Vladimír Mertlík: Potomci Lidových milicí aneb Jak nazvat gubernii, kterou „vlastenci“ nahradí Česko?
Skončily největší křesťanské svátky poznamenané bídou a hladem samoživitelek a seniorů. Kvůli všudypřítomným mrtvolám seniorů zemřelých hladem a vyčerpáním za nákupními vozíky není kam plivnout a tragédie dopadu vysokých cen energií dosáhla vrcholu. Organizace Česko proti bídě připomene tristní situaci nejen řadou demonstrací, ale hlavně ohlášenou květnovou tryznou za trojici zmrzlých důchodců mučedníků, jejichž jména Pankrác, Servác, Bonifác se stala pomníky neschopnosti Fialovy krutovlády ujmout se věcí Našichlidí. Důkazem jsou i setrvale u popelnic se zmenšující odpadky potravin, které si Našilidé nemohou dovolit.
Bída tak zasahuje i za vlády hnutí ANO prosperující střední vrstvu, jak ukázala nedělní televizní reportáž. V ní přiznala matka dvou dětí, že ji bída donutila vzít hladové potomky na pouť, aby na stále se zdražujících atrakcích aspoň na chvíli zapomněly na nedostatek a hlad. Výsledkem byla za odpoledne bídou vynucená útrata posledních 2000 Kč, jak matka podotkla se slzami v očích. Je na čase položit si otázku, kam až chce Fiala a vláda neschopných zem dovést, pomineme-li potírání vlastenectví a svobody slova, jak ukázal proces zkorumpované justice s Tomášem Čermákem srovnatelný s honem na čarodějnice šumperského inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga.
Zhruba těmito slovy komentuje dezolátní scéna události letošního jara, a je tedy na místě je připomenout. Na konci března padl trest za podněcování k terorismu a násilí pro Tomáše Čermáka, jednoho z aktérů dezinformační scény. Poté, co byl oznámen rozsudek pět a půl roku nepodmíněného trestu, vypukla na sociálních sítích bouře odporu a debat o tom, jak moc je trest přiměřený či dokonce objektivní.
Zpětné zrcátko se domnívá, že diskuze o tom, jaký je přiměřený trest za nabádání k podřezávání lidí, rozšlapání jejich hlav, vyhazování obhájců vládní politiky z oken a útočení na určitou komunitu, je mimo diskuzi. Zdá se však, že foukání některých politiků a existencí, které cítí příležitost přivést společnost ke státnímu převratu, plamínek nenávisti pod falešnou nálepkou vlastenectví rozdmýchává.
Historická zkušenost velí zakročit dříve, než se rozhoří tak, že bude ohrožovat základy demokratického státu, budované po listopadu 1989. Historickou zkušeností má Zpětné zrcátko na mysli situaci a atmosféru v zemi těsně po Mnichovské konferenci a vzniku režimu tzv. 2. republiky těsně před II. světovou válkou. Součástí diskuze a obhajoby je argumentace, že jde o projev vlastenectví. Je regulérní se ptát, zda zmíněným projevům, které dnes v době, o níž mluvíme, mění pravidla politické soutěže i nálad veřejnosti, náleží termín vlastenectví či národovectví.
Obsah pojmu vlastenectví je v absolutním rozporu s cíli vlastenců a flastenců, ale ani národovectví není přesný termín a je zvláštní, že čeština přesněji zabarvený termín spíše hledá. Pokud bychom chtěli pro politické projevy radikálů konce třicátých let použít termín vlastenectví, je třeba jej klást do uvozovek. Úsměšek si zaslouží i termín národovectví, který je pivní verzí vlastenectví a nuance mezi nimi je stejně široká jako mezi češstvím a čecháčkovstvím. Při pohledu o sto, sto dvacet let zpět je národovectví roztomilou, trochu komickou formou prosazování českého živlu proti převažujícímu vlivu německého prostředí, které bylo od zrodu střední třídy a buržoazie modernější rozvojem průmyslu, obchodu, a tím i úspěšnější.
