Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy aneb Stručná historie porážek, poprav a ohnutých hřbetů
Byl to nejen konec bitvy, ale také éry malého velkého muže, který rozvrátil kontinent, aby po něm zůstaly statisíce mrtvých a značka koňaku. Bylo pár minut před osmou večer 18. června 1815. Po masakru, který začal 16. června vítěznými bitvami u Ligny a Quartre-Bras, bylo jasné, že v té třetí utrpěla armáda Napoleona I. od vojsk vévody Wellingtona a maršála Blüchera drtivou porážku. Stalo se tak u městečka Waterloo, v bitvě nazývané účastníky bitva u Belle Alliance a císařem bitva u Mont-Saint-Jean.
Vzhledem k fatální definitivě konce bitvy pro Napoleona i jeho obnovené stodenní císařství se Waterloo stalo jednou provždy symbolem drtivé porážky, negativního konce a obecně velkého selhání.
Napoleonův konec ale nepřišel až u Waterloo, i když se zprvu zdálo, že Napoleon je první strom, který poroste až do nebe. V květnu 1804 se prohlásil císařem a sám sebe vlastní rukou v prosinci toho roku korunoval (sic!), i když aktu přihlížel papež Pius VII. Napoleonova vrcholná éra trvala jen šestnáct let. Po Waterloo ho čekala jen internace na opuštěné skále uprostřed oceánu a smrt v zapomnění.
V české kotlině je ekvivalentem „Waterloo“ pojem „jak sedláci u Chlumce“, což je tragikomické srovnání, ale odpovídající významu událostí v historickém kontextu. Výsledek bitvy u Waterloo lze historicky řečí světové literatury shrnout také definicí, že Napoleonova armáda „byla na hlavu poražena“, zatímco český lidový jazyk by usoudil, že Francouzi u Waterloo „dostali na prdel“.
Navštívit všechna místa, kde Češi „dostali na prdel“, je s malou nadsázkou program na celou dovolenou. Nezaslouženě je v tom Bitva u Lipan (30. května 1434), kdy po staletí oplakávaná porážka radikálního husitského křídla znamenala po dvaceti letech konec sektářského vraždění a devastace země.
Nejvíc jako symbol tragické porážky rezonuje bitva na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Vojsko Fridricha Falckého bylo tehdy bleskově rozprášeno vojsky katolické aliance, poražený vzal vlastní nohy na ramena a za jeho kočárem se jen zaprášilo. Ztratil tak trůn a získal přídomek Zimní král, o čemž je v katedrále sv. Víta obří dřevoryt.
Stavovské povstání tedy bylo také „na hlavu poraženo“, a to v případě popravy sedmadvaceti vůdců na Staroměstském rynku 21. června (1621) dokonce doslova. Návštěvnost předčila očekávání. Nejlepší místa zaujali zástupci církve, katolické šlechty a ti, kteří stihli od protestantů včas zběhnout. Pro bohaté měšťany je místo v hledišti potvrzením prestiže, jsou proto slavnostně oblečeni, jak se na tak velkou společenskou událost sluší. Vzadu v rozích rynku hlučí městská chudina i lůza – žebráci, kejklíři, kapsáři a prostitutky. Všichni spojeni nikoliv vírou a radostí z jejího vítězství, ale vzrušením zážitku. Čtyři meče ztupil ten den kat Jan Mydlář! Výkony mistra, pacholků i utrpení odsouzenců – to vše je odměňováno aplausem a výkřiky úžasu i hrůzy. Nestačí, že jsou vzbouřenci sťati. Jejich těla jsou čtvrcena a hlavy – nabodnuté na kopích – zdobí věže Karlova mostu ještě dlouhou řadu let poté. A kdykoliv spadnou na zem, jsou vraceny zpět!
Děje se tak až do roku 1631, kdy s vojskem Sasů vstoupí do Prahy i čeští protestantští exulanti, kteří sejmou hlavy z věží k pietnímu uložení. Nejvíc se angažuje bývalý městský písař Mikuláš Diviš. Není divu, sám byl tehdy 21. června součástí exekuce, byť vyvázl jen s přibitím za jazyk k šibenici. Mikulášem označené lebky jsou přeneseny do chrámu sv. Týna, kde mají být uloženy jako svátosti stavovského povstání. Jenže se rakve s lebkami do rána ztratí. Poslední zprávou o nich je přísaha jednoho z duchovních chrámu, že rakve s lebkami byly v noci odneseny neznámými muži do Karolina a víckrát je nikdo nespatřil. Občas se objevovaly mýty o jejich úkrytu, z nichž jedním měl být blízký kostel sv. Salvátora, patřící v době popravy luteránům. Ale ani pátrání v roce 1921 úspěch v hledání nepřineslo.
