Degenerujeme absencí svobody a osobní zodpovědnosti. Dopravní předpisy to ukazují jasně
V čase předpokládaného vydání minulého ohlédnutí Zpětné zrcátko zrovna přelétalo mezi slunným San Franciskem (26°) a mrazivou Evropou (1°) ve výšce 11 297 m. Paluba letadla byla v drtivé většině obsazena z USA vracejícími se Evropany, kteří se měli následně z Frankfurtu n. M. rozletět různými směry do svých domovů. Jen pár minut po přistání, během přesunu z přistávacího prostoru do terminálu odletu došlo k situaci, odhalující rozdíl v mentalitě Američanů a Evropanů, který stojí jako poslední z „amerických ohlédnutí“ za zaznamenání. Zpětné zrcátko uvádí záměrně pojem „Evropanů“ neboť nechce, přes převážně česky mluvící osazenstvo paluby letadla, svádět vzniklou situaci jen na českou mentalitu.
Po přistání ve Frankfurtu n.M, v místě, kde se cesta výše zmíněného přesunu zúžila do hrdla jednoho vstupu a krátké chodby, došlo k ucpání průchodu, neboť dalšímu postupu cestujících snaživě čelily dvě pracovnice ochranky s cílem zabránit u dalších vstupů A, B vytvoření front. Část cestujících přitom mířila k volnému průchodu C „all passport“, zatímco „traffic“ se tvořil jen před průchody A a B, kudy měli projít zrychleně cestující ze zemí „schengenského prostoru“. Prostor před průchody byl oddělen obvyklými pásy k vytváření koridorů a delegace Zpětných zrcátek zprvu vnímala celou situaci jen jako obligátní chybu logistiky, s níž je třeba se smířit. Jenže v okamžiku, kdy jedna z žen ochranky zastavila cestující ve vstupu do chodby výzvou: „Stop, pleas!“ a k dalšímu postupu vyzvala jen cestující „all passport“ k průchodu C, dostala situace jiný rozměr. Spolu s vyzvanými, kteří prokazujíc se letenkami kráčeli dál, začali za zády ochranky pronikat jak prosakující voda i jedinci „schengen“ k průchodům A a B. V řádu vteřin se změnili v tsunami, která se přes ostrahu převalila, aby v místě dělení koridorů podlézali dělící pásy mezi sloupky a předbíhali ostatní. Sarkastická poznámka Zpětného zrcátka: „Vítejte, ve staré dobré Evropě!“, jen přesně definovala vzniklou situaci, vyplývající z rozdílné mentality většiny Evropanů a Američanů.
Tvrdohlavé trvání Američanů na svobodě jednotlivce patří k těm nejviditelnějším znakům jejich vnímání možných hranic střetů jednotlivce a státu. Nicméně průměrný Američan, pokud nepatří rasově k hnutí Black Lives Matter či mentálně bez ohledu na barvu pleti a rasu k hnutí Antifa, se dokáže životem pohybovat i v rámci těchto zdánlivě odporujících si protikladů. Pokud kdekoliv ve veřejném prostoru určená k tomu osoba, bez ohledu na to, zda je nositelem uniformy, limituje jeho další postup, konání či průběh událostí, Američan bez diskuze příkaz respektuje a podřídí se mu. Často slýchané „Hold the line!“ je jednou provždy „hold the line“ a basta fidli! Pokusy příkaz obcházet, plížit se zády příslušného orgánu, podlézat pásy, provazy či limity považuje Američan za neslušné, ponižující a ničící principy správy státu a tím i jeho svobod, na nichž mu tolik záleží. A platí to principiálně – na letišti, stejně jako ve frontě před outletem při Black Fridays.
V obecném vnímání přirozeného (ne)respektování daných pravidel se Evropané liší jen způsobem porušování dle své národní mentality. Výjimku by bylo možné snad udělit jen našim německým sousedům a jejich krédu „Ordnung ist Ordnung“.
