Benešovy komploty v předvečer spojenecké zrady. Pokoutná historie rozpadu první republiky
„Signatáři dohody, které bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednali následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících a dohodou se zavazují k opatřením nezbytným k jejímu naplnění,“ zněla preambule Mnichovské dohody, podepsané po půlnoci 30. září 1938.
Podpisy Adolfa Hitlera, Nevilla Chamberlaina, Édouarda Daladiera a Benita Mussoliniho měly zajistit špatný mír, který před dvaceti lety ukončil špatnou válku, a ukončit konfrontaci dvou etnik na území tak malém, že nebýt konfliktu, nestálo by za řeč.
Je třeba zdůraznit, že smlouva byla podepsána se souhlasem všech jednajících i těch, jichž se týkala, aniž by se jednání účastnili, tedy československé centrální vlády i sudetských Němců. Německo-české vztahy byly konfrontační nejméně od 19. století díky oboustranně rostoucímu nacionalismu. Po rozpadu monarchie v roce 1918 čeští Němci žádali akceptování etnického hlediska a připojení území s většinovým německým osídlením k Rakousku nebo k Německu. Češi trvali na jejich držení jako součásti státu i za cenu vojenského zásahu, který již zkraje přinesl desítky mrtvých Němců a dvou českých vojáků.
Podle Němců šlo o klidné demonstrace masakrované českým vojskem, z českého pohledu o povstání proti státu. Výsledkem byl nárůst českých Němců v řadách Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF) či Sudetendeutsche Partei (SdP) Konrada Henleina. Roky byla domácí veřejnost ujišťována o garancích spojeneckých smluv v případě srážky s Německem, ale v Evropě neměl nikdo zájem na novém konfliktu. USA se přestaly o Evropu zajímat, s Velkou Británií smlouva neexistovala a smlouva s Francií navržená Benešem a vázaná na pomoc SSSR nic neřešila.
Adolf Hitler od roku 1933 navrhoval Československu smlouvu o neútočení podle vzoru polsko-německé smlouvy, upravující vztahy s německou menšinou v Polsku, kde Německo fakticky uznalo tehdejší hranici. Jistě, smlouvy platily pro Hitlera vždy jen do chvíle, kdy pro něj přestaly platit, ale Beneš všechny návrhy apriori odmítl. Když 16. května 1935 uzavřel Beneš pakt o vzájemné pomoci se sovětským Ruskem, označil Hitler ČSR za bolševické centrum střední Evropy. Vodou na mlýn mu byla i česká vnitřní politika umožňující mu označit Československo za stát pošlapávající práva národnostních menšin. Beneš útoky německého tisku odmítal jako vměšování do vnitřních záležitostí země. Ústupky sudetoněmeckým požadavkům pro něj byly nepřijatelné a jakýkoliv vstřícný krok učinil vždy po maximálním tlaku a s největším sebezapřením. Vznik státu a jeho národnostní politiku z roku 1918 měl za své dílo a snahy o změny vnímal jako osobní prohru.
Jako prezident a stínový ministr zahraničí za zády Kamila Krofty se nakonec pokouší zachránit nejen trosky svého díla, ale hlavně sebe a svou pověst. Když se 15. září 1938 Neville Chamberlain schází v Berchtesgadenu s Adolfem Hitlerem, pověřuje Beneš ministra sociálních věcí Jaromíra Nečase tajným úkolem! Posílá po něm ministerskému předsedovi Francie tajný plán s tím, že Daladier jej bude Chamberlainovi nepochybně tlumočit. V tajném vzkazu Beneš sám navrhuje odstoupení 6000 km² (sic!) sudetoněmeckých oblastí a přesídlení až 2 milionů Němců z vnitrozemí! Nečasovi ovšem Beneš zdůrazňuje: „Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází z Čech! Neříci, že to pochází ode mne! Neříci to ani Osuskému!“ a žádá, aby: „…s ním (Osuským, ambasadorem ČSR ve Francii) o tom nebylo mluveno. Tyto papíry zničit!“
Hlavně, aby se národ nic nedozvěděl! Když s návrhem Beneš již neuspěje, hraje vabank! Vyhlašuje neúplnou mobilizaci, jíž zkouší směrem ven vydírat a směrem domů budit plané naděje.
Od 28. září je mnichovské letiště i nádraží pupkem světa. Nejčastější adresa zadávaná novináři taxikářům je Führerbau, Arcistrasse 12. Jednání jsou zahájena 29. září a brzy po půlnoci, tedy 30. září, je dohoda podepsána a předána vyslanci Mastnému, aby ji doručil do Prahy. Prezident Beneš se o podepsání dokumentu dozvídá ve 2:00 ráno a již dopoledne 30. září jej vláda po 15 minutách bez hlasování přijala. Generál Krejčí obratem rozesílá rozkaz k vydání území a 1. října 1938 začíná obsazování určených oblastí wehrmachtem.
