Vladimír Mertlík: Stářím se nezhloupne ani nezmoudří, starý blbec byl kdysi mladý blbec
„Nezdá se ti, že poslední dny jsou jakýmsi klidem před bouří?“ zeptal se během natáčení podcastu Klíčovou dírkou kolega Zpětného zrcátka Otta Seemann. „Jako by protestující část veřejnosti byla poněkud unavena z kempování před úřadem vlády a klid se zdá být i na frontě, kde se očekává ukrajinská ofenzíva proti ruským okupantům. Lid má sice pocit, že má málo peněz, ale to má lid vždy a všude. Čekají nás v nejbližší budoucnosti divoké časy?“ ukončil Otta Seemann své zamyšlení.
Těžko říct, odpovědělo Zpětné zrcátko. Jde o to, co kdo očekává od významu slova bouře. Co kdo má za dění, které stojí za komentář. Život není složen pouze z událostí, jako je narození, svatba, úmrtí a mezitím rozvod. Plyne denně a k velkým událostem se denně všedně posunuje. Nikdy nic nezačíná ani nekončí. Zítřejší budoucnost bude pozítří pouhou minulostí! Jde o to, co považujeme za hodno naší pozornosti, a pod tímto úhlem pohledu lze bez rozpaků říct, že se toho děje docela dost. Je-li očekávána ukrajinská ofenzíva, pak se každý den její příprava někam posunuje, ale nikdo nám to nebude troubit do povětří.
Domácí scéna? Pokud vynecháme Zemanovo pourážení těch novinářů, kteří se z neznámých důvodů ještě nenabažili těchto ponižujících procedur a v počtu větším než žádném si i tentokrát přišli pro spršku nadávek před dveře domu s ložnicí repasovanou na prognostický institut, pak bylo největší vnitropolitickou událostí vyvlečení Miloše Zemana po schodech ke dveřím této vědecké instituce. Prognostici celého světa nyní rozebírají první z vědeckých debat, které Miloš Zeman vedl s guruem krizových manažerů Andrejem Babišem. Pánové si v přátelské atmosféře vyměnili – řečeno diplomatickým jazykem – názory zajímající (jen) jejich strany. Zeman sprdnul Babiše za špatně vedenou kampaň, díky níž se stal prezidentem kandidát Zemanem považovaný za nýmanda. Babiš neohromil Zemana ani stavem příprav knihy Nové staré pověsti české a autorským čtením 1. kapitoly: Praotec Čech byl Slovák.
Tragikomické shluky minulých dní připomínají výhřez zombie z kanálů a děr v Thrilleru Michaela Jacksona. Řev davu ve výši statistické chyby volebních preferencí, lačnící po krvi a revanši: „Придет день,“ (orig. Es kommt der Tag) se může zdát hrůzostrašný. Je třeba jej ale slyšet a vidět v panoramatickém, každá půlnoc jednou skončí! A u nás – i ve světě je již dlouho po půlnoci!
Na jedné z posledních demonstrací na doporučení Führera Reichla již nevlály ruské vlajky. Tím víc nad hlavami nepřizpůsobivých vlály rudé vlajky s písmeny KSČM, sekty, jejichž členů najdeš víc na seznamech Pohřební služby a krematorií Strašnice a Motol. Zpětné zrcátko tedy nečeká zásadní bouři, snad řadu půtek a střetů, které na vývoji této země po posledních trojích volbách a konsolidaci civilizovaného světa nic nezmění. Nemění na tom nic ani minoritní úspěch komoušské kandidátní listiny v Salzburgu a Štýrsku. Jako obvykle je za vším vnitřní hospodářská situace. Podobné excesy vznikají vždy tam, kde je ještě lépe než u nás a lidé začnou mít roupy. Nejčastěji jde o nejmladší generaci, která nepoznala tlak komoušské diktatury na vlastní kůži a je přístupnější rudé infekci. V Rakousku jde o tři poválečné generace. Nakonec jde vždy jen o generační vzdor proti rodičům, který – pokud je situace v okolním světě normální – přejde jako akné po pubertě. Platí to i v případě RAF a Rote Brigaden z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v daleko vyhrocenější formě v Itálii a Německu.
