Vladimír Mertlík: Jak Dolejší nebo Vaněk mydlí schody Petru Pavlovi
Ani hladinu tuzemského mediálního rybníčku neminula vlna komentářů a postřehů ke korunovaci Karla III. Platí to i v případě účasti prezidenta Petra Pavla a jeho choti Evy na ceremoniálu. Již pozvání není samozřejmé a za dobu trvání Československa i Česka k němu došlo poprvé. O důvodech nepozvání Klémy na korunovaci královny Alžběty II. v roce 1953 není pochyb, ale za připomenutí stojí, že pozván nebyl v roce 1937 na korunovaci jejího otce Jiřího VI. ani tehdejší prezident ČSR Edvard Beneš.
Česko účastí prezidenta Pavla na královském ceremoniálu připsalo další důkaz svého místa mezi civilizovanými zeměmi světa. Jde o stejně zásadní důkaz umístění, jaké měla po okupaci Krymu naše země díky účasti Zemana – jako jediného státníka ze zemí EU – na oslavách Dne vítězství v Moskvě v roce 2015… Kdo by čekal v českých médiích v tomto smyslu aspoň zdvořilostní potlesk, nedočkal by se. Kladné body načetl Pavlovi na serveru medium.seznam jediný Martin Skácel, za cestu do Londýna běžnou leteckou linkou: „Petr Pavel opět překvapil. Komerční let jako přirozená volba“. S ohledem na obvyklý tón tuzemských médií – čím hůře, tím lépe – je prezident pod palbou výhrad prakticky za vše, co učiní, a následná ohlédnutí Zpětného zrcátka jsou dostatečně přesvědčivým důkazem.
„Takhle se oblékli Petr Pavel s manželkou na korunovaci Karla III. Co na jejich outfity říkáte? Hlasujte!“vyzýval bulvární server.cz. Kritiku prezidentova oufitu (je třeba být cool!) provedl „přední český stylista Filip Vaněk, který je znám svojí upřímností a jen tak něco nepochválí“ (cit.).
„Bohužel musím říct, že oblečení pana prezidenta působí velmi byznysově, byť dodržuje dresscode. Jeho oblečení nepůsobí slavnostním dojmem,“ uvedl Vaněk a dodal: „Já bych určitě volil černý večerní oblek se šálovým límcem bez reverového hedvábí doplněný o vestu a černou kravatu, aby se její lesk nepral s materiálem saka.“
Trpaslík
Kritika Pavlova modrého obleku a kravaty sladěné s oblečením manželky by nestála za zmínku, pokud by ji nedoprovázela fotografie ze slavnostní filmové či muzikálové premiéry. Vaněk na ní pozuje v dresscodu, který vynesl – černobíle kostkovaná košile, sako průjmové barvy plnotučné hořčice, seprané džíny po starším a větším bratrovi ve střihu velkoprůmětových bezešvých trub VTŽ Chomutov, cool bílé tenisky a na hlavě špičatý červený kulich s ohrnutým lemem. Chybí jen lopatička přes rameno a malý trakař k dokreslení dojmu, že Filip Vaněk si na premiéru odskočil ze zahrádky, kde jej Jiří Suchý zachytil již koncem šedesátých let:
„Byla to keramika a jmenoval se Josef. Stál mezi maceškami a tím zdobil záhon. Nikdo mu to nezazlíval, zatímco mne, když jsem jako dítě vstoupil do záhonu, bili. Nesl jsem tuto křivdu těžce a v duchu jsem si přísahal, že až budu velký, stanu se trpaslíkem a postavím se přímo do záhonu s maceškami. Lidé obvykle na svá dětská předsevzetí zapomínají, ale já ne. Pocit křivdy byl příliš veliký. A tak když mi bylo dvacet, nechal jsem si narůst plnovous a nakoupil jsem barevných látek. Pak jsem zašel ke krejčímu. „Chci si nechat ušít oblek,“ pravil jsem. Dokud jsem nerozbalil látky, jednal se mnou krejčí jako s normálním zákazníkem. Po rozbalení se vše změnilo. Se skelným zrakem mi podal krejčí módní žurnál. „Ne, prosím. Potřebuji oblek, jaký nosí trpaslíci. To znamená: žlutý kabát s páskem, červené kalhoty jakoby pumpky a zelenou špičatou čapku…“
(cit. fragment povídky Jiřího Suchého: Na naší zahrádce stával trpaslík)
Přepálený start?
