Spokojené státy americké? Bejvávalo. Josef Mašín komentuje uplynulý rok s Bidenem
První den, co se Amerika otevřela, využilo Zpětné zrcátko příležitost k realizaci dlouho odkládané pracovní cesty. Za teplého, na české poměry letního odpoledne se po dvouleté přestávce setkává na zahradě domu v kalifornské Santa Barbaře s energickým mužem s rysy hrdiny dobrodružného filmu.
Setkání se odehrává na den přesně šedesát devět let poté, co Josef Mašín s bratrem Radkem a Milanem Paumerem průnikem plotu do americké okupační zóny Berlína ukončili neuvěřitelnou anabázi své cesty za svobodou. Takřka devadesátiletý úspěšný a stále aktivní podnikatel Mašín působící v Evropě, Americe i Asii je nepochybně tím, kdo může odpovědět na otázku k ohlédnutí Zpětného zrcátka, zda stále ještě platí pro USA s nadsázkou užívaný apokryf Spokojené státy americké.
Je to téměř rok, Josefe, co se za poměrně dramatických událostí stal prezidentem USA Joe Biden. Uklidnila se za tu dobu společenská atmosféra?
Řekl bych, že spíš se ještě víc rozvířila. Podle mého mínění je to právě Biden a jeho administrativa, kdo rozvířil animozitu mezi rasami více, než tomu bylo dřív. Způsob, jak zesílit a využít rozpor mezi bílým a černým obyvatelstvem, je vědomou politickou linií. Ten, kdo pamatuje Bidena ze sedmdesátých let, musí dnes žasnout, že tehdy se vyjadřoval pomalu jak šéf Kukluxklanu, zatímco dnes je na opačné straně spektra a mluví jako člen Black Lives Matter. Za jeho proměnou ale není změna jeho pohledu na rasový problém, ale jen kalkul využití aktuální společenské atmosféry a demografického vývoje v Americe, který vede jen k většímu napětí. Tady v Santa Barbaře je klid a pohoda a žádné násilnosti nehrozí, ale ve velkoměstech, jako je Seattle, Minneapolis, Chicago a jiných městech s početnou tzv. menšinou, která je ve skutečnosti už dávno většinou, pouliční nepokoje vznikají i dnes, jen sdělovací prostředky se jejich komentování nevěnují.
Dá se přes tvůj tradičně kritický pohled na vládu demokratů nalézt na ročním působení Bidena aspoň něco pozitivního?
Bohužel nic! Joe Biden, abych to řekl jednoduše, není ve stavu, aby jasně formuloval a kontroloval svoje myšlenky, a je tak pouhým mluvčím svých poradců. Nedá se s tím nic dělat. Na impeachment, jedinou formu rázné změny, nemá jiná strana než demokratická v Kongresu i v Senátu většinu a v jejich táboře nenajdeš rebely, zatímco republikáni tak jednotní nejsou. Proto žádná změna do příštích prezidentských voleb není možná. To platí bez ohledu, zda jsem příznivec republikánů nebo demokratů.
I v Česku se vede dramatická diskuze kolem zdravotního stavu prezidenta Zemana a jeho schopnosti vykonávat úřad. Pochybnosti vyslovily i odborné kapacity nejlepšího ústavu v Česku, Ústřední vojenské nemocnice.
To dle mého názoru ale nelze srovnávat. Nejen s přihlédnutím k vlivu obou zemí na světovou politiku, ale také proto, že v Čechách prezident nemá žádnou velkou moc. Úřad prezidenta v USA a v Čechách se podstatně liší. V Americe může prezident dělat velmi závažná rozhodnutí, včetně vyhlášení války i bez souhlasu Kongresu. Pravda, musí do určité doby dát své rozhodnutí schválit Kongresu. Jenže když už válka běží, tak k tomu Kongres už moc neřekne, že?
