Dlouhá cesta k sarajevskému atentátu a císařská lovestory na prahu světové války
Události z 28. června 1914 v Sarajevu opravdu změnily svět a nic po tomto dni již nikdy nebylo jako dřív. Průběh tragické inspekční cesty následníka trůnu Rakouska-Uherska byl popsán nesčíslněkrát do posledních detailů, proto se Zpětné zrcátko v dnešním ohlédnutí chce věnovat jeho tragickým hrdinům, arcivévodovi Ferdinandu d´Este, jeho choti, vévodkyni Žofii Chotkové, neboť jejich smrt dala politické vraždě příchuť tragicky romantické love story.
Když se roku 1887 rozpadla Aliance tří císařů, koordinující kroky Ruska, Německa a Rakouska-Uherska na Balkáně, začala se ramena vah v Evropě vychylovat. Rusko si našlo nové kamarády, Francii s Anglií, a říkají si Dohoda. Rakousko-Uhersko s Německem vzalo náhradou do Trojspolku Italy místo Rusů a drama, jež spláchne to monarchistické harampádí i 60 milionů životů, může začít. Habsburkové naplňují své ambice anexí Bosny a Hercegoviny, což nese nelibě Rusko i jeho nový kumpán Srbsko. Jsou-li rakousko-ruské vztahy mrazivé, pak rakousko-srbské jsou na bodu varu a císaře Františka Josefa I. v jeho osmdesáti letech nečeká na konci života a služby říši nic snadného.
Po sebevraždě prince Rudolfa a smrti císařova bratra, arcivévody Karla Ludvíka, se nečekaně stává následníkem jeho syn, arcivévoda František Ferdinand Rakouský d´Este. Narodil se 18. prosince 1863 v Grazu a jeho největší vášní je cestování a lov. Podle záznamů skolil František Ferdinand celkem 272 511 divokých zvířat. V roce 1883 objíždí v severní Itálii zděděné majetky a o dva roky později Egypt, Palestinu, Sýrii a Turecko. V roce 1889 navštíví Německo a roku 1892 vyjíždí na vysněnou čtrnáctiměsíční cestu kolem světa. Zvědavost vzbuzují nejen jeho neobvyklé záliby, ale i dovětek jména a příběh, jak k němu přišel. Iniciátorem změny jména malého Františka Ferdinanda byl bezdětný vévoda z Modeny, František V. Modenský z habsbursko-lotrinské linie Rakouských d´Este. Jeho přání uchovat linii rodu měla splnit nabídka učiněná arcivévodovi Karlu Ludvíkovi. Modenský vévoda byl ochoten odkázat dědictví jednomu z Karlových synů za podmínky, že dědic přijme i rodové jméno d´Este a do roka se naučí italsky. Mladším bratrům se do učení nechtělo – zkrátka lepší vrabec v hrsti než modenský holub na střeše. Nabídku přijal František Ferdinand, nyní Rakouský d´Este, a když František V. Modenský zemřel, ukázalo se, že pilnost se vyplácí. Z Ferdinanda se stal velmi, velmi bohatý muž.
Ani pohádkové bohatství však Ferdinandovi nezabránilo v lásce a později ve sňatku s hraběnkou Žofií Chotkovou. Bylo k tomu třeba hodně lásky i vůle a Ferdinand si povolení ke svatbě musel na císaři skutečně vyvzdorovat. Zákony habsburského domu dovolovaly členům dynastie sňatky jen s příslušníky jiných dynastií stejného významu a to rodina Chotků nebyla. Habsburský Romeo se ale zachoval rytířsky a dámy svého srdce se odmítl vzdát. To vzbudilo sympatie ve vysoké společnosti a za povolení sňatku Ferdinanda a Žofie u císaře Františka Josefa I. orodoval mj. papež Lev XIII., car Mikuláš II. či německý císař Vilém II.
Franz a Sofi, jak si důvěrně říkali, se seznámili v roce 1896 a byla to láska na první pohled se zápletkou jak z venezuelské telenovely. Žofie Chotková byla dvorní dámou arcivévodkyně Isabely z Croy, manželky arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského. Čilá korespondence s rodinou i časté návštěvy Ferdinanda probouzely v arcivévodkyni naději, že objektem zájmu následníka je některá z jejích dcer. Jak trpké bylo zklamání, když jednoho dne roku 1898 arcivévodkyně Isabela slídící v pokoji hosta našla Ferdinandův medailon s obrázkem dívky. A kdo z něj na Isabelu juknul? Žofie Chotková, její pouhá dvorní dáma! Mein Gott! Skandál a drama, jak v pohádce o Popelce. Nakonec po hádkách se strýcem císařem si náš Romeo prosadil svou, ale povolení dostal jen k morganatickému sňatku, tedy že potomci nemají nárok na trůn.
