1948. Tehdy dala ČSSD, pod vlivem své páté kolony, přednost možnosti stanout v čele luzy společně se svými likvidátory. Je signifikantní, že úspěchy ČSSD slavila jen tehdy, když se chovala radikálně, když lid byl nespokojen. Časem se její radikalismus jeví jen jako pšouk, když úlohu vůdců lidu neomaleně převezmou jiní. Lid miluje rázné vůdce, kteří lidu slíbí ráj na zemi. Tam, kde dřív konala ve prospěch moci cenzura a represe, stačí dnes plná huba a hry za kulisami. Lid je nevnímá, jsa uchvácen šašky, kteří na forbíně metají kozelce a kopou se do zadků.
Chce-li česká sociální demokracie zvýšit svůj potenciál, musí se rozhodnout. Buď se vrátí ke kořenům a postaví se do čela občanstva, jež má sice méně odvahy riskovat podnikáním, ale při znalosti svých limitů si je vědomo i horizontů svých cílů. Je to běh na delší trať s přidanou hodnotou, kratší je boj o přízeň lumpenproletariátu. ČSSD má dost hráčů pro oba způsoby. Záleží na tom, kdo bude nastoupí v základní sestavě. Pokud se socdem rozhodne pro delší cestu, měla by si i při počátečních neúspěších říci slovy maminky Zpětného zrcátka: „Však zítra je taky den!“
Součástí rozhovoru Zpětného zrcátka s vnukem posledního rakouského císaře, uherského a českého krále Karla I. pro Reflex, Karl von Habsburgem, byla i níže připojená otázka a odpověď:
RX: „Panovníci svůj dědičný úděl nazývali službou vlasti, zemi. Dnes politici po vítězných volbách volají: Vyhráli jsme v boji o vládu a moc. Není to největší rozdíl mezi monarchii a občanskou demokracií?“
KvH: „Existuje podstatný prvek, charakterizující monarchii, kontinuita. Jde o prvek, na nějž se lze dlouhodobě spolehnout, díky kterému se nečeká jen s obavami a děsem, jak dopadnou příští volby. Je třeba obecně vidět vývoj z hlediska minulých i budoucích generací. Současný systém státních dluhů není nic jiného než ignorování budoucích generací.“
Pokud se ČSSD rozhodne pro cestu „socialismusu“, měla by vědět, že její radikální špílmachři jsou proti novým „po sezóně“. Nemůže spoléhat ani na znovusplynutí s komouši, protože strejci z ulice Politických vězňů radikály už dávno nejsou! Jejich status odhalil před lety historik Petr Blažek, když v televizní debatě s úsměvem položil stalinistovi Josefu Skálovi dotaz, jaká že je KSČM revoluční strana, pokud neprovádí ozbrojené útoky na státní moc, a nemá-li tajné sklady zbraní.
Autentickou moderní levicovou stranu naše politická scéna potřebuje. Pokud jí chce být ČSSD, musí dříve, než zahájí boj o voliče, vyhrát boj uvnitř sebe sama. Diskuze, hledání nových cest, konkurence, skromnost a trpělivost, to je cesta vedoucí vzhůru. Je dlouhá, jako každá, která je do kopce. Pokud vůdce trvá na jednotě, jde strana jak stádo hovězího skotu v čele s nejstarším volem rychle dolů do pekel. Ale chce-li se cítit světově, může tvrdit, že jde Route To Hell. To zní cool!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
