Česko, země zázraků aneb (rudé) šídlo v pytli neutajíš!
Při ohlédnutí za minulým půlrokem i jednáním Poslanecké sněmovny může někomu zdejší veřejný prostor připomínat blázinec, jinému biblickou krajinu zázraků, nad nimiž zůstává rozum stát.
Není snad zázrakem, stejným jako zmrtvýchvstání Lazara z Betánie, Ježíšova přítele i zmrtvýchvstání Miloše Zemana z Nového Veselí, přítele Putinova a Si Ťi Pchingova? Podle evangelia svatého Ovčáčka i Zeman onemocněl a zemřel. Když se však čtyři dny po smrti dostavil k jeho lůžku Blahoslavený Vratislav, zázračně ho vzkřísil z mrtvých. V kompozici Ovčáčkova evangelia představuje vzkříšení Zemana vrcholný bod Mynářova pozemského působení těsně před jeho zatčením, když říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“
A je snad náhoda, dodává Zpětné zrcátko, že na Pražském hradě nahradil někdejší vládu Vlka (arcibiskupa) čas Ovčáčka – beránka Božího?
Pozorné sledování dění v Poslanecké sněmovně při vystoupeních poslanců současné opozice skutečně klade otázku, zda nejde o zázrak. Vždyť co je nasycení pěti tisíc lidí, kdy Ježíš z údajně malého množství chlebů nasytil velké množství lidí proti zázraku Tomia Okamury, který dokáže nakrmit poslance za šest hodin žvásty prokazatelně bez přítomnosti jediné myšlenky! Přesto však nejde o nic výjimečného! Dokonce by se dalo říci, že současná Poslanecká sněmovna má proti té prvorepublikové ještě hodně co dohánět. Pokud se zvídavý jedinec ohlédne s otevřenýma očima za schůzí nového prvorepublikového parlamentu po volbách v roce 1925, zůstanou mu otevřená i ústa, jak naznačuje níže připojený popis jednání:
„Vnitřní politická atmosféra nové republiky sedm let od jejího vzniku každopádně zhoustla. Den za dnem se s vzdalující se dobou boje se společným nepřítelem, habsburskou monarchií, vytrácí někdejší jednota československé politiky a jejích protagonistů, jejímž tmelem byl v řadě případů jen zmíněný nepřítel. Navíc ovoce svobody nechutná všem stejně a zdá se, že ani nevisí pro všechny stejně vysoko. Slepenec nesourodých národních elementů nového státu, uměle vytvořený českými politiky jako důvod k obhájení práva na sebeurčení a únik ze „žaláře národů“, způsobil zvláštní stav. V nové republice jsou nyní zastoupeny všechny protirakousky a protimaďarsky se za monarchie profilující národnostní skupiny včetně Čechů. Ale všichni si také jsou v roce 1925 už zcela jisti, až na Čechy, že opět žijí v „žaláři národů“ – jen klíče od okovů a cel drží někdo jiný – Češi!
Podle toho vypadá i politická scéna i jednání československého parlamentu. Hned na prvním zasedání nové poslanecké komory 18. prosince se ukázalo, že v sále Rudolfina bude pěkně veselo. Zástupci lidu přišli vyšňořeni spíš jak na šibřinkový bál, než na zasedání zákonodárného sboru. Sociální demokraté dávajíc na odiv rudé karafiáty v klopách žaketů a soupeří tak s bílými karafiáty lidovců. Nad oběma pak ční vysoko socialisté, kteří nešetřili a dali si do klop karafiáty obou barev! Pozadu ale nezůstali ani živnostníci, kteří vsadili na fialky, zatímco komunisté všem vyhrožují rudou hvězdou!
Také němečtí poslanci jsou jak papoušci. Nacionalisté mají v klopách chrpu, kterou členové DNSAP vylepšili svastikou a zástupci agrárního Bund der Landwirte dubovými lístky. Také bratři Slováci se blýskli. Zatímco ľuďáci se ozdobili slovenským dvouramenným křížem, zástupce rolnické strany neponechal nic náhodě a rovnou přišel v zemplínském kroji! A nakonec agrárníci, kteří, aby dokázali, že český sedlák není holá řiť, metají do očí politických protivníků blesky čtyřlístky z pravého zlata.
