Konec Václava IV., krále bez koruny, dobrotivého a spravedlivého, ale i lenošivého a holdujícího alkoholu
Malý chlapec místo dětských her zasedá se státní radou. Jako mladý král raději loví v lesích či popíjí a filozofuje s kumpány, než aby vládl. Vznětlivý a cholerický, ale vůlí i v rozhodnutích nepevný. Vnímavý a bezradný – despotický a vznětlivý, takový byl král Václav IV. Nechyběla mu inteligence ani talent, možná byl jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Jeho sesazení z trůnu vládce Svaté říše římské 20. srpna 1400 a volba Ruprechta III. Falckého za římského krále byly pro Lucemburky krutou politickou porážkou.
Již tři roky předtím pronikly do Prahy zprávy z říšského sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem o stížnostech zástupců německé části říše na fakt, že král neplní svou funkci. Václav chtěl vše zvrátit cestou do říše a jednáním s kurfiřty, což vyžadovalo svolání královské rady a schválení cesty. Nervozita panovala v táborech odpůrců i příznivců Václava IV., který přilil olej do ohně tím, že svůj doprovod obsazoval jen příznivci. Na jednání rady chyběl jako vždy, když šlo o nepříjemné záležitosti. Nositel zpráv z Frankfurtu Bořivoj ze Svinař si nebral servítky a náladu říšského sněmu podal bez příkras. Po jeho vyslechnutí se odpůrci krále odebrali do vedlejšího sálu na poradu a po chvíli našli optimální řešení. Pozvali k sobě královy příznivce a po vstupu do sálu všechny do jednoho povraždili! Dlouhé měsíce poté kurfiřti i král přes posly prosazovali své návrhy na místo i termín sněmu. Václav IV. nakonec ustoupil a souhlasil, že za kurfiřty do Frankfurtu přijede. Dočkal se ale jen dalšího ponížení!
Po jeho příjezdu se ukázalo, že kurfiřti z Frankfurtu dávno odjeli a nechali na stole jen soubor stížností na vládu i na něho samotného. Ani příští cesty do říše a nebývalá králova aktivita řešení říšských záležitostí už nevedly ke zvratu. Iniciativy se ujal uherský král Zikmund, jemuž v roce 1387 ke svatoštěpánské koruně pomohl právě nevlastní bratr Václav s bratrancem a moravským markrabětem Joštem. Jošt nikdy nezapomněl, že mohl být českým králem, kdyby Karel IV. nepřivedl na svět Václava, a s rolí „pouhého“ moravského markraběte se nikdy nesmířil. Když v roce 1388 Václav IV. uvažoval o abdikaci, byl Jošt hlavním favoritem na roli nástupce. Štědrý Václav tehdy učinil Jošta generálním vikářem v Itálii a jako bonus mu dal do zástavy Lucembursko a část Alsaska. Vděku se ale nedočkal. Jošt se na oplátku v roce 1394 postavil na stranu Panské jednoty, která krále Václava vrhla do vězení. Podruhé se Václavovi postavil během vzpoury v roce 1402, kterou pro změnu vedl Zikmund. Ten v září 1396 po porážce v bitvě s Osmany byl rád, že si útěkem zachránil život. Jeho spory s opoziční šlechtou vyvrcholily roku 1401, když uherští magnáti Zikmunda zajali, ale Václav s Joštem si vynutili jeho propuštění.
Zikmund se Václavovi odvděčil tím, že na počátku roku 1402 vpadl do Čech s podporou části domácí šlechty. Václavovi nezbývalo než předat moc v českém království bratrovi. Když se později Václav pokusil vynucený stav zvrátit, nechal Zikmund Václava vyvézt pod kuratelu habsburských vévodů ve Vídni. Proti Zikmundovi se však záhy postavili Václavovi přívrženci a v Uhrách povstala tamní opozice. Ryšavý Lucemburk musel urychleně odjet do Prešpurku a Václav IV. tak na podzim roku 1403 unikl z Vídně. Po těchto zkušenostech se rád obklopoval lidmi, jimž důvěřoval. V Praze sílilo napětí mezi přívrženci a odpůrci reformních konceptů mistra Jana Husa, od roku 1402 správce a kazatele v Betlémské kapli. Husova kázání o potřebě nápravy církve podle božího zákona podporovala většina jeho českých kolegů na pražské univerzitě. Mínění, že reformu zbohatlé církve má uskutečnit panovník, vítal samozřejmě i král Václav IV. Hus se tedy těšil oblibě na královském dvoře. Jeho kázání navštěvovala královna Žofie i množství pražských obyvatel, převážně Čechů. Zato němečtí mistři a studenti na pražském vysokém učení, stejně jako většina pražských německých měšťanů Husovy názory odmítala.
Za záhadou, proč s reformou církve souhlasili hlavně Češi, je pouhý politický marketing, jak bychom dnes řekli. Zprvu velkou část pražských obyvatel problém církevní reformy vůbec nezajímal! Potřebu dát reformnímu proudu náboj navíc si první uvědomil Jeroným Pražský. Poradil Husovi, aby v kázáních zdůrazňoval, jak etničtí Češi trpí pod vládou německých přistěhovalců a že církevní reforma přinese i změnu tohoto stavu. Německy mluvící obyvatele děsila hrozba, že církev prohlásí Wyclifovy články za kacířské. To by Prahu, jejíž pověst se trvale zhoršovala, uvrhlo do ještě většího chaosu v době, kdy zvyšující se daně a devalvace groše právem budily obavy. Když před církevním koncilem v Pise hrozilo, že němečtí zástupci pražské univerzity nebudou hájit královo stanovisko, zasáhl Václav IV. přímo. V lednu 1409 vydal Dekret kutnohorský, jímž změnil poměr hlasů ve prospěch českých učitelů a studentů. Na to němečtí učitelé i studující opustili Prahu a podíleli se na založení nové univerzity v Lipsku.
