Už od nepaměti platí, že v Čechách se dá víc koupit než vybojovat
Když byl 4. srpna 1306 zavražděn Václav III., ocitlo se české království bez následníka. Habsburkové by rádi českou korunu posadili na hlavu Rudolfa III., ale ve volbě zvítězil manžel Václavovy sestry Anny, Jindřich Korutanský. Reakce na sebe nedala čekat.
Rudolf využil spory mezi nejsilnějšími šlechtickými rody, vpadl do Čech s vojskem a záhy stál před Prahou. Jindřich Korutanský ví, že je lepší být živý zbabělec než mrtvý hrdina, na nic nečeká a bere nohy na ramena. A tak 16. října 1306 je Rudolf III. Habsburský zvolen českým králem. Nabádá k šetrnosti, trvá na placení daní a obklopuje se rádci s evropským renomé. Nic z toho ale nikdy nikomu v Čechách slávu nepřineslo! Na popularitě mu nepřidalo ani zpochybňování pohledávek českých šlechticů vůči koruně a záhy byla na světě vzpoura!
Návrat Jindřicha Korutanského na trůn byl ale skokem z deště pod okap. V létě 1307 se Rudolf rozhodl rebely porazit, ale při obléhání Horažďovic onemocněl úplavicí a 3. července 1307 v ležení před městem zemřel. Jindřich Korutanský neměl vážnost ani doma, tím méně za hranicemi. Chaos a zmatky pokračují a země se řítí do katastrofy. Ideologem opozice hledající panovníka s mezinárodním kreditem je opat Konrád, prosazující syna římského krále Jindřicha VII. Lucemburského. Na tajné schůzce vysvětluje opat vnučce Přemysla Otakara II. důvody převratu a žádá ji, aby byla pro dobro království ochotna vdát se za o čtyři roky mladšího, čtrnáctiletého Jana Lucemburského. Konrádova mise se setká s úspěchem a Eliška, která zdědila po svém dědovi i mocenské ambice, souhlasí.
Cílem dalších jednání je souhlas římského krále Jindřicha VII. se sesazením Jindřicha Korutanského a s nabídkou českého trůnu pro syna Jana. Na výsledek jednání má vliv i oblečení pánů, množství služebnictva či výběr hostinců k ubytování delegací, stejně jako hostiny a programy. To vše stojí nemalé peníze, proto je důležitý výběr členů delegace, jejich dostatečná movitost i ochota platit. Za to očekávají pozdější náhradu v podobě statků či funkcí. Účast v delegaci je tak otázkou prestiže. Vyvoleným přináší vliv, moc i kontakty – a tedy peníze. Inu, nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy.
V Heilbronnu 14. srpna 1309 Jindřich VII. navrhuje za českého krále bratra Walrama. Negativní roli hrají i pomluvy, podle nichž Jindřich považuje české prostředí za zkorumpované (a to je mi překvapení!) a tvrdí, že to česká šlechta připravila o život svého vládce. O princezně Elišce mluví dokonce jako o dámě s pochybnou pověstí! Tady se ale vyznamená opat Konrád, který vychvaluje přednosti princezny tak, až Jindřich VII. prohlásí, že: „…žádná jiná dívka se nesmí stát v Čechách královnou než Eliška!“ Na schůzce počátkem roku 1310 v Norimberku sice Jindřich VII. myšlenku obsazení českého trůnu neodmítl, ale jméno krále stále nevyslovil. Stalo se tak až ve Frankfurtu n.M., kde souhlasil s českým návrhem a přestal bránit, aby byl českým králem zvolen syn Jan. A není divu, další královský titul byl pro dříve jen hraběcí rod velmi lákavý.
Ihned poté je za dramatických okolností připraven spěšný odchod Elišky, která mizí z Prahy s malým doprovodem již 28. května 1310, převlečena za stařenu. Do Speyeru, místa svatby vjela týden před svatbou a 26. srpna je představena králi i říšské elitě. Sebevědomá krásná princezna všechny okouzlila. Jásající davy, vlajkosláva, trubači, bubny, rytířské turnaje, plné ulice, zevlouni, kejklíři, komedianti, prodavači čehokoliv komukoliv, kapsáři a zloději. Tím vším a špalírem jásajících jede nevěstě vstříc skupina rytířů, chránící římského krále i jeho syna Jana. Spanilost Elišky umocňují zlatem zdobené šaty a šperky. Zbraslavská kronika podotýká, že Elišku doprovázející Češi: „…většinou německého původu (sic!) sledují tu slávu se slzami v očích.“
Dne 1. září roku 1310 se Speyer dočkal za přítomnosti stovek významných hostů i tisíců bezejmenných nadšeně očekávané svatby. Jen hrstka vyvolených znala pravdu, jakou cestu bylo třeba ujít, než Janovi a Elišce zbývaly poslední kroky k oltáři speyerské katedrály. Kroky, které měly naplnit ambice obou rodů. Láska s tím neměla příliš co dělat, ale očekávalo se, že s ohledem na mládí a krásu ženicha i nevěsty láska přijde později. Svatební hostina se koná za příjemného počasí před špýrskou katedrálou, kde nad tabulemi, plnými exotických lahůdek a plných číší skvělého vína zdejších vinic, vlají korouhve s lucemburskou lilií svorně vedle praporů s českým lvem. Ale zatímco ve Speyeru se slaví, v Praze se zbrojí. Jindřich Korutanský se nemíní se situací smířit. Jan má před sebou nelehkou cestu za prosazením královských práv proti právem zvolenému Jindřichu Korutanskému i proti vůli silné skupiny šlechticů. Snahou při vstupu do země je vyhnout se Praze, kde se dá očekávat velký odpor.
