Vladimír Mertlík: Doněck, Luhansk, Reichenberg – jak se to rýmuje
Březnové srocení na Václavském náměstí rozhodně nebylo demonstrací proti bídě, jak bylo prezentováno, a pokud ano, pak jen proti bídě duševní a morální. Mnohem silnější byl akcent šovinismu, jak ukázal útok zdivočelé lůzy na Národní muzeum s cílem stržení ukrajinské vlajky i fyzické útoky na Ukroše resp. Ukáčka, které dokázal dav odhalit. Jen proto, že vše má svůj čas i vývoj, se volání: Pryč se Židem! dočkáme až při některém příštím srocení Chcimírů a Protibídů.
To březnové bylo hlavně voláním po časech minulých, jak dokazuje otevřená účast komoušů i zbaběle tutlaná podpora srabů typu Ševčíka a dalších „vlasteneckých“ hnutí a stran s voličskou podporou ve výši statistické chyby. Hnědorudá svoloč útokem ukázala, že jejím cílem není jen tlak na pád vlády, ale rovnou násilný převrat prozápadního režimu země a její návrat do lůna, resp. řitě komoušské diktatury. Není to nic zrozeného nečekaně a kaleidoskop viníků za vyvření stoky odpadu inteligence, morálky a charakterů je široký. Noví krysaři z Hamelnu ucítili v současné krizi šanci a v tornistře ihned našli domnělou vůdcovskou hůl. Dřívější vůdci a objevitelé slepých uliček zatroubili do útoku ve víře, že přišel čas smýt plíseň jejich zapomnění ze štítků kanceláří.
Jejich jména, budoucí cíle i minulé pěkné neúspěchy známe, stejně jako současné sponzory, jimiž se pyšní na tričkách, tetováních i voláním: „Hosana, imperátore!“ Pokud se zaštiťují českými vlajkami, jejichž žerdě ve vhodné chvíli mění v útočnou zbraň, měli by být stíháni za hanobení státních symbolů a trestných činů proti bezpečnosti státu, spolčení s cizí nepřátelskou mocností a spáchání trestných činů z nenávisti vůči skupině obyvatel z důvodů příslušnosti k určité rase, etnické skupině a národnosti i politickému přesvědčení. Těžko se chápe, že ani muž, který opakovaně megafonem vyzývá dav k útoku na budovu Národního muzea, ani řečník slibující budoucí okupaci vládních budov nejsou ve vazbě. To vše by se ihned stalo včetně předcházejícího rozhodného zásahu policejních jednotek v případě, že by dav byl ozdoben vlajkami a symboly hákového kříže, logotypy SS či Wehrmachtu a volal Heil Hitler! Přesto politici lísající se do přízně rudohnědému kalu české společenské scény dostávají v médiích prostor k prezentaci svých moudrostí, spoléhajíc, že společnost je v pozdním stadiu Alzheimerovy choroby.
Reportáž ze soudního procesu komoušnácka Tušla přinesla dost výmluvný obrázek obhájců těchto bytostí s IQ jednobuněčných organismů – Jany Peterkové, Pavla Zítka a údajné Tušlovy přítelkyně. Záběry jejich chování v budově soudu jsou třešničkou na dortu české nazi-komouš scény, ale u příslušníků jejich rodin i přátel musí nutně budit obavy o jejich zdravotní stav.
Média zmínila podobnost útoku na Národní muzeum s útokem podobných zoufalců na americký Kongres. Kořeny jsou ale mnohem vzdálenější. Jak si laskavý čtenář se zájmem o historii povšimne, jde spíš o podobnost útoků a pouličního teroru oddílů SA a Freikorps v Německu na přelomu dvacátých let a třicátých let 20. století, které dosáhly vrcholu za Křišťálové noci 9. listopadu 1938. Noc byla krvavým potvrzením většinově německé filozofie v meziválečném období Německa, že za všechno mohou Židé. Potvrzením této atmosféry je i dobová krutá anekdota, v níž na tvrzení nacisty, že za všechny problémy Německa mohou Židé, odpovídá demokrat slovy:
„Řekl bych, že Židé a cyklisté!“
„Proč cyklisté?“ ptá se udiveně nacista.
„A proč Židé?!“ opáčí demokrat…
Dnes namísto slova Žid doplň do skládanky scrabblu současných českých vlastenců slovo Ukrajinec.
Nejsmutnějšími klauny tohoto panoptika jsou vzdělaní jedinci, kteří snad ve snaze o hyperkorektnost a údajnou svobodu jakéhokoliv projevu slouží komukoliv jako osli.
Vynálezce bídy a tvůrce nejvražednějšího režimu lidských dějin Lenin je právem nazýval užitečnými idioty. Nelze však vynechat nejrozšířenější equipu společenské hry Cesta k šibenici, kterými jsou příslušníci kmene Jemitofuk. Právě údajně neutrální postoj Jemitofuků je silnou podporou cesty do pekel, která pohltí i je samotné. I zde nechal stopu černý humor v anekdotě o pozdních úvahách neutrálního demokrata:
„Když odváželi do koncentračních táborů mentálně a zdravotně postižené, říkal jsem si: Proč bych se jich zastával? Já jsem zdravý jako ryba!
