Vladimír Mertlík: 17. listopad a kouzelné barvy českého politického podzimu
Letošní proměny českého politického podzimu v předvečer oslav Listopadu 1989 vedly Zpětné zrcátko k ohlédnutí na začátky o dva roky zpátky. Jak probíhaly v souladu s tehdejší politickou linií „Komouši a oligarchové všech zemí, spojte se!“ oslavy tzv. Sametové revoluce?
Již o rok dřív se oslav neúčastnil prezident Miloš Zeman, neb na Národní prý byl už v roce 1989, dokonce v první lajně proti SNBácké soldatesce! - Měl kliku, že nepadl do rukou exposlance Zdeňka Mlátičky Ondráčka, který tam mydlil lid hlava nehlava, pohlaví nepohlaví. Jinak byl u pomníčku fofr hlavně v noci! První nemohl dospat Tomio Okamura, který proklouzl po příletu ze sletu hnědých ptáků v Sofii jak agent W4C nočními ulicemi, vrhl na dálku kytici a zmizel jako stín. Také tehdejší premiér Andrej Babiš se připlížil v hodině duchů. Pospíchal do Švýcarska, kde potřeboval od kluka něco podepsat a číhnout na jeho fotky z prázdnin v Bad Krymu.
Když o rok – 2019 – označilo Zpětné zrcátko tzv. Sametovou za revoluci z operety Země úsměvů, zvedlo to obočí některých jeho přátel. Přesto si Zpětné zrcátko i dnes myslí, že nazývat listopadové události 1989 revolucí je nadnesené. Štítíme se pojmů převrat či pád režimu jen proto, že slovo revoluce má vznešenější étos? Nebyl vlastně Listopad 1989 svým cílem – vyvrátit z kořenů hnusný bolševický režim – v nejlepším slova smyslu kontrarevolucí proti puči z února 1948?
Jak vlastně během let revolucionáři přicházeli o iluze? Často jsme se ve veřejném prostoru setkávali v následujících letech s výsměchem slovům: „Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“a přemítali, co je na nich směšného. Proč si lidé mají lhát, proč je lepší nenávidět? Odpověď ležela v textu, který Zpětné zrcátko k výročí citovalo: „Lidé nenávidějící jsou lidmi s trvalým a stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem křivdy. Jako by chtěli být bezbřeze ctěni a milováni a jako by byli nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou nevděční a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen, že je nectí bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je přehlížejí. V jejich povědomí dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými držiteli pravdy, tedy nadlidmi či Bohy, a že z toho titulu zasluhují kompletní uznání světa, povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni tím, že svět je jako střed neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba, že se jim možná i posmívá. Jako rozmazlené, špatně vychované děti si myslí, že matka je na světě jen proto, aby je zbožňovala, a zazlívají jí, že občas dělá i něco jiného. Že se věnuje sourozencům, manželovi, knize či nějaké práci. To vše cítí jako křivdu, zranění, útok proti sobě i zpochybnění vlastní hodnoty. A vnitřní náboj, který mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji ublížení.
O lidech nenávidějících se říká, že jsou to lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika přesná. Spíš jsou to lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty. Nenávidějící člověk také nezná úsměv, jen škleb. Není schopen ironie, protože není schopen sebeironie. Autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát i sám sobě. Pro nenávidějícího je tak příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova i naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost.“, řekl Václav Havel na konferenci o nenávisti v Oslo 1990. v letech prezidentování Miloše Zemana se stačilo rozhlédnout a jeden (i dva a více) se nestačil divit!
Generace Listopadu 1989 byla teprve druhou, která měla šanci rozhodnout svobodně o vlastních životech. Naše nápady nebyly vždy tím nejlepším, co se nabízelo, ale byla to vždy rozhodnutí naše! Nejednou Zpětné zrcátko konstatovalo, že se kdykoliv vidí znovu záběry z Listopadu 1989, neubrání se dojetí a slzám. Zároveň se ale objevily i otázky: „Jak do některých nás zas pronikl bacil komunismu – bývalého společného nepřítele? Kam se ztratila záře v očích davu, nadšení a úsměv? Kam zmizela touha po svobodě?“
Touhu po svobodě jsme zaplašili jako zbytečně namáhavou a život komplikující. Zjistili jsme, že svoboda s sebou přináší i přítěž rozhodování a váhu zodpovědnosti. Zjistili jsme, že bůček chutná líp než svoboda. Přesto jsme dosáhli řady úspěchů, ale brzy se ukázalo, že pachuť tradiční české závisti a předposranosti okusily právě ty osobnosti, které republice ony úspěchy přinesly. A stejně jako za 1. republiky i po Listopadu 1989 se neblahé změny odrážejí v klesajících kvalitách osob našich vůdců. Od Václava Havla, který byl světovým idolem, přes strmou vývrtku Václava Klause st. až po pád na dno se současnou lidskou i morální troskou, Milošem Zemanem. V každém z nich se jejich ego vyrovnalo se slávou ve stejném poměru, v jaké je jejich ješitnost úměrná jejich lidské kvalitě. Zodpovědnost máme my všichni. Jmenovitě Miloš Zeman, pohrdající všemi, kdo nejsou Miloš Zeman, je vůdcem myšlenkového proudu všech, kteří jako plíseň napadají vše, co se vymyká průměru. Slovo „elitní“ má u nich pejorativní význam a zasluhuje v očích „obyčejných lidí“ stejné pohrdání jako vzdělanost. Pokud ctěný čtenář dosud neviděl žábu pěstí skálu rozbíjet, koně hrát na housle a zpívat či letadlo couvat, v Poslanecké sněmovně i na Pražském hradě do října 2021 našel na tato témata odborníků dost.
A jaký bude letošní 17. listopadu? Takový, jaký si ho uděláme a takové budou i ty příští. Zbavili jsme se hanby našich dějin – komoušů v Poslanecké sněmovně, zmizeli i parazité na lidské bídě a nevědomosti, kteří namísto zázračných hrnců a dek na hubnutí nabízeli blahobyt na příděl ukradený z našich peněz a daní.
Letošní podzim ztratil rudou i oranžovou a zeslábla i hnědá. Přesto se zdá, že bude barevnější než v minulých letech a barevnější že budou i naše životy. Trvalo to, ale povedlo se podle pravidla: Dře to, ale jde to!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, Váš Vladimír Mertlík
