Srpnová horka spějí k historickým zvratům. Krátká exkurze dějinami politických vražd
Důvody, proč se ohlédnutí Zpětného zrcátka nevěnují jen aktuálním událostem, ale i dějům historickým jsou v jejich přirozené konotaci s dneškem i míře poučení z nich. Ohlédnutí za srpnovými daty vyvrací mýtus srpna jako okurkové sezóny, jak mylně zmínilo i Zpětné zrcátko.
Právě srpnové dny byly v dějinách zemí Koruny české ty, které ukončily vládu poslední ryze české dynastie nad středoevropským prostorem. Začátkem konce byla porážka a smrt Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 a poslední ranou královražda Václava III. dne 4. srpna 1306. Necelý rok před tím v létě roku 1305 zemřel v pouhých čtyřiatřiceti letech na tuberkulózu český, uherský a polský král Václav II. a novým českým panovníkem se stává jeho syn, šestnáctiletý Václav III. Mladý, pohledný i vzdělaný muž má ale zájmy na hony vzdálené panovnickým povinnostem.
Víc než vládnutí ho baví noční pitky, na nichž v opilosti v kostkách či kartách prohrává i rozdává královské statky. Když jej na jaře roku 1306 poradci přesvědčí o nutnosti vojenského tažení do odbojného Polska, blíží se tragický konec dynastie. Když se v létě Václav III. vydá v rámci příprav expanze na Moravu získat spojence i peníze, nemůže během mise vynechat Olomouc, sídelní město arcibiskupa. A právě v Olomouci se 4. srpna 1306 šokujícím způsobem změní běh dějin, když je během odpolední siesty v domě děkana Budislava mladý král zavražděn.
Motivů vraždy, jmen pachatelů i osnovatelů se podle kronik nabízí až do dnešních dnů několik. Podle jedné z verzí byl pachatelem rytíř Durynk Konrád. Ten ale přistižen, jak vybíhá z domu se zkrvavenou dýkou, je na místě ubit, aniž by se stačil přiznat či cokoliv říci na obhajobu. Verzi ale jen zdrženlivě uvádí Žitavského Zbraslavská kronika, zatímco kronika Dalimilova nepřipouští ve věci Konrádovy viny sebemenší pochyby. Podle ní ho před palácem chytili, uťali mu ruku a nechali ho roztrhat a sežrat psy.
Shodu nalézají mnozí kronikáři i historici v tom, že objednatelem vraždy byl římský král Albrecht I., který měl nejvíc důvodů se Václava III. zbavit. Opožděná a pomalá reakce na Václavovu vraždu však i tento motiv posouvá do roviny politických fikcí. Některé prameny nabízejí i jiné verze motivu vraždy, když přinášejí podrobný popis údajného spiknutí těch králových kumpánů, jimž Václav III. během společných pitek věnoval statky a majetky. Když později požadoval darované statky zpět, rozhodli se jej zavraždit a losem byl podle štýrské kroniky vybrán jako vykonavatel rytíř von Wildenstein Herr Odelin. Prokázat se ale nezdařilo žádnou z variant.
Manželka a dcera, které po Václavu III. zbyly, nemohly ovlivnit vymření rodu po meči, a tak nikdy nevysvětlenou vraždou skončila více jak pět set let dlouhá vláda Přemyslovců, posledního českého panovnického rodu.
Václavovy ostatky nechala jeho sestra Eliška Přemyslovna, pozdější královna a manželka Jana Lucemburského, přenést z Olomouce do Zbraslavského kláštera, když jej vybrala v roce 1326 jako nové královské pohřebiště. Ani tam však nenašly ostatky Václava III. klid. V době nadvlády husitské lůzy byl roku 1420 hrob vyloupen a jeho kosti skončily bůhví kde, stejně jako ostatky jeho jmenovce Václava IV.
K vydrancování Zbraslavského kláštera, v té době nejen jedné z nejvýznamnějších církevních institucí, ale také oficiálního královského pohřebiště, došlo 10. srpna 1420. K útoku radikálů vedených knězem Václavem Korandou došlo po vítězství husitů 14. července na Vítkově nad křižáky Zikmunda Lucemburského. Narostla jim křídla, a když se Zikmund, držící Pražský hrad, nechal 28. července korunovat českým králem, rozhodlo se nejradikálnější husitské křídlo pomstít zhanobením královského pohřebiště.
Stalo se tak týden po prvním výročí smrti Václava IV. (16. srpna 1419). Husité, jimž vycházel vstříc, se mu odvděčili tím, že po vyloupení kláštera vyhrabali jeho tělo, vláčeli ho po dvoře a pak mrtvolu vystavili na oltáři, kde ji ozdobili senem, napájeli vínem a pivem za řevu, že králi pití vždy chutnalo. Podobně tak zpitý dav učinil i s ostatními královskými hroby. Taková byla doba, kdy poprvé „zvítězil lid“. Trvalo šestnáct let, než byl Zikmund, poslední Lucemburk, přijat 14. srpna 1436 v Jihlavě i husitskými stavy za českého krále. Velkému císaři zlatého středověku zbývá zhruba šestnáct měsíců do jeho smrti.
