Poslední bitva maršála Radeckého. Porazil Napoleona, zatím prohrává s českou zaprděností
Ve vichřici událostí kolem arogantní samoblbosti veksláků z hradního „Gangu tří“ bychom neměli zapomínat na události minulé, ale trvale poznamenávající i dnešek. To, co prožíváme v současnosti, bude mít dříve či později stejný význam jako pocity pubescenta přistiženého matkou při masturbaci. Rozdíl bude v míře naší hanby, ale masturbace je přirozenější než aktuální politické porno, které se na české politické scéně odehrává.
Jeho základna je v nejhlubší nevzdělanosti „lidových mas“ a trvale prohlubované debilizaci lůzy nazývané mazanými šíbry „obyčejní lidé“. Ta snadno podléhá primitivním atakům nahlodávajícím jistoty a pravdy, na nichž by vědomí naší sounáležitosti s touto zemí a společností mělo stát. Jde o útoky tak pitomé, že budí podezření, zda nejsou vlastní karikaturou, ale mapy volebních výsledků, lhostejno, zda teritoriální či demografické, nakonec vždy ukážou, jak úzce úspěch politického suterénu komoušů, socanů, nácků a „vlastenců“ souvisí s oblibou intelektuálních zvratků kolujících ve zprávách „čtěte, než to smažou!“. Jejich obsah není důležitý, jen apriori předpokládá analfabetismus adresáta a jeho nasranost na svět z jediného důvodu, kterým je frustrace z vlastního zpackaného života. Důležitý je cíl takové zprávy – rozesírat společnost, aby byla snadněji ovladatelná. Proto není náhodou, že v předvečer výročí Bitvy národů 19. října 1913, která ukončila hrůzy napoleonských válek a teror francouzských snah o ovládnutí Evropy přistála na stole Zpětného zrcátka níže připojená zpráva:
„Předmět: TICHÉ ODSTRAŇOVÁNÍ
…A nejde už „jen“ o odstranění Koněva. Jde například i naopak o přípravu instalace pomníku Radeckého na Malostranském náměstí – PROTO to zrušené parkoviště! A Radecký bylspolu s mariánským sloupem na Staroměstském náměstí vysoce NACISTY vyzdvihovaným „správným symbolem“ (v jedné protektorátní publikaci!). Že by nás už i fakticky připravovali na protektorát EU či čeho...???!!! A.“
Debilita tvrzení by nestála za zmínku, ale protože byl hrabě Radecký v Bitvě národů nejvýznamnější osobností, stojí za to se ohlédnout, jak vnímají největšího českého vojevůdce, který doma budí vášně nevzdělaných pitomců, skutečné dějiny v den jeho blížících se narozenin 2. listopadu (1766).
Hrabě Radecký z Radče už nebyl žádný mladík, když Napoleon na podzim 1812 vstoupil do Moskvy, hořícího města duchů. Tam, šokován příchodem zářijových (!) 30° mrazů, je donucen k ústupu, během kterého hlad a mráz jeho armádu zlikvidují. Přes řeku Berezinu nakonec přechází jen 40 000 mužů, vše, co zbylo z půlmilionové Grand Armée. Napoleonovi se nakonec podaří za pochodu obnovit sílu armády, ale ani Rakousko nezahálelo a formuje novou koalici, do jejíhož čela prosadí „kočí Evropy“ hrabě Metternich své muže maršála Schwarzenberga a (zatím jen) generála Radeckého! Ejhle, česká stopa! Potomci prvního se v budoucnu doma dočkají konfiskace všeho majetku a pomník druhého musí ustoupit nařízení nových spojenců a parkovišti. Není to krása?
Všichni v Evropě chtějí Napoleona dorazit a schyluje se k bitvě. Francouzi umístili ležení mezi Drážďany a Lipsko, kam míří koaliční generál Blücher poté, co překročí 16. října 1813 u Dessau Labe. Od severu mašíruje Bernadotte a na jihu stojí armáda knížete Schwarzenberga. Tři dny trvají jatka honosně zvaná Bitva národů, než se dá Napoleon na ústup. Ale v noci 18. října se francouzští sapéři dopustí tragické chyby a vyhodí do povětří most, který je jedinou ústupovou cestou, dříve, než se Franouzi přesunou. Tisíce mužů jsou zabity, utopí se či padnou do zajetí. La comédie cest´ fin! Hrabě Radecký jako hlavní tvůrce strategie bitvy slaví v sedmačtyřiceti letech další, zatím největší úspěch. Jeho strmá kariéra pokračuje i v dalších letech a válkách. V roce 1831 je velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrově a ke svým sedmdesátým narozeninám v roce 1836 obdržel hodnost polního maršála.