Národovectví bylo projevem sílícího uvědomění si existence té části společnosti, jehož jedince spojuje národ ve smyslu společného jazyka, legend a bájí. Zpětné zrcátko se domnívá, že v češtině neexistuje pro atmosféru 2. republiky i nálady sílící dnes přesnější termín než nacionalismus – tedy nacismus v jeho zárodečné formě. Použijeme-li tento termín, pak máme před sebou kostýmy, chování, komunikaci i sílící projevy násilí – původně verbální, ale rychle přecházející ve fyzické. Takové jsou vývojové fáze flastenectví kvazi nacismu včetně důsledků, kdy se mění symboly i barvy, ale nikoliv zabarvení vlastního cíle.
Patří sem i bolševismus, zrozený z tehdy stejné poválečné bídy v Německu i Rusku, který se z ní – na rozdíl od nacismu – nedokázal vymanit ani na dobu přechodnou. Agresivní expanzi svého nacionalismu nazývá bolševismus podivuhodně, ve smyslu cílů ale přesně – internacionalismem. Cíle obou hnutí i metody k dosažení cílů jsou ale shodné. Proto byly na konci I. světové války německé vládnoucí kruhy ochotny ruskou bolševickou scénu podpořit finančně i prakticky a dovést ji k vítězství. Nikdy se však tato hnutí, mající stejné cíle a působící ve stejném virtuálním i společenském prostoru, spolu nepřestala rvát o statky a hrdla, jak ukázal bolševický pokus rozvrátit Německo terorem Spartakovců a dalších rudých band ve dvacátých letech. Pokus o export rudého teroru byl jakousi odplatou za snahu ovládnout bolševismus po Velké válce a předpokládaném vítězství Německa. Po konci války však zničené Německo naopak ruskému bolševismu připadalo jako snadné sousto. Ale i bolševik se mýlil. Zvolna sílící nacistická třetí říše ještě jednou využije služby internacionalistů, když v nekonečných prostorách sovětského Ruska tajně buduje a cvičí rodící se Wehrmacht, který o deset let později použije k plánu Barbarossa. Mezičlánek paktu Ribbentrop–Molotov i pozdější bratrovražedný boj nejkrvavějších režimů moderních dějin je jen důkazem, že když dva dělají totéž, je to totéž.
Zdánlivě neaktuální odbočku můžeme ukončit shrnutím, že současné flastence lze bez rozpaků označit jako nácky ergo komouše, neboť jak Zpětné zrcátko tvrdívá: košile hnědá, spodky rudé. Meziválečná tolerance k projevům nenávisti, jaké zaznívají i dnes, vedla mimo jiné ke smrti Karla Čapka, vyloučení židů z veřejného života, aniž by to po nás někdo chtěl, i pozdějšímu protektorátu Böhmen und Mähren. Necháme-li věci plynout, kdo uštván – zemře tentokrát, která část společnosti bude postavena mimo zákon, jak se bude jmenovat gubernie, kterou naši flastenci nahradí Česko?
Že Moravcové mají mezi iniciátory demonstrací a stávek následovníky, je nasnadě. Vždy bylo snadnější z frustrace vlastní vinou prosraných životů obvinit druhé než něco udělat se sebou. Vyzývají-li vůdci ovce bez rozpaků k násilnému státnímu převratu, měl by stát bez rozpaků přikročit k jejich potrestání.
Pokrytectví, s nímž tvrdí tato pouliční lůza, že bojuje za důchodce a samoživitelky, je chabou zástěrkou prvních pokusů násilí. Útok na budovu Národního muzea nebyl ničím jiným než testem, co společnost, vláda a zvolené orgány ještě skousnou. Cílem není pouhý pád současné vlády, ale celého demokratického systému, budovaného od listopadu 1989. Nikoli změna, ale totální destrukce je tím procesem, z nějž mají příslušníci rodících se potomků band SA (Sturmabteilung) či LM (Lidových milicí) orgasmus. Nelze jen do nekonečna říkat: „To nevadí! To je k smíchu!“
Není to k smíchu! Do smíchu musí přestat být i všem, kteří přinášejí nenávist a zmar. Naši toleranci považují za slabost, a jako hniloba napadá padlý strom, cítí příležitost a snaží se o rozklad. Jen včasný jasný řez tomu může zabránit. Svoboda slova je jedna věc, útok na ústavní základy věc druhá.
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