S prvním zvoncem může jednání zástupců „československého“ lidu, již sedm let svobodného, konečně začít. Řvaní, třískání do lavic, bušení do čehokoliv, včetně vlastních i cizích hýždí, v případě tváří jen cizích... Na řadu přicházejí nadávky, plivance, píšťalky a vzájemné bombardování se spisy. Těžko může někdo v nastalém ohlušujícím kravále slyšet předsedu nové vlády – Antonína Švehlu – jak apeluje na poslance, aby se strany oprostily od zášti, že přece musí „potírati každý šovinismus, ať politický, kulturní nebo nacionální. Lid chce práci, chce mír, chce chleba. Tohoto míru můžeme dosíci jenom snášenlivostí.“
Není slyšet ani slovo, ale koho by to ostatně zajímalo, když souběžně probíhá tak nádherný program, stačí se zaposlouchat. Ľudáci procítěně notují píseň Hej Slováci s pozměněným refrénem, který útočí na předsedu českých lidovců Švehlu. Němci jako jeden muž jsou si naopak jisti, že Deutschland über alles, zatímco komunisté všechny varují, že Poslední bitva vzplála. Snad poslanci vládní koalice se aspoň přibližně pamatují, kam si přišli sednout a marně se pokouší ostatní dohromady přeřvat lyrikou Kde domov můj? Marně!
Už první projev má velký úspěch! Za pultík se staví agrárník Švehla, jinak snad prý premiér, ale kdo to v tom kraválu má vědět?! Komunisté, ruku v ruce s německými nácky z hitlerovského křídla DNSAP a ľudáky jej vítají mlácením do pultíků čímkoliv, co najdou. Ani později účinkující nepřijdou zkrátka. Němci jako jeden muž vypískají bývalého předsedu Pozemkového úřadu Viškovského i bývalého ministra pošt a železnic Frankeho za to, že z práce prý drasticky vyháněli Němce. Poté, co poslankyně německých nacionalistů Weberová musela po složení poslaneckého slibu Švehlovi podat ruku, teatrálně si ji s odporem štítivě otřela kapesníkem. Mělo to očekávaný úspěch. Čeští poslanci vybuchnou a verbálně jí dávají co proto. Výtka zástupce německé DNP směrem k nim: Ale pánové, mírněte se, mluvíte o dámě!, je odmítnuta z českých poslaneckých lavic námitkou: To není žádná dáma, stará čarodějnice je to! Špinavá čarodějnice!“
Srdce císaře Františka Josefa I., již devět let dle tradice uložené v kapucínské kapli ve Vídni, se v těch chvílích zřejmě zachvělo.
Současný stav ale není o mnoho lepší. Předešlá vládnoucí garnitura není schopna strávit volební porážku a smysluplně oponovat současné vládě. Programem opozice je tak jen vyvolávání chaosu, v čemž jim v roli užitečného idiota poskytují podporu náckové z SPD Tomia Okamury. Zhrzený ztrátou funkcí proti minulému volebnímu období se tak mstí přítomným šestihodinovými bláboly ala Fidel Castro, zatímco ulicí, pod šibenicemi a státními vlajkami, se táhne řvoucí lůza pod záminkou boje proti pandemickému zákonu i za svobodu, ale hlavně s cílem rozvrátit stát. Současná vládnoucí koalice ve snaze o hyperkorektnost se zvolna dostává do pozice okopávaného oslíka a v kraválu politiky úrovně hospodské rvačky uniká společnosti, rozvrácené prezidentem, skutečný cíl tohoto stavu. Při bližším ohledání se ukáže, že zdánlivý chaos není chaosem, ale řízeným rozkladem státu. Tuzemská pátá kolona k tomu již nepotřebuje ani české komouše, má totiž plnou podporu a inspiraci ruského (čti sovětského) medvěda.
P.S.: Šéf výše zmíněné lůzy v dresu iniciativy Chcípl PES, Jakub Olbert, je vnímán jako hospodský od pražského rybníku Šeberák, kterého restrikce přivedly na mizinu. Jak ale zveřejnil internetový deník Forum 24, Olbertovi patří několik úspěšných firem se zakázkami v zahraničí. Nejen, působí i v Rusku, kde má jedna z firem sídlo: „Jakožto majitel v Rusku působící firmy musím mít jejich pracovní povolení, složit zkoušku z ruštiny, ale také podstoupit testy na AIDS atd. Navíc musím minimálně tři měsíce v roce v Rusku pobývat,“ pochlubil se před třemi lety Jakub Olbert. „Lidé jsou tam ještě ochotní pracovat rukama a jsou obětaví, to už na Západě i u nás hodně vymizelo. Navíc nás pořád považují za bratry,“ dodal pochvalně.
„Jak koho“, dodává Zpětné zrcátko.
Podnikání své firmy chce Olbert dál vylepšovat a jeho snem je, jak řekl: „Blýsknout se na Rudém náměstí v Moskvě“. No, vida, další zázrak! V tom jsou Olbertovy sny shodné se sny Miloše Zemana i Václava Klause st. Možná proto Jakub Olbert vyhlásil kandidaturu na prezidenta. Kdepak, (rudé) šídlo v pytli neutajíš!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
