Vladimír Mertlík: Lůza z ulice vyhlásila konkurz na vůdce, zatím se hlásí jen kašpaři
Českem cloumá skandál. Děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík je vláčen bahnem, v němž statečně odolává pomlouvačné kampani, obviňován z účasti a výtržnosti na demonstraci Česko proti bídě na Václavském náměstí v Praze. Ta vejde do análů – koneckonců kam jinam – tím, že se jí účastnily zbývající tisíce hlady zatím nezemřelých seniorů, kteří neumrzli potmě ve svých domovech, nebyli ušlapáni či přejeti nákupními vozíky mezi regály obchodních řetězců.
Štvavá vysílačka Česká televize a další mediální služky amerického imperialismu lživě obviňují přítomné vlastence z řad našelidí z kolaborace a podpory údajného agresora v ukrajinsko-ruské válce, jímž má být prezident Vladimir Putin a Ruská federace. Označují mírotvůrce za ruské šváby, ale je to Rusko, kdo se brání agresi nacisticko-banderovského režimu, podporovaného nepřáteli míru na straně dekadentního Západu.
Nelze se pak divit spravedlivému hněvu vlastenců, kteří se rozhodli smýt hanbu, pod níž se ohýbá páteř našelidí pokojným stažením ukrajinské vlajky z průčelí budovy. Zfalšované záběry mají dokazovat Ševčíkovu přítomnost na demonstraci i jeho údajnou provokaci policejních těžkooděnců, kteří bránili projevu svobodné vůle našelidí. Pravda ale zvítězila ve chvíli, kdy děkan Miroslav Ševčík odhalil lži poskoků Wall Streetu a bruselských byrokratů a pravdivě popsal důvody, díky nimž se nezaviněně ocitl v hledáčku prolhaných novinářů i v pařátech policejních pochopů.
Zde je jediná pravda Ševčíkova příběhu: Po setkání s přáteli, děkan ale nevylučuje, že to mohli být i rodinní příslušníci, neboť podrobnosti paměť po brutálním zákroku policie vytěsnila, se tiskem pronásledovaný děkan vydal pokojně domů. Cesta z ulice V Jámě jej vedla přirozeně ke stanici metra Muzeum. Mířil k rodinnému krbu, aniž by si uvědomil, že se v místě koná demonstrace, které se opakovaně odmítl zúčastnit. Vzpomínal při chůzi na předešlou zářijovou demonstraci s názvem Česká republika na 1. místě, na níž byl hlavním řečníkem. Odpovídající formou tehdy nazval věci i osoby pravým jménem. Premiéra Fialu hned v první větě hňupem a následně i lokajem bruselských byrokratů, který musel v Evropském parlamentu „jako malý smrad poslouchat výblitky člena Evropského parlamentu Guye Verhofstadta“, přitom „kdyby měl koule, tak by mu dal alespoň slovně po hubě za jeho nehorázné řeči“.
Zamyšlen nad státnickou moudrostí svých slov minul v davu vstup do stanice metra Muzeum. Čekaje na zelenou na přechodu k muzeu, spatřil na schodech k budově zkrvavenou tvář demonstranta, který jej žádal o pomoc. Jak je jeho zvykem, děkan Ševčík neváhal a přeběhnutím na červenou, riskujíc vlastní život, se zraněného ujal. Šetřením zatím nebylo zjištěno, zda první pomoc poskytl kolabujícímu vlastenci dýcháním z úst do úst či jinam. Vzápětí ve snaze nalézt mezi policisty onu vraždící bestii, postupoval Ševčík po schodech ke vchodu muzea davem, o němž se domníval, že je frontou k pokladně muzea na výstavu Ukrajina včera a dnes. Jakmile předal zraněného do lékařské péče, vydal se v šoku místo nazpět ke vstupu do metra dál po schodech vzhůru. Tím se dostal do střetu s vchodem budovy i policisty, kteří jak na potvoru právě začali demonstrující vlastence vytlačovat…
Nechme stranou příběh pancharta a sraba Ševčíka i polemiku, zda opravdu či jen údajně poškodil jméno fakulty. Nechme stranou i debatu, zda je děkan Miroslav Ševčík ruský šváb či česká štěnice, stejně jako množina nahnědlých soukmenovců maskujících se pod mimikry české vlajky. Ani ta nic nemění na svatojiřské stužce v klopě a obličeji válečného zločince na tričku pod bundou. Děkan Miroslav Ševčík má nepochybně právo, stejně jako řvoucí lůza kolem něj na vlastní názor. Má právo jej i veřejně projevit, byť za stejný postoj k nepřátelské mocnosti a okupantům by byl na konci poslední války pověšen. Jde o zbabělost, která z něj vyhřezne jak průjem, má-li pedagog Ševčík svůj názor hájit tváří v tvář, nechráněn příznivci. Proto neplatí, že z nás ubohým uslintaným lhaním dělá idioty. Idiota dělá jen ze sebe a z těch, kteří mu věří!
