Začátek konce starého světa. Dobytí Bastily zrodilo komunismus – zlo, které trvá
Déle než rok trvá v Paříži totální chaos. Déle než rok od okamžiku, kdy vypukla Velká francouzská revoluce. Státní bankrot, teror a vzpoury potlačené armádou se střídají v kaleidoskopu násilí. Vše začalo ráno 14. července 1789 útokem davu přes vodní příkop na Invalidovnu. Když královské pluky na Martových polích na útok nereagují, mají povstalci rázem 40 000 mušket a 20 kanonů. Chybí jediné – munice!
Dav se proto valí směrem k věznici Bastila. Vězňů je v ní sice jen sedm a ani jeden není politickým vězněm – čtyři padělatelé, dva šílenci, kteří budou vzápětí zavřeni do blázince, a hrabě de Solages, žalářovaný na žádost rodiny a obviněný z incestu. Hlídána je jen starými veterány a invalidy, zato je napěchovaná municí, kterou povstalci hledají. Když velitel Bastily guvernér de Launay odmítl rebelům munici vydat, dav zaútočil. Stačí pět hodin a je po všem – padlo 83 povstalců a tři obránci. Dav má munici a pochoduje Paříží za zpěvu Marseillaisy. Velká francouzská revoluce zvítězila. V čele průvodu jsou neseny místo praporů na kopích uříznuté hlavy de Launaye a prefekta de Flessellese.
Kdepak, kde je revoluce, tam je i legrace!
Pryč se symboly diktatury, volá dav, a tak hned druhý den začne demolice nenáviděné Bastily. Zatímco revolucionáři boří, zpívají a umírají, stavitel Pierre-Francois Palloy také nezahálí. Okamžitě zahájil prodej části kamenů ze sutin pevnosti opracovaných do miniatur Bastily jako suvenýrů.
Palloy nechal tyto makety poslat do statutárních měst departementů. Nejen to! Pašák Palloy se v merchendisingu vyzná, a tak ze zámků cel, řetězů a okovů nechá vyrobit pamětní medaile s motivem svobody. Ať žije revoluce a kšeft! Liberté, égalité, fraternité!
Uplynuly dva roky. Císař Svaté říše římské Leopold II. nepatří k panovníkům, které těší problémy Bourbonů. Intuice mu napovídá, že jejich problémy mohou přerůst i jiné korunované hlavy, a má ke starostem i osobní důvody. Bojí se o sestru Marii Antoinettu, tehdy francouzskou královnu a manželku krále Ludvíka XVI. Oba byli po nezdařeném útěku před lynčem davu v roce 1791 eskortováni zpět do Paříže, kde čekají na další osud v paláci Tuileries. Francouzi Marii Antoinettu nemají v lásce. Je Rakušanka, rozmařilá, veselá a povrchní. Na zprávu, že se lid bouří, protože nemá chleba, reagovala slovy: „Proč nejedí koláče?“ Arogance? Hloupost? Arogantní hloupost? Však jí to lid brzy spočítá.
Na oblíbenosti jí nepřidal ani nezdařený start manželských povinností, byť nezpůsobený její vinou. To bylo tak. Při ranní kontrole průběhu a výsledku svatební noci, která je státní záležitostí, se ukázalo, že… No, že nic! A nejen to! Ono to NIC trvalo sedm let! Umíte si to představit? Jistě, nic se nemá uspěchat. Jenže... Doma si dělejte, co chcete, ale když jde o státní zájmy?! Proto v roce 1777 přijel do Paříže tehdejší císař Svaté říše římské Josef II., aby si se švagrem Ludvíkem XVI. chlapsky promluvil. Stane se a zdá se, že se daly do pohybu nejen věci, ale i Ludvík. Již v srpnu 1777 přináší francouzská královská informační kancelář radostnou zprávu: „Manželství bylo naplněno!“ a v dubnu 1778 je jisté, že královna je těhotná! Dál už to šlo tak, jak se sluší a patří. Kdo by to řekl? Fimóza, takový kousek kůžičky! A jak to pohne dějinami!
Horší je královnina rozmařilost. Nejdražší látky a krajky, plesy a bankety, šperky a hazard, to vše placeno státní kasou. Spousta přátel potřebných a toužících po funkcích a úřadech. To byly důvody, proč byla Marie Antoinetta označována za viníka blížícího se státního bankrotu a posměšně nazývána Madame Déficit. Že ne zcela právem? Koho to zajímá?! Marie Antoinetta byla typem ženy, která potřebuje manžela s hodně hlubokou kapsou, ale hlavní příčina bankrotu Francie byla jinde. Ve financování velmocenské politiky, aktuálně v podpoře vzpoury amerických kolonií v boji o nezávislost na Anglii. Podpora boje za svobodu, za zrod svobodných USA? Kecy! Jen zprostředkovaný boj s hlavním ideovým nepřítelem, Anglií. Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.