Fungující princip práva svobody jednotlivce v rozhodování, včetně jeho povinnosti nést za svá rozhodnutí i zodpovědnost, je vidět na každém metru americké dopravy. Namísto zaplevelení ulic a silnic u nás, často nesmyslnými a provoz zdržujícími značkami, jsou nejzákladnější pravidla provozu zvláště na městských komunikacích a dálničních radiálách v Americe zcela minimalistická. Prakticky neexistuje značka „Dej přednost v jízdě“, zcela zbytečná v okamžiku, kdy je každá křižovatka osazena na všech čtyřech příjezdových komunikacích značkou „Stop“! Je na řidičích sledovat (a respektovat), kdo z nich přijel na hranu křižovatky první a v jakém dalším pořadí, podle nějž pak křižovatkou projíždějí. Navíc, není-li dáno zcela výjimečně značkou, může řidič odbočit vpravo i na červenou, pokud ovšem nebrání průjezdu vozidla jedoucího zleva přímo či neohrožuje vpravo přecházejícího chodce. Výsledkem je nejvyšší opatrnost všech zúčastněných, přes nutnost bleskového rozhodování a reakce.
Totéž platí v případě práva předjíždění zprava i zleva ve všech, až deseti pruzích (sic!). Je to pochopitelné pro okamžik, kdy by bylo jinak nutné pro předjetí přejíždět postupně i devět zcela zaplněných pruhů, ženoucích se vpřed rychlostí 80 až 112 km. Adrenalinovou záležitostí se jízda proto stává ve chvíli, kdy navigace bezelstně vydá příkaz „za půl míle (cca 312 m) odbočte vlevo, držte se vlevo“ ve chvíli, kdy Zpětné zrcátko vjelo na devítiproudovou městskou dálnici a je zrovna v pravém krajním pruhu.
Tyto poznámky nemají být oslavou „amerického způsobu“ života, jsou vyjádřením obdivu k formě pravidel respektujících svobodu jednotlivce a kladoucího na něj zároveň odpovídající zodpovědnost. Jsou oslavou systému, kdy dopravní policajt v našem slova smyslu neexistuje, protože policajt je především od toho, aby honil zločince. Dálnice D4 ze Strakonic a Písku končí značkou před exitem na Jíloviště, aniž by se na ní další dva kilometry (nepočítaje idiotský přechod pro chodce u pumpy v kopci na Zbraslavi) něco změnilo až na Smíchov. Jedná se o úsek dlouhé přehledné roviny a konec D4 je značkou určen proto, aby obyvatelé Jíloviště a dalších obcí za ním mohli jezdit do Prahy bez dálniční známky.
A zřejmě také proto, aby v tomto nejpřehlednějším úseku mohl být v létě ve škarpě zahrabán dopravní policista s maskovacím křovím za čepicí, který překročení rychlosti nad 90 km hlásí kolegům o dvě metrů dál. Ti pak přispívají nesmyslnými pokutami do státního rozpočtu a sobě na přesčasy a prémie. Stačila by přitom před Jílovištěm a z opačné strany před stoupáním na Cukrák značka Dálnice s dodatkem bez poplatku. Vtip spočívá v tom, že cílem české dopravní Policie není zabránit co největšímu počtu přestupků a tím nehod. Cílem je chytit co nejvíc pachatelů.
Během svých cest v posledních letech (cca 35 000 km) v New Yorku, Lousianě, Floridě, Nevadě, Arizoně a Kalifornii bylo Zpětné zrcátko kontrolováno jedinkrát! Jedinkrát bylo také svědkem následků dopravní nehody. Pozoruhodný na tom byl fakt, že obě velká SUV byla převrácena na střechu několik desítek metrů za branou do Národního parku Grand Canynon, kde se dá jet maximální rychlostí 30 km/hod.
Jediné vysvětlení nehody, které se nabízelo, bylo přepadení obou vozů rozezleným Méďou Béďou. Proč by to – koneckonců – nebylo možné! Během minulého týdne vidělo Zpětné zrcátko na půdě rodné vlasti věci daleko méně uvěřitelné, o kterých bude řeč příště.
A to je vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku v amerických ohlédnutích, váš Vladimír Mertlík