Ve svých nedávných ohlédnutích konstatovalo Zpětné zrcátko radikalizaci těch, kteří frustrováni svými zpackanými životy – vlastní vinou, neschopností a leností – hledají viníka a původce onoho srabu. Je podivuhodné, že nevidí, jak blízko hledaný je, že jsou to oni sami. Je tomu tak vždy, neboť frustráti hledají vůdce, který jim nepřítele objeví a dodá, vůdce, který za ně bude formulovat jim způsobené domnělé křivdy. V první fázi jde o viníka domácího, jimiž jsou ti úspěšnější, bohatší a schopnější. Argument, že bohatším může být i ten, kdo jen překračuje hranici práva, neobstojí. Dotyčný většinou získá jen život za zdí strachu a žiletkovým plotem otázek, kdo bude příští neznámý střelec. Skutečně žili a žijí lidé jako Mrázek, Běla, Krejčíř a další šťastné spokojené životy? Hněv prodává, proto poslední věc, kterou si vůdci přejí, je spokojený lid. Když v druhé fázi díky žalářování, likvidaci a popravám dojdou domácí nepřátelé, nastává čas dodat nepřítele vnějšího. Rusko si vybralo Ukrajinu.
Současná politická scéna v Česku se radikalizuje právě kvasem hledání takového vůdce. Pokud si však děkan Miroslav Ševčík na takovou funkci myslí, může si být jist, že naplnění takového snu zůstane v rovině šeptaných masturbací jeho samomluv a nočních polucí. Totéž platí pro další existence jmen Vrábel či Rajchl, kteří skončí tam, kde jsou jejich předchůdci. Sládek, Grebeníček, Konvička, Vandas, Bárta a další šašci, kteří jednoho dne zjistili, že nejlepším politickým programem je jejich bankovní konto, případně přestali být dostatečně radikální. Do stejných bažin zapomnění míří i Okamura, kterého nově zmiňovaní vymažou, aniž by se dokázali chopit jeho role. S radikalismem mas či davu je to jako s alkoholismem. Konzument potřebuje stále větší dávky, aniž by mu to přinášelo úměrně silnější libido dominandi. Cílem vzteku frustrátů totiž není náprava či zlepšení jejich stavu. Orgasmus jim přináší jen chvíle destrukce a rozvratu řádu společnosti. Tento cíl nenaplnili po Listopadu pupkatí a utrápení komouši, socani jen verbálně ústy Velkého Rétora, který se úspěšně propil do role Velkého Žvanila, natož polonáckové formátu Sládek, Vandas či Okamura, vlastenecky nahnědlí maximálně do odstínu nepraných slipů. Občasné přirovnávání některých v nadsázce k Adolfu Hitlerovi je proto srovnáním krajně nespravedlivým – vůči Hitlerovi i dalším zatím nejmenovaným.
Je tomu tak proto, že strach sice dobře prodává, ale jeho vyvolání předpokládá vyvolání teroru a ten jako každá akce budí reakci. Každá revoluce tak požírá své děti, proto dřívější spojenci vůdců musí dříve či později zemřít. Každá revoluce potřebuje nejen vůdce, ale i oběti. Těmi bývají padlí vůdci, zesláblí jak alfa samci ve smečce či stádu. Zabij, nebo budeš zabit! Machiavelli v knize Umění vládnout říká: Vůdce by měl být milován, nebo obáván.
K úspěšnému zvládnutí role vůdce, kormidelníka či generalissima je třeba mít čtyři základní vlastnosti – bezohlednost, charisma, odvahu a víru. Bezohlednost způsobu, jak se moci chopit, charisma předstírající, že vůdce je stejný jako jeho ovce, odvaha vyvolat teror a víra, že se vyvolaný teror jako bumerang neobrátí proti tomu, kdo jej vyvolal. Kašpaři české scény zatím mají z těchto vlastností jen tu první. Přesto či právě proto je třeba se dívat bedlivě okolo sebe.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