Poslední ohlédnutí je příběhem charakterového Waterloo talentovaného novináře, spisovatele a libretisty Karla Sabiny. V revoluci 1848 patřil k nejradikálnějším vůdcům a po potlačení vzpoury tak jeho další osudy nebyly záviděníhodné. Jako člen tajného klubu Repeal ve veřejných vystoupeních vyzýval k národní hrdosti a důstojnosti a díky řečnickému umění patřil k respektovaným a často citovaným. Jeho životní drama začalo v noci 9. května 1849, kdy režim provedl proti opozici zásadní úder. Osm desítek jejích představitelů, vč. Karla Sabiny, bylo zatčeno a internováno ve Voršilských kasárnách na pražském Pohořelci.
V následném procesu je Sabina odsouzen k trestu smrti, později je mu trest zmírněn na 18 let žaláře a nakonec je 27. června 1857 z vězení propuštěn. Když se přes zákaz pokusí brzy poté obnovit svou publikační činnost, je opět na několik dní vězněn. Všechny jeho problémy jsou ale nicotné proti bombě, která vybuchne 30. května 1872 na utajené schůzce exponentů české národní literární a politické scény, svolané na podnět Julia Grégra. Přítomní v napjaté atmosféře očekávají Karla Sabinu, který je ihned po příchodu usvědčen ze spolupráce s rakouskou tajnou policií, pro kterou je již patnáct let dobře placeným agentem. Sabinu odhalení zdrtí, ostatní šokuje a verdikt je jasný: Sabina je zrádce národa! Odhalení jednoho z nejrespektovanějších revolucionářů jako rakouského fízla českou politickou scénu zásadně diskredituje. To jen dnes taková věc nikomu ani nepřijde!
Jak je možné, že hrdina, bojovník první linie tak neuvěřitelně selhal? Jeho zrada má genetický kód již v jeho životním stylu i charakteru, a protože se jeho životní proměna v mnohém podobá osudům některých našich současníků, stojí za to se nad jeho osudem pozastavit. Platí to i pro zrádcovo odhalení, které je stejně neuvěřitelné jako zrada sama! To bylo tak! V okurkové sezóně navštívil redakci Národních listů propuštěný policejní úředník a znáte to – propuštěný fízl rovná se chudý fízl. Přítomnému Juliu Grégrovi nabídl zhrzený Bretschneider ke koupi jedenáct let staré udání Sabiny na bulharského spisovatele Vasila Stojanova. Je komické, že Sabinu odhalilo udání netýkající se českých politiků, a nikdo netušil, že zatím dodal policii stovky udání o spolubojovnících. Tím celá komedie ale nekončí! Nic by neprasklo, kdyby spis na prodej neukradl jiný konfident Ferdinand Kopp, Sabinův kolega. Ten natolik žárlil na Sabinovy odměny a úspěchy, že se jej rozhodl znemožnit!
Neříká se tomu brutální únik informací z policejní databáze? Nešlo snad o boj mezi zpravodajskými složkami? Ach, nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy!
Sabina začal donášet hned dva roky poté, co byl amnestován, a jeho měsíční odměna činila pěkných 100 zlatých! Slušná práce! Jeho ochota stát se práskačem měla původ v oblibě kratochvílí pospolitého života, jak říkával. Fešný Karel měl totiž dost šarmu, aby okouzloval vlastenky jiných vlastenců, ale peněz měl málo. Byl agentem nejen schopným, ale i pilným. Udával vlastního zetě, podezřelé cizince v pražských ulicích, a když bylo málo práce, neváhal zajet za udáním i mimo Prahu. Byl proto dobře hodnocen a jeho řídicí orgán, policejní komisař Jawurek o něm do hlášení napsal: „Za peníze je k mání ke všemu, ježto ještě nezanechal lehkého způsobu života.“
Pro českou komunitu byl Sabina vyvrhelem a udávaní se jej dokonce pokusili ponížit tím, že mu nabídli 100 zlatých s výzvou, aby opustil Čechy. Sabina se ale neurazil. Ke stovce, kterou si beze studu vzal, přidal našetřených 450 zlatých od policie za špiclování a odjel do Saska. Jenže drahota je potvora a zakrátko byl výtečník zpátky bez peněz! V dalších letech už vycházel ven jen po setmění a v převlecích.
Smutný konec radikálního umělce, revolucionáře, vlastence a také autora libret oper Prodaná nevěsta, Braniboři v Čechách a řady dalších, který zemřel v osamění i zapomnění v roce 1877.
21. června 1939 přikročil říšský protektor Konstatntin von Neurath na území protektorátu Böhmen und Mähren k zavádění protižidovských nařízení platných na území Třetí říše. Některá nařízení – mj. zákaz advokátní praxe pro Židy – byla ale iniciativně zavedena s předstihem již za 2. Československé republiky.
21. června 1945 vydal prezident Edvard Beneš dekret o konfiskaci a rozdělení pozemkového majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů.
21. června 1949 byl jako důkaz vítězství pracujícího lidu v plzeňské věznici Bory po inscenovaném politickém procesu oběšen významný představitel protinacistického odboje, generál Heliodor Píka. Tak už máme, co jsme chtěli…
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