Když odváželi do koncentračních táborů komunisty a socialisty, říkal jsem si: Proč bych se jich zastával? Já nejsem ani komunista, ani socialista!
Když odváželi do koncentračních táborů Židy, říkal jsem si: Proč bych se jich zastával? Jsem snad Žid?
Když odváželi do koncentračních táborů ty, kteří se těch předešlých zastávali, říkal jsem si: Proč bych se jich zastával? Mně nic nehrozí, nikoho jsem se nezastával!
Když přišli zatknout mne… neměl se mě kdo zastat!“
„Doněck, Luhansk, Reichenberg, jak se to rýmuje?“ byl původní titul dnešního Zpětného zrcátka. Obsah by se dal vysvětlit jako definice mantry Zpětného zrcátka, kterou užívá ve svých knihách: Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy. Dál však zůstává otázka, proč Rusko vede těžko pochopitelnou válku s cílem okupace suverénního státu, když v ní po Koreji, Mosambiku, Angole, Afghánistánu i dalších jím rozpoutaných válkách utrpí v nejlepším případě jen další Pyrrhovo vítězství. Použijeme-li stejný úhel pohledu na dějiny oblastí a měst Doněck a Luhansk i Reichenberg (nyní Liberec) a oblast Sudet, odhalíme překvapivé paralely událostí, které od sebe dělí 2 200 km a 85 let. Stejná touha pomstít národní křivdy – ať skutečné či domnělé – a stejný cíl: vstoupit či vrátit se do klubu mocných.
Od Křišťálové noci jsme zatím ještě daleko. Místní ruští švábi i české štěnice jsou na násilnou změnu příliš zbabělí. Zatím. Ale s obdivem, hájením a tolerancí, stejně jako s jídlem roste chuť. Chceme-li po Rusech, žijících v ovzduší teroru, aby dali najevo nesouhlas se současným rudým nacismem, musíme jej jasně vyjádřit především my, kteří žijeme ve svobodné společnosti. Náš snadný odpor jim dodá sílu a vědomí, že nejsou sami a opuštěni. Nenechme se obelhat ruskou fake news propagandou, ale ani kecy užitečných idiotů bez ohledu na věhlas jejich jmen. Je lhostejné, zda se Putinovi dnes klaní filmové hvězdy Gerard Depardieu, Goldie Hawn, Steven Seagal, hudební virtuos Roger Waters, náš Jarek či tancovačková hvězda Petr Štěpánek. Lhostejné nám mohou být i sympatie, které kdysi projevovaly Hitlerovi osobnosti formátu Patricka Josepha Kennedyho, Henryho Forda či vévody z Windsoru, do abdikace anglického krále Edwarda VII.
Dnes proti všem jejich omylům či blábolům stojí náš zdravý rozum a znalost dějin o kapacitě žáka sedmé třídy základní školy. Tvrzení o úžasnosti Vladimira Putina v Timesech má tak stejnou váhu jako hold poslankyně Vildumetzové: „Skláním se nad vaší moudrostí!“ podnapilému Miloši Zemanovi a připomínání dalších nul české provenience je jen ztrátou času. Těžko uvěřitelné hájení Putina zkušenými politiky, jakým je exprezident Václav Klaus, klade otázku: „Čemu slouží?“ stejně jako nedávná příchylnost k Putinovi ze strany světových politiků demokratické části světa.
Ani v tom však nenalézáme nic neznámého a nového. V době největší síly tzv. třetí říše a nacismu se Hitler rozhodl podpořit své cíle pořádáním olympijských her 1936. Místopředsedou Mezinárodního olympijského výboru (MOV) byl tehdy Američan Avery Brundage, pozdější dlouholetý předseda. A byl to právě on, kdo po návštěvě Berlína doporučil MOV přejít rozpaky a obavy z pořádání olympiády v zemi, jakou bylo tehdejší Německo, a rozhodl tak o jejím pořádání. Po olympiádě dokonce napsal: „Od Německa se můžeme mnoho naučit… Inteligentní, prospěšná diktatura je nejefektivnější forma vládnutí. Podívejme se na to, co se stalo během šesti, sedmi let v Německu.“
Letmý pohled do historie pořadatelství olympijských her posledních let hovoří jasně: 1980 LOH Moskva, 2008 LOH Peking, 2014 ZOH Soči, 2014 LOH mládeže Nanking, 2022 ZOH Peking… Naše noci jsou zatím křišťálové díky svitu hvězd. Na Ukrajině jsou již stejně křišťálové jako v roce 1938 v Německu. Zdá se, že je o čem přemýšlet.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