Když v roce 1410 zemřel římský král Ruprecht III., ucítili Lucemburkové šanci získat zpět vládu nad německými oblastmi říše. Jenže jejich jednota byla ta tam! Nejprve volba kurfiřtů vynesla na trůn Zikmunda, ale při nové volbě pět kurfiřtů zvolilo za římského krále Jošta. K tomu je třeba přičíst, že Václav IV. se římského královského důstojenství nikdy nevzdal. To Evropa ještě nezažila! Měla nejen tři papeže, ale i tři římské krále a ke všemu z jednoho rodu. Složitost poměrů vzápětí zjednodušil Jošt, když v lednu 1411 zemřel. Bylo to poprvé, kdy věci nekomplikoval, jak bylo jeho zvykem – škoda že se toho nedožil…
Druhým, kdo měl rozum, byl Václav IV., kterému rychle ubývaly fyzické síly. Nevydával se již na Žebrák, Točník či Křivoklát a na Karlštejně byl – bůh ví, kdy.. Důvěrný spis jeho osobního lékaře prozrazuje, že král je ve svých jednapadesáti letech impotentní. Naděje na dědice se tak definitivně zhroutila, což otvíralo cestu na český trůn Zikmundovi. Když pak Zikmund ve slavnostním obřadu roku 1414 v Cáchách přijal korunu římského krále, jako by se čas vrátil do roku 1400. Lucemburkové byli zpátky na koni!
Zikmund nechtěl opakovat Václavovy chyby a zavřít se v české kotlině. Jako římský král považoval za aktuálnější úkol řešení otázek, které znepokojovaly celé západní křesťanstvo. Reformu církve a odstranění trojpapežství. Proto byl jeho zásluhou do Konstanz svolán reformní církevní koncil. Sněm posuzoval mimo jiné i názory Jana Husa, který se do Kostnice dobrovolně vypravil. Zikmund mu vymohl trojí veřejné slyšení, což bylo u podezřelého z kacířství nevídané. Když ale Hus odmítl své názory odvolat, byl odsouzen k trestu smrti upálením a 6. července 1415 zemřel na hranici a jeho popel byl vsypán jezera. O jedenáct měsíců později byl na tomtéž místě upálen i mistr Jeroným Pražský. Dnes místo upálení připomíná poměrně velký památník zvaný Husův kámen. Kostnický koncil byl v očích generací českých dítek vnímán jako cosi strašlivého, ale objektivně byl díky Zikmundově diplomacii úspěšný. Přiměl k abdikaci tři vzdoropapeže a zvolil nového Svatého otce, Martina V. Rozhodl také, že církev bude reformována, ale pod dohledem jejích institucí. Završení kostnického koncilu bylo Zikmundovým triumfem. V českém království ale mezitím začaly věci jít – cyklisticky řečeno – volnoběhem. Král Václav stále víc jen přihlížel, jak se nálady radikalizují a jemu věci vymykají z rukou. Upálení Jana Husa i Jeronýma Pražského potvrdilo pověst země jako hnízda kacířů. Obrany pověsti země se tak ujala česká a moravská šlechta, sympatizující s Husem. Václav nepotrestal vzpouru vratislavských měšťanů, kteří v červenci 1418 svrhli městskou radu a pobili její členy. Jejich příklad tak inspiroval o rok později husitské radikály na Novém Městě pražském. Když Václav IV. dosadil na zdejší radnici protihusitsky smýšlející konšely, zorganizoval husitský fanatik, kazatel Jan Želivský 30. července 1419 převrat. Dav, zdivočelý jeho kázáním se vydal z kostela Panny Marie Sněžné k Novoměstské radnici, tam konšely svrhl z oken a ubil. Václav sice zprvu nepříčetně zuřil, ale nakonec novou husitskou radu na Novém Městě potvrdil. Neměl už sílu k odporu.
V podvečer 16. srpna 1419 Václav IV. zemřel – údajně „s řevem lvím“ – na Novém hrádku, který si nechal vybudovat před smrtí v nynějším Krčském lese. Pověsti o dobrotivém i spravedlivém a jindy zas vzteklém, lenošivém a alkoholu holdujícím králi ale Václava IV. na věky přežily. Husité, kterým vycházel vstříc, se mu odvděčí tím, že po dobytí kláštera na Zbraslavi vyhrabou jeho tělo, vláčí ho po dvoře, hanobí a mrtvolu napájejí vínem a pivem. Václavovy tělesné ostatky pak hledaly důstojné spočinutí pět let, než byly uloženy ve Svatovítské katedrále. Krále bez koruny přežil i nevlastní bratr Zikmund, který splnil svůj slib vrátit Lucemburky na vrchol evropské politiky.
Zbývá věřit, že i současný lid této země najde svého Zikmunda, který vrátí zemím českým čest i hrdost a smaže současnou hanbu a opovržení, kterému se sídlo českých králů a jeho obyvatelé těší! Příliš času na to nezbývá – pouhých 571 dnů.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