Jiná příčina těchto chronických infekcí je skryta v jisté somatizaci – eufemisticky řečeno – v prostotě ducha. Projevy těchto infekcí na Rajchl das Reich demonstracích jsou jejich kritickou fází. S nebezpečím prostoty ducha se však setkáváme denně v situacích zdánlivě apolitických. Je totiž lhostejné a neméně nebezpečné, podlehne-li jedinec mdlého rozumu slibům rudých šarlatánů nebo 42% úroku zhodnocení úspor na speciálním účtu, investici do diamantových dolů v Kongu, zasláním milionů na konto US admirála či sirotka rozměrů 95-60-95, kteří se do dosud zapomenutých nul zamilovali na FB, touží po společném životě, ale jako na potvoru potřebují na chvíli založit, aby dokončili finanční transakci, jež z okouzleného věřitele učiní boháče, či zasláním bankovního poplatku ve výši statisíců na účet v nigerijském Lagosu, odkud vzápětí připlují miliony US $ či GBP £ z dědictví Normana Blacka.
Znovu a zas jsou ti chytřejší schopni tyto pitomce shovívavě tolerovat a napravovat škody napáchané jimi na nich samých. Od ledna 1990 se nic nezměnilo – kampeličky, zázračné hrnce, deky, v nichž zhubneme s hubou mastnou od bůčku, a bůhví co ještě. V případě kampeliček to stát ubohým důchodcům zaplatil. Stát? My jsme to zaplatili. Ubohým důchodcům? Pitomcům! Lze se ptát proč! Vrátí někdo peníze a kalhoty hazardnímu hráči, který je nechal v kasinu? Nic jiného než nezodpovědný hazard výše uvedené činy nejsou! Proč máme tyto hazardní hráče, toužící po bezpracném zisku, litovat, proč jim má společnost jejich hazard platit? Argument, že důvod je v naivitě jejich stáří a z toho plynoucí bezbrannosti, neobstojí. Dejme věcem správný význam! Naivita je v tomto případě jen hloupost a s tou věk nemá nic společného. Stářím člověk nezhloupne ani nezmoudří, starý pitomec byl kdysi mladý pitomec.
Za zmínku stojí případ posledních dní, kdy seniorský pár zlákalo k investici logo ČEZ a fotografie prezidenta Petra Pavla s textem: „Každý český občan, který investoval do ČEZ Group 4500 Kč, již dostává více než 40 000 Kč měsíčně!“
Jaké překvapení, že šlo o podvod! Dotyčné manžele vedla k nesmyslné investici více než milionu korun touha po nadstandardním domově důchodců. Dobrovolně si nechali vnutit instalaci programu, díky nemuž byl jejich počítač vzdáleně ovládán, a mohly tak být z jejich účtu bezproblémově vybírány libovolné finanční částky. Požadavek investici později ukončit byl podmíněn zasláním dalších tří set třiceti tisíc korun. Poté, co si manželé na splnění požadavku tuto částku půjčili, jim bylo sděleno, že se výběr „nepovedl“ a že je třeba zaslat dalších čtyři sta tisíc. Zhodnocení mělo být v neexistující kryptoměně. Když se po příkazu zaslání dalších dvou set tisíc manželé obrátili na Policii ČR: „…nám řekli, že jsme úplně chudí, že na těch kryptoměnách není ani koruna! Jsou to machři na psychiku lidí, zločinci bez svědomí. Jednají empaticky, až se s nimi málem skamarádíte, ale běda, když později odmítnete něco udělat. Naletěli jsme, byli jsme důvěřiví… Oni se umí vloudit, zmanipulovat, dá se říct i zhypnotizovat, že děláte úplné hlouposti… Nejsme hloupí, ale řeknu upřímně, stydíme se,“ líčí podvedený pár.
Ano, tak to s podvodníky bývá. Jsou empatičtí, machři na psychiku, umí se vloudit, zmanipulovat a jakoby zhypnotizovat. V tom lze s podvedeným párem souhlasit. Nejdůležitějším faktorem je ale duševní prostota „klientů“. Bez té by oni hochštapleři nebyli úspěšní, ať už jde o Harryho Jelínka, Jindřicha Rajchla, Tomio Okamuru či komouše. A právě v přesvědčení, že „nejsme hloupí“, se oba podvedení, bohužel, mýlí. Možná teď (!) nejsou, ale rozhodně byli. Chtěli víc, nemají nic, jen dluhy a penzi, aby se mohli najíst a hledat levnější bydlení po prodeji současného bytu. Sympatie budící je fakt, že pár odmítl nabídku Člověka v tísni vyhlásit sbírku na jejich pomoc. Jejich vědomí, že se do současných problémů dostali sami a že jsou jiní lidé v horší situaci, aniž by si ji zavinili, je jediným ziskem za prožitou zkušenost. Je to míň než nic, ale její medializace z ní může učinit poklad pro jiné. Ale bude tomu tak?
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