„Mír je zachráněn!“ volají titulky evropských deníků. Ne všichni souhlasí! Na protest rezignuje náčelník francouzské vojenské mise v ČSR generál Louis Faucher i 1. lord admirality Duff Cooper. Jiní jsou nadšeni! Německý excísař Vilém II. gratuluje královně Mary, že válka je zažehnána! Naproti tomu Winston Churchill vynese o účasti britské vlády v Mnichově příkrý soud: „Volili mezi hanbou a válkou. Zvolili hanbu a budou mít válku!“
Neville Chamberlain po návratu do Londýna drží v rukou nad hlavou jedno paré Mnichovské dohody a volá: „Přivezl jsem mír!“
4. října 1938 rezignovala vláda Jana Syrového, den poté Edvard Beneš. Sen generací českých vlastenců se rozplynul za jásotu „Heil, Hitler!“ Wehrmacht překračuje hranice 1. října 1938 ve 14:00 hodin. Hitler podniká triumfální cestu po obsazených městech. Muži pláčou dojetím, ženy omdlévají, jako vždy, když je národ osvobozen. Vždyť to Češi musí pamatovat! Od 20. října se za dveřmi se štítkem Obergruppenführer SS a župní vedoucí NSDAP ujímá správy území Konrad Henlein. Takzvaná 2. republika má pevnost domečku z karet.
Už 6. října jednání slovenských politických stran s odvoláním na Pittsburskou dohodu vyhlašuje autonomní slovenskou vládu. Název státu se mění na Česko-Slovensko a Manifest deklaruje semknutost Slovenska s národy, které bojují proti marxisticko-židovské ideologii rozvratu a násilí. Po Benešově abdikaci přecházejí jeho pravomoci na slovenskou vládu. Ta jmenuje Jozefa Tisa ministrem správy země, den poté je založena Hlinkova garda a 11. října vyhlášena autonomie Podkarpatské Rusi. Hotovo! V pátek 28. října 1938 jsou zrušeny oslavy vzniku ČSR. V oblastech s národnostními menšinami probíhají boje proti centrální vládě a dochází k pokusům obsadit i území, jež do gesce Mnichovské dohody nespadají.
Rychlost, s jakou rozvrat státu proběhl, způsobila národu šok. Veřejnost se oddávala do poslední chvíle důvěře v prezidenta Beneše, což platilo i pro řadu politických exponentů, kteří nevěřícně zírali na fakta. Lež na lež!
Společnost drtí deprese a otazníky: Dalo se něco dělat? Co dělat nyní? Šlo Mnichov odmítnout a vést ozbrojený odpor? Většina odpovědí ale nezní vesele. Odmítnout, když jsme tajně, zatlačeni sami sebou do kouta, navrhovali totéž – jen v menším rozsahu? Vojenská akce by byla porušením mezinárodních smluv a na zemi by bylo nahlíženo jako na původce války.
Bránit se? Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 byla země obklíčena Německem ze tří stran a jeho útok by byl zdrcující. I po uvažovaném ústupu armády na Moravu by byl odpor zlomen maximálně v horizontu týdnů. Také deklarovaná neprůchodnost pohraničních pevností je pouhý mýtus! Opevnění na hranicích s Rakouskem budována nikdy nebyla a severní linie byla ze dvou třetin nedokončená či nevyzbrojená. Důvod? Liknavost předešlých vlád a v řadě případů i diletantismus řízení staveb.
V polovině října se šeptandou šíří údajné prohlášení Edvarda Beneše: „Mám svůj plán!“ které přináší vůni spiklenectví: „Už jste slyšel…!?“
Budí-li v srdcích českých vlastenců tato hra z dětství na tichou poštu naději, nedivme se! Národ chce Spasitele i Naději, ale 22. října se rozšíří jiná zpráva: „Beneš uletěl do Anglie!“
Naděje se mění ve vztek a šeptaný vzkaz v krutý vtip, podle nějž celý Benešův vzkaz zní: „Mám svůj plán – aeroplán!“ Země, která měla před dvaceti lety předpoklad být malou, ale zářící stálicí, je na konci října 1938 jen hasnoucí kometou. Její zahraniční politika není ani zahraniční, ani politikou, jen ponižující kličkování s cílem zalíbit se Říši a tím se zachránit. Ale zachránit co? Jen pět měsíců bude ještě trvat agonie snu o Československu, které vypovídá dřívější spojenecké smlouvy, snižuje stav armády a vydává protižidovské zákony.
Po abdikaci Beneše a jeho útěku je 30. listopadu 1938 uveden do úřadu prezidenta Česko-Slovenska málo známý JUDr. Emil Hácha, předseda Nejvyššího správního soudu – vynikající právník, překladatel a básník a člen haagského rozhodčího soudu. Až na silný nátlak okolí po tajných konzultacích s Benešem a jeho slibu podpory Hácha funkci prezidenta, o ktrrou dnes nikdo nestojí, přijímá. Po válce mu za jeho oběť nebude nikdo vděčný – nejméně Beneš. Dříve než Háchu nechá oběsit či shnít v žaláři, stejně jako řadu jiných dřívějších spojenců i politických oponentů, Hácha umírá v pankrácké vězeňské nemocnici, aniž by vnímal realitu.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