Nebojí se jen Leopold II. o sestru. Mocní Evropy se obávají o celou Francii. A mají proč! To, co přijde, otřese řády světa jednou provždy a přinese nevídané hrůzy. To, co přijde, totiž není rebelie. Je to Velká francouzská revoluce. Císař Leopold II. se ale řešení nedočká. Umírá nečekaně 1. března 1792 v pouhých 35 letech během příprav na obranu řádu říše. Pitva prokáže pneumonii plicního laloku a zánět pohrudnice. Leopold se tak nedočkal 20. září 1792 u Valmy první porážky jím budované katolické koalice od francouzské revoluční armády. Básník, ministr, diplomat a respektovaný politický komentátor Johann Wolfgang Goethe tehdy řekl: „Nastává nová epocha světových dějin a vy můžete říci, že jste byli u toho!“ Nemýlil se.
Další den Francie vyhlašuje republiku a zavádí všeobecnou brannou povinnost. V roce 1793 je Paříž městem teroru pod hesly Svoboda, Rovnost, Bratrství. Pařížské události nejsou jen francouzskou záležitostí, radikalizace rebelů vzbuzuje strach i v dalších zemích. Ludvík XVI. se snaží o kompromisy, ale jakobínským radikálům Georgi Dantonovi a Maximilienu Robespierrovi je to pokaždé málo. Zfanatizovaný dav zaútočí na královské sídlo v Palais des Tuilleries a královský pár je uvězněn.
Útěk královny a krále končí v pohraničním městečku Varennes, kde jsou odhaleni během namátkové kontroly. Kočár, v němž prchají pod smyšlenými jmény, je zadržen na hranicích Svaté říše římské, jež pro ně znamenala svobodu. Tím, kdo je poznal a udal, byl náhodně přihlížející poštmistr Jean-Baptiste Drouet.
Král s královnou jsou zatčeni a v Paříži je s nimi zahájen proces, v němž jsou obviněni z velezrady. Jakobínský vůdce, dříve úspěšný právník Robespierre jednání ani nenazve soudním procesem, když před Národním konventem prohlásí: „Zde se nevede soudní proces. Ludvík není obžalovaný a vy nejste žádní soudci. Jste politikové a zástupci národa… Příčí se mi trest smrti a k Ludvíkovi necítím lásku ani nenávist… Ale sesazený král v lůně revoluce… která ještě není pevně zakotvena… nemůže být zneškodněn uvězněním či vypovězením. S bolestí vyslovuji osudnou pravdu, je lépe, aby zemřel Ludvík, než aby zahynulo 100 tisíc občanů.“
Dnešní Place de la Concorde, původně Place de la Louis XVI., dostane za revoluce jméno Place de la République a královu sochu ve středu náměstí nahradí gilotina. Nezahálí! Během dvou let na ní přišlo o hlavu tisíc tři sta lidí. U ní slaví revoluční lůza v roce 1793 triumf v podobě popravy krále Ludvíka XVI. a o půl roku později i královny Marie Antoinetty.
Poprava královského páru byla premiérou svého druhu a naznačila, co se dá od vzbouřené lůzy očekávat. Nesmějí pod svými jmény ani zemřít a jsou popraveni jako občan Ludvík Kapet a vdova Kapetová. O dva roky později skončí pod toutéž sekyrou i vůdci revoluce Danton, Robespierre a mnoho dalších. Jeden z nich Camille Desmoulins se zapíše na popravišti do dějin slovy: „Revoluce jako bůh času Saturn začíná požírat své děti!“ Jak prorocká slova! Revoluce se hroutí sama do sebe jako vesmírná černá díra. Netrvá dlouho a do války s režimem revolučního teroru vstupují po boku Rakouska Velká Británie, Holandsko, Španělsko, Sardinie, Neapolsko, Portugalsko i Svatá říše římská. Francie je ve válce s celým světem. Není to poprvé ani naposled!
Jako bychom to odněkud znali, že? Inu, nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy! Od 14. července 1789 svět nikdy nebude jako dřív. Vznešené ideály se v hlavách po moci toužících chamtivých fanatiků a v rukách nenávistné lůzy změnily v ďábelské zlo. Bude se tak dít znovu a znovu. Jednou dostane zlo i své jméno – komunismus!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