Proto se také svatby arcivévody a následníka Františka Ferdinanda Rakouského d´Este a hraběnky Žofie Chotkové 1. července 1900 na zámku v Zákupech neúčastní nikdo z císařské rodiny. Není ale pravdou, že by císař snachu Žofii neměl rád. Za neúčastí habsburské rodiny a císaře není nic osobního, jen Ornung und Reglement v monarchii musst sein. Trůn není holubník. Důkazem je i to, že ve svatební den je Žofie povýšena na kněžnu a později i na vévodkyni von Hohenberg. Manželé žili na vídeňském zámku Belvedere a později na zámcích v Zákupech, Chlumu u Třeboně, ale hlavně na Konopišti, které Ferdinand koupil v roce 1887. Přestavbou z něj učinil díky vytápění, vodě, výtahu a elektřině nejmoderněji vybavený zámek v monarchii. Zde vedla Žofie s manželem šťastný rodinný život a čekala na návraty manžela, kterého dlouho nesměla oficiálně doprovázet. Manželova cesta do Sarajeva bude první cestou, na niž bude moci jet s ním…
Ferdinand d´Este se na roli císaře připravoval zodpovědně. Měl v úmyslu přeměnit říši na federaci, háčkem ale byly nacionální zájmy některých národů říše. Úspěšně vyvolávali problémy zvláště Srbové, považující se za regionální mocnost a toužící po znovuzrození Velkého Srbska ze 14. století. Před více než deseti lety v roce 1903 provedli srbští důstojníci státní převrat. Čtyřiceti osmi ranami z pistolí byl zavražděn srbský král Alexandr I. Obrenović a královna Draga Mašínová, vdova po úspěšném stavebním inženýrovi českého původu Svetozáru Mašínovi. Královský pár byl rozsekán šavlemi, těla vyhozena z oken a stejný osud potkal i další členy rodiny a vlády. Také královští vojáci byli vysvlečeni do naha a brutálně zmasakrováni. Nová dynastie krále Petra I. se ukazuje jako silně nacionalistická se silnými vazbami na Rusko a opakovaně rozpoutává konflikty s balkánskými sousedy. V roce 1906 si začne troufat i na Rakousko-Uhersko, a když v roce 1908 František Josef I. včlení dosavadní protektorát Bosnu a Hercegovinu do říše, Srbsko vyhlásí mobilizaci.
V letech 1912 a 1913 vstupuje do Makedonie i Kosova a dosavadní provincie Osmanské říše a Bulharska obsadí. Je jisté, že se schyluje k válce. Německo má roku 1910 dojem, že je na ni připraveno, ale samo začít nechce. Záminkou k válce mohou být rakousko-uherské manévry v Bosně a Hercegovině a proslýchá se, že srbské provokace mají vrcholit 28. června na Vidov dan, mytický den 525. výročí legendární bitvy srbské historie na Kosově poli. Pod kotel Srbů zdatně fouká i ruský car, tradičně považující Balkán za sféru ruských zájmů a zadní vrátka své expanze do Evropy. V červnu 1914 odjíždí arcivévoda Ferdinand s chotí Žofií do Sarajeva, kde místní nacionalisté podporováni Srby odmítají přijmout připojení Bosny a Hercegoviny k Rakousku-Uhersku z roku 1908. Cílem je inspekce zmíněných manévrů, konaných záměrně blízko srbských hranic, a Ferdinand je proto od cesty zrazován.
Srbsko se mezitím opravdu rozhodlo udeřit. Už v lednu 1914 byly na tajném jednání ve francouzském Toulouse vybrány cíle, mezi nimi i následník trůnu. Nakonec ale do Sarajeva jede Mehmed Mehmedbašić s cílem zabít guvernéra Bosny a Hercegoviny Oskara Potiorka, který dostal v závěru spiklenecké schůzky pochybnou přednost. Dál mají události scénář tragikomedie, když Mehmed Mehmedbašić v panice před blížící se policejní hlídkou vyhodí z okna vlaku dýku i jed. Když se k jeho kupé policisté dostanou, ukáže se, že hledají kapesního zloděje.
Atentát beze zbraní není to pravé! Zajišťování nových přinese nejen zpoždění, ale i změnu cíle. Bělehrad se rozhodl, že zamíří výš! O hodně výš! Cílem je nyní následník trůnu! Vrcholí poslední horečné přípravy. Vše běží nejen se souhlasem, ale za přímé součinnosti nejvyššího velení srbské armády a zpravodajců. V jednu chvíli se uvažuje o odvolání akce. Starý císař je nemocen a spiklenci předpokládají, že s ohledem na jeho stav následník cestu do Sarajeva odloží. Císařův zdravotní stav se ale v dalších dnech nečekaně zlepší, a tak přes všechna varování arcivévoda Ferdinand d´Este do Sarajeva 28. června 1914 přece jen přijíždí. Začíná horké léto…
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