Janovi rádci dobře vědí, že v Čechách se dá víc koupit než vybojovat a radí vstoupit nejdřív do Kutné Hory, pokladnice státu. Ale plán selhává! Kutná Hora se nezalekla, odmítla krále přijmout. Janovi se nechce začínat vládu válkou a vrací se ku Praze. Z toho plyne i jeho nervozita, když s vojskem bezradně stojí na pravém břehu Vltavy, před zavřenými branami. Na Pražském hradě, chráněn řekou, sedí dál Jindřich Korutanský a na jeho straně je, zdá se, nejen město, ale i zima a sníh. Výsledek střetu je nejistý a sílí úvahy o stažení vojska do hradů příznivců a vyčkávání.
Zasáhne Trojský kůň z Prahy, Elišce blízký kaplan Berengar, mající povolení k pohybu mezi městem a táborem oblehatelů. Po tajné domluvě na jeho znamení zvonem z věže Panny Marie před Týnem zaútočí 3. prosince 1310 Janovi žoldnéři na město brankou v místě dnešní Prašné brány. Jsou odraženi, ale kdosi zevnitř města otevírá další bránu poblíž kláštera sv. Františka a tou vniká Janovo vojsko do města. Armáda Jindřicha Korutanského se stahuje na malostranský břeh a Jan Lucemburský vjíždí v čele vojska do Starého Města na rtech s heslem: „Mír! Mír! Mír!“
Pro případ, že by někdo špatně rozuměl, jsou do davu zároveň rozhazovány mince. Jejich cinkot při dopadu slyší i zcela hluší…
Kronikář Petr Žitavský píše: „Všichni pozorně pohlížejí na svého krále, na jeho tvář jako na tvář anděla stojícího mezi nimi. Je sličný krásou nad syny skoro všech lidí, které v těchto dobách zplodila vzhlednost Němců nebo zrodila spanilá ztepilost vybrané, přirozené krásy Čechů.“
Na tajné schůzce se scházejí manželky obou protagonistů, Eliška Přemyslovna a její sestra Anna. Ta vkleče oroduje za život manžela, Jindřicha Korutanského, který prý možnost volného odjezdu rád využije. Dohoda je snadná, neboť je to řešení i pro Jana.
Pražský hrad je po požáru z roku 1304 v tak žalostném stavu, že je obyvatelná jen jeho malá část. Královský doprovod se ubytovává u příznivců z řad patricijů v domech kolem Havelského náměstí a Týnského chrámu, královský pár v domě U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Země je hospodářsky i politicky rozvrácena a královskou pokladnou se prohání vítr, jako dnes. Není čas na dlouhé oslavy, neboť začínají všední pracovní dny. Král se zavázal nevypisovat bez souhlasu sněmu jiné daně než při svatbě dcer a daně korunovační.
Zemská hotovost na náklad země smí být svolávána jen při napadení království, jinak si své výboje musí král financovat sám. Hlavně se musí zavázat, že úřady s prebendami nesmí svěřovat „…nikomu jinému než Čechovi v Čechách a Moravanovi na Moravě“, ale tento bod pozitivní diskriminace král nikdy nedodržoval. Šlo to dost těžko už jen proto, že Jan byl i říšským vikářem a z toho titulu nebylo možné odstranit z jeho blízkosti cizí rádce. Co na to podepsané závazky? Královským slibem nezarmoutíš, říkal si Jan, ale cizí rádci byly domácím trnem v oku nejen pro vliv na krále. Ten navíc nešetří prostředky na jejich odměny a náklady kryje z daní za výstavbu sídel a měst. Záliba Jana Lucemburského v životě tehdejších metropolí, rytířském způsobu života a válečných dobrodružstvích mu přinese později přízvisko. Z původního „krále s tváří anděla“ se stane „král cizinec“. Inu, nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy a láska lidu po zajících skáče – myslete na to 8. - 9. října tohoto roku.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