Proto je funkční připravenost a akceschopnost amerického prezidenta mnohem závažnější než českého, při vší úctě a respektu k Česku. Z určitého pohledu se ale současná situace ve Spojených státech dá srovnat s Československem v roce 1948.
FBI i CIA se v řadě případů chovaly a chovají jak výkonné složky Demokratické strany. Podobně se chovaly a postupovaly bezpečnostní složky v Československu 1948 vůči KSČ a troufám si říct, že Black Lives Matter a Antifa se chovají stejně jako Lidové milice v roce 1948. Vládně odpovědná stranická politika je dnes v amerických branných složkách, zdá se, důležitější než výcvik. Výsledkem je, že během společného cvičení americké a britské námořní pěchoty Angličani americkou námořní pěchotu rozsekali.
Není to jediná prohra. Také odchod USA z Afghánistánu, resp. jeho provedení, je ostudou první třídy! Odejít se mělo podle mého hned, jak byl Usáma bin Ládin chycen. Další americká přítomnost už byly jen vyhozené peníze. Angažovanost USA má mít zcela jiný charakter než přímý boj US Army za zájmy zemí s jinými kulturními hodnotami, než má Amerika a její spojenci. Jedním z traumat americké politiky je nejen hamletovská otázka – pomáhat, či nepomáhat – a hlavně jak? Kurdové jsou ti poslední, kdo se cítí podvedeni nedodržením slibu podpory za boj proti Saddámu Husajnovi a později v syrské válce. To samé se stalo ve Vietnamu, ale ani v jednom případě – Bushovi st. i Nixonovi – na jejich sliby nedal demokratický Kongres peníze! Vietnam Amerika opustila, a když Saddám Husajn zplynoval desetitisíce Kurdů, Amerika opět nikde. Kdysi to byla Korea a podobně v menším měřítku to dopadlo v roce 1956 v Maďarsku, kdy Eisenhower sliboval, že osvobodí evropské země trpící pod sovětskou nadvládou, a nic se nestalo. Kořeny toho všeho ale leží již v Jaltě.
Jenže co s tím? Podpora Kurdů nemůže stát na tom, že se celý Kurdistán přemístí do Ameriky nebo do Evropy. Musejí si vyřídit svoji situaci sami, ne aby tam naši kluci šli a bojovali za ně. To by museli bojovat po celém světě.
Amerika je stále vojenskou i hospodářskou mocností číslo jedna, ale Číňani ji dohánějí velice rychle hospodářsky. Hospodářský úspěch Číny se odráží v tom, kolik si může dovolit dávat do zbrojení. Sociální a pracovní podmínky nesrovnatelné s těmi, které nabízejí Spojené státy, Evropa a další vyspělé země. Účast Číny na klimatických konferencích je jen tanečkem k získaní času. Jen v posledních dvou letech postavila Čína víc uhelných elektráren než zbytek světa. S jejími rostoucími ambicemi i oslabením USA, způsobeným současnou administrativou, roste mj. i čínská ambice na obsazení Tchajwanu. Spojené státy tak čelí nejen problémům světové politiky, pandemie a migrace, ale i problémům vnitropolitickým. Amerika byla vždy příkladem pro svět a to, co se děje dnes v USA, hrozí i jiným zemím, což platí i v Čechách. Pokud se nové vládě podaří zastavit donedávna trvající záměrné rozdělování společnosti, pak to bude jen ku prospěchu země.
Konfrontace ve vzájemné komunikaci mezi vrstvami společnosti z hlediska ekonomického, třídního a řekněme i rasového hrozí dnes v USA. Plně liberální společnost bez protekčních skupin obyvatelstva, to je jediná cesta k prosperitě a atraktivnosti státu, ať jsou jím Spojené státy nebo Česká republika. V tomto případě rozdíl ve velikosti obou zemí i jejich významu nehraje roli a jejich cíle jsou v tom totožné.
A to je vše, co dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku váš Vladimír Mertlík
