Za našeho premiéra se po letech už nemusíme stydět. Vašáryová neví, Fiala umí a Brusel čumí
Jeden se má umět radovat z věcí relativně samozřejmých, i když z nich vývoj někdy udělá události relativně se rovnající zázraku. Za komoušů jsme často slýchali tvrzení, že „blahobyt Západu a jeho tzv. úspěchy jsou relativní“. Důkazem byly úspěchy, kterých dosáhl „socialishnus“ ve vytavení tun ingotů na hlavu, pěstování mrazuvzdorné pšenice pro Sibiř či v tom, když soudružky v kolchoze Okťjaberskoj rozdojily kozla.
„Je to vůbec možné?“, ptá se člověk, který nežil v čase kdy Strana držela prst na pulsu doby. „Nejen možné, ale i snadné“, odpovídá pamětník, „stačilo rozhodnutí Strany“.
Zpětnému zrcátku naskočila v paměti definice relativity oné dialektiky marxismu-leninismu, kolující tehdy mezi lidem: „Definice relativity? Vraž mi nos do prdele! Výsledkem je, že já mám nos v prdeli, ty máš nos v prdeli, ale já jsem na tom relativně líp!“
Celých devatenáct let od odchodu Václava Havla do důchodu mělo Zpětné zrcátko a jemu mentálně blízcí občané státní reprezentaci takového formátu, že se nemohli cítit „relativně líp“ ani podle výše uvedené definice. V případě prezidentské funkce tomu tak je na 100% dodnes a u funkce premiérské totéž platilo, až na jedinou výjimku (a k tomu tři nevolené), do 8. října 2021. Vítězství koalice přijala gramotná veřejnost jako zásadní změnu k lepšímu, ale hlavy horké z vítězství ochlazoval kritický pohled na osobu premiéra. Nudný Slušňák, Vyšší princip – tak zněly nálepky pochybující o dostatečné razantnosti Petra Fialy jako premiéra. Úterý ale ukázalo jeho pravou tvář – tvář muže, který odmítá metat kozelce a zápasit s medvědem na pouti. Muže, jenž zbavil naše tváře ruměnce studu a vrátil Česko do Evropy. Muže, který ukázal, co znamená „mít kule“!
Cesta premiérů Petra Fialy, Mateusze Morawieckého, Janeze Janši a vicepremiéra Jarosława Kaczyńského do ostřelovaného Kyjeva byla demonstrací osobní odvahy i podpory ukrajinského odporu ruské agresi. K jednání s prezidentem Volodymyrem Zelenským a premiérem Denysem Šmyhalem jeli jako reprezentanti Evropské rady. Výjimečný projev solidarity má i přes nesporný projev osobní odvahy účastníků při detailním pohledu přece jen stín, nikoliv však jejich vinou. Podle prohlášení premiéra Fialy byla: „Návštěva organizována po konzultacích s prezidentem Evropské rady Charlesem Michelem a předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou s cílem vyjádřit jasnou podporu EU Evropské unie Ukrajině a její svobodě a nezávislosti.“
Inu, dobře! Vynecháme-li s ohledem na možná nebezpečí Ursulu von der Leyenovou jako ženu, doufejme, že vůli stát Ukrajině po boku vyjádřili muži z řad představitelů EU místo účasti na cestě do Kyjeva aspoň posláním svých „čumkaret“ s autogramem a přípisem: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ To Ukrajincům moc helfne, však si to dobře pamatujeme od našich vůdců s lidskou tváří z doby Pražského jara.
Titulek Novinky.cz „Magda Vašáryová sepsula cestu trojice premiérů do obléhaného Kyjeva“ se po přečtení textu ukazuje jako zavádějící. Slovenská diplomatka a herečka nemá problém s cestou, jen pochybuje, zda tato demonstrace evropské sounáležitosti je úměrná riziku ohrožení ukrajinského prezidenta a podivuje se i obsazení delegace: „Slovinský premiér Janša, který silně EU kritizuje, dva Poláci, kteří chtějí Polsko vyvést z EU a několik let v zemi rozkládají demokratické instituce a nový český premiér?”
Zde ovšem paní Vašáryová pomíjí fakt, který sarkasticky komentuje Zpětné zrcátko – že politici do Kyjeva nejeli (bohužel!) jako delegace EU, ale jen se souhlasem EU, která si na akci jen „přihřála šunky“. Účast v delegaci mimo osobní odvahy ovlivnily i partikulární zájmy zemí, které účastníci zastupují. V první řadě je tak třeba vnímat tradiční, více než 250 let trvající nedůvěra i nenávist Poláků vůči Rusku, vyplývající z ruských útoků na celistvost Polska. Je třeba přičíst i smrt polského prezidenta Lecha Kaczyňského a dalších 96 obětí z řad nejvyšších vojenských a politických elit Polska 10. dubna 2010 při havárii polského letounu Tu-154M Lux. Stalo se tak při pokusu o přistání na ruské letecké základně u Smolenska, kam polská reprezentace letěla uctít památku obětí Katyňského masakru* (*masová vražda během ruské okupace východní poloviny Polska v koordinaci s Hitlerovým wehrmachtem, kdy bylo asi 22 000 zajatců polské vojenské elity i civilistů z řad inteligence povražděno ruskou NKVD a vhozeno do masových hrobů). Zřejmě proto mělo Polsko v delegaci do Kyjeva dva členy, včetně Jarosława Kaczyńského, bratra zahynulého prezidenta. Část polské politické scény nikdy nepřestala Rusko obviňovat z tragédie a ve hře zůstává i konspirační teorie, že havárie letadla byla kamufláží, která měla krýt zavraždění současných polských elit jako „Katyně II.“ Zmíněná část polské politické scény dodnes odmítá zprávu ruské vyšetřovací komise o zavinění havárie posádkou letadla a polským velením delegace a trvá na verzi atentátu. Zpětné zrcátko jen ještě podotýká, že v čele oné vyšetřovací ruské komise byl tehdejší premiér Vladimir Putin a zásadně se na vyšetřování podílel i dnešní ministr obrany Sergej Šojgu! Co dodat?
Také slovinský premiér Janez Janši měl důvody dát najevo své odhodlání stát při Ukrajině. Srbsko se vzhlíží v Putinově politice a jeho cestě za obnovou Sovětského svazu, která je vzorem i pro srbské nacionalisty na cestě za obnovou Velkého Srbska. Před pouhými třiceti lety řídil Janez Janši jako slovinský ministr obrany tehdejší válečnou agresi jugoslávské armády.
Motiv Petra Fialy je zdánlivě méně krvavý, ale nelze zapomenout na nacistickou okupaci Československa 1939, „osvobození“ Rudou armádou 1945 a následné roky krvavého teroru i druhou okupaci od roku 1968 s terorem sice méně krvavým, ale přesto hodným termínu Протекторат Богемии и Моравии.
Mějme tedy na paměti výzvu Julia Fučíka, komunistického novináře a milovníka Sovětského svazu: „Lidé, bděte!“ Poučný a aktuální co se Ruska týká, zůstává i titul Fučíkových reportáží ze Sovětského svazu 1932 – „Země, kde zítra znamená včera“.
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