Pokud bylo výše uvedené datum hranicí konce středověku, pak následná data lze nazvat nejen tragicky varovnou ouverturou 21. století, ale i epilogem nejkrvavějšího konfliktu historie, II. světové války. Bylo ráno 8:15 dne 6. srpna 1945, když americký letoun Enola Gay svrhl atomovou bombu nazvanou Little Boy na japonské město Hirošimu. Při tomto prvním použití nukleární zbraně zahynulo odhadem 140 000 lidí. O tři dny později 9. srpna 1945 se druhým cílem atomového bombardování stalo město Nagasaki. Pochybnou slávu získalo jen shodou okolností jako záložní cíl. Nad původním cílem městem Kokura byla velká oblačnost, proto se velitel mjr. Charles Sweeney rozhodl shodit bombu na náhradní cíl – Nagasaki.
Puma Fat Man explodovala ve výšce 550 m. Její výbuch způsobil devastaci většiny města a smrt celkem asi 74 000 obyvatel. Do dnešních dnů je levicovými aktivisty diskutováno, zda 214 000 obětí bylo nutnou cenou a zda oba atomové útoky nebyly jen důsledkem politiky amerického imperialismu. Výbuchy přitom okamžitě ukončily II. světovou válku, jejíž konvenční trvání bylo jinak experty odhadováno na dobu dalšího roku s předpokládaným počtem padlých jen na americké straně ve výši 1 000 000 vojáků.
Je na místě zde levicovým intelektuálům připomenout čísla obětí tzv. Velkého teroru, který rozpoutal bolševický režim také v srpnu, počínaje prvním ze tří Moskevských procesů (1936) proti 16 členům „trockisticko-zinovjevského teroristického centra“. To údajně řídili nedávní členové bolševické věrchušky Zinovjev a Kameněv, popravení stejně jako všichni ostatní obžalovaní.
V druhém moskevském procesu (1937) proti 17 vysokým funkcionářům bolševické partaje bylo třináct zastřeleno, zatímco ostatní brzy zemřeli v některém z táborů gulagu. V témže roce následoval tajný proces proti generalitě Rudé armády, ve kterém bylo 8 obžalovaných vč. maršála Tuchačevského popraveno, devátý unikl sebevraždou. Po tomto procesu byla zahájena vlna obřích čistek v celém důstojnickém sboru Rudé armády. V posledním ze série moskevských procesů (1938) bylo popraveno všech 21 dříve vysoce postavených vůdců strany, mezi nimi i bývalý předseda Kominterny Bucharin, expremiér Rykov a předcházející hlava NKVD Jagoda. On, který Velkou čistku zahájil, stejně jako její architekt v době jejího vrcholu (září 1936–srpen 1938) Ježov zanedlouho sami čistkám padli za oběť, první v roce 1938, druhý 1940. Pak na funkci šéfa NKVD nastoupil Stalinův velký oblíbenec Berija, který byl v roce 1953 rovněž popraven.
Zkrátka, fuck prima parta!
Oběti byly popravovány a vězněny bez soudu, pouze dle rozhodnutí tzv. trojek složených vždy z důstojníka NKVD, tajemníka krajského výboru a krajského státního zástupce. Soudy, pokud k nim došlo, byly pouhou inscenací s předem určenými rozsudky a doznání byla vynucena mučením obžalovaných. Jen podle sovětských archivů NKVD bylo v letech Velké čistky zatčeno 1 548 367 osob, z nichž bylo 681 692 zastřeleno. Celkový počet obětí je odhadován na 950 tisíc až 1,2 milionu, ale může být i mnohem vyšší.
V letech 1949 až 1961 opustily komunistickou NDR tři miliony obyvatel, většinou vzdělaní odborníci. Většina se rozhodla opustit NDR právě přes Berlín, kde hranice probíhala středem města a byla jen velmi těžko kontrolovatelná. Proto se režim NDR rozhodl provést cokoliv, co by útěkům zabránilo. Šéf komunistické partaje Walter Ulbricht žádal od Sovětského svazu obsazení západních sektorů Berlína vojensky. To ale Rusové z obav z konfliktu s Američany odmítli, a na řadu tak přišla možnost uzavřít západní sektory Berlína zdí. Ještě 15. července 1961 na tiskové konferenci stavbu zdi Walter Ulbricht dementoval, aby vzápětí v noci z 12. na 13. srpna 1961 obsadily ozbrojené síly NDR hranice Západního Berlína a ploty z ostnatého drátu uzavřely veškeré přechody. Tři dny poté režim začal drát nahrazovat skutečnou zdí. Ta byla v dalších letech neustále modernizována i tím, že v domech na východoberlínské straně byly zazděny dveře a okna a později byli jejich obyvatelé vystěhováni a domy strženy. O počtu obětí, které při pokusu o překročení zdi přišly o život, se dodnes vedou spory, ale rozhodně se počítají na stovky.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