Rok 1848 lze nazvat i dnes rokem, který změnil svět. Vše začalo 1. ledna 1848 v Miláně tzv. kuřáckou stávkou, což byl pouhý protest proti rakouskému tabákovému monopolu. Z jižní Ameriky se v té době vrací Giuseppe Garibaldi. Má módní povolání revolucionář, a tak vezme věci do rukou. Kouřící stávkokazi jsou napadáni fundamentalisty protestu a záhy je z tabákové stávky italský boj za svobodu.
Rakouská vláda k potlačení povstání vysílá polního maršála Radeckého. Vídeň tančí v masopustních rejích, když 23. února dorazí z Paříže zprávy o tamním vyhlášení republiky a krvavých pouličních bojích. Vypuká panika, a když 12. března vezme dav útokem Zemský dům v Herrengasse, zahájí vojsko střelbu. Začal masakr, rabování, požáry a do večera leží v ulicích Vídně 50 mrtvých. Trůn se otřásá v základech. Následné vlny vzpoury likviduje generál kníže Windischgrätz, ale roli sehrává i fakt, že se v létě 1848 zlepšila situace císařských sil v Itálii. Maršál Radecký vítězí všude, kam vstoupí, a postupně vrací císaři Vicenzu, Treviso i Benátky. Rozdrtí rebely u Custozzy a 6. srpna slavnostně vstupuje do Milána. Zbývá pokořit revoluční Vídeň. Císař Ferdinand I. v olomouckém azylu je připraven rebelům ustoupit, ale hrabě Radecký, kníže Windischgrätz, princ Schwarzenberg jako předseda vlády i ministr války Latour, ten do chvíle, než ho oběsí rebelové na kandelábru, jsou proti. Žádné ústupky! Monarchie zůstane v původní celistvosti s centralistickou konstitucí i mocí císaře.
Výsledek odpovídal krédu maršála Radeckého „Posláním vojáka je věrná služba“ a jeho rakouské angažmá právem budilo na evropských dvorech obdiv a závist. Hrabě Václav Radecký přišel na svět v Třebnici u Sedlčan, a když uhájil pro císaře v roce 1848 italská území, bylo mu 82 let! Má za sebou jako vrchní velitel císařských vojsk desítky triumfů, z nichž největším je zmíněný výprask Napoleonovi u Lipska 1813. Výprask, který Radeckého proslavil tak, že na něj svět nikdy nezapomněl. Jen Češi ano! Lahůdkovou odbočkou z dějin válek je zápis maršála Radeckého do dějin gastronomie. Během italské kampaně si oblíbil milánskou specialitu – telecí řízek smažený ve směsi strouhanky a sýra. Když Radeckého kuchař pochoutku přivezl do Vídně, kde vynechal strouhaný sýr, vznikl legendární vídeňský řízek v trojobalu. Mimochodem, gourmet Radecký se zadlužil na sklonku života právě díky proslulým hostinám, které tak rád pořádal. Jen smrt legendárního vojevůdce byla k uzoufání nudná. Uklouzl na navoskované podlaze své rezidence v Miláně, pádem si zlomil krček stehenní kosti a na následky tohoto zranění na začátku roku 1858 zemřel ve věku jednadevadesáti let.
Brzy po vyhlášení Československa pomník nejslavnějšího českého vojevůdce, odlitý z oceli italských děl ukořistěných Radeckým ve vítězné bitvě u Custozzy, vzbudil odpor nového spojence. V květnu 1919 byl po zakrytí z Malostranského náměstí demontován a později uklizen do Lapidária Národního muzea na Výstavišti, kde je dodnes. Vedení metropole zvažuje po rekonstrukci Malostranského náměstí jeden z nejkrásnějších figurálních pomníků na náměstí vrátit. Zda maršál Radecký vyhraje i svou poslední bitvu s českou zaprděností o návrat na Malostranské náměstí, ví jen Mars, bůh války.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