Popsané šplouchnutí velkého Nic by samo o sobě zasloužilo jen útrpný úsměv nad jeho upatlaností, pokud by úporná kritika a negativismus nepatřily k mainstreamu zdejší publicistiky. Důkazem je i analýza Václava Dolejšího na serveru Seznam Zprávy, otištěná 3. května, „Tři úspěchy a tři propadáky prezidenta Petra Pavla“, jejíž obsah blíže prozrazuje perex: „První hodnocení hlavy státu. Přepálený start prezidenta Pavla? V cizině je za hvězdu, doma se teprve hledá.“ Dolejší ve snaze vystoupit ze stínu Jindřicha Šídla v pořadu Šťastné pondělí zde vystupuje i z předešlé pozice sarkastického publicisty. Má-li laskavý čtenář brát jeho proměnu v konzervativního reportéra či komentátora vážně, musí brát vážně – bez tolerance dosavadní sarkastické nadsázky – i autorovy aktuální texty. Proto stojí za zjištění, kdo je za analýzou, v čem tkví příčina Pavlových propadáků a v čem prezidentský novic přepálil start výkonu své funkce.
Tvrzení, že v cizině je prezident za hvězdu, zatímco oblibu celé domácí společnosti hledá, lze bez rozpaků přijmout. Jeho úhlavní přátele a odpůrce lze dokonce adresně označit. Jsou jimi socani, komouši, náckové, pakáž kolem Rajchlů, Vrábelů a s nimi – vč. jeho dvou předchůdců – velikáni předešlých let ztracených nadějí, že se proletáři všech zemí opět spojí. Je ovšem otázkou, je-li o co stát a zda Petr Pavel o jejich přízeň stojí! Není tedy popsaný stav spíš vizitkou části zdejší politické i společenské scény? Stavem, nad nímž by se měli zamyslet v první řadě publicisté a političtí komentátoři?
Pokud se autor analýzy i její respondenti chvějí obavami, zda Pavel nepřepálil start výkonu funkce, mají na mysli jeho maximální snahu vrátit naši zemi co nejrychleji čest a místo mezi euroatlantickou civilizací?
Máme se ohlížet na deset let vlády oportunisty, který funkci vykšeftoval návratem komoušů do čela balkonu v Lánech? Pro koho jsou jeho milostné výlevy k palácům na Rudém náměstí ještě překvapením? Máme srovnávat Pavlovu aktivitu s deseti lety vlády bezpáteřního alkoholika – zrazujícího i své včerejší kmotry – vnímaného na scéně mezinárodní politiky za kašpara s tváří zkroucenou šklebem Jockera?
Potřeba lesknout se?
To nám má vadit? To je onen přepálený start? Podle Václava Dolejšího a jeho poradců v analýze není Petr Pavel v domácí politice příliš čitelný a mluví z něj spíše hlasy jeho poradců. Současně se vyjadřuje skoro ke všemu, cítí potřebu být vidět, má potřebu být vtipný a lesknout se.
Inu, co dělat, zbývá zamáčknout slzu při vzpomínce na čitelnost nejen domácí, ale i zahraniční politiky jak Václava Klause, tak Miloše Zemana. Lze si jen nostalgicky připomínat názory jejich poradců, kteří jsou jimi v případě Václava Klause v rámci Institutu VK dodnes a díky nimž víme, že Země je placatá. V případě poradců Miloše Zemana byla jejich historická úloha omezena na podávání informací, kde jsou flašky ze včerejška. To však kompenzovala všeobecná znalost světa běhu i moudrost, nad níž se skláněla i poslankyně Vildumetzová! Případná je i zmínka kolektivu analýzy Václava Dolejšího o trapné snaze Petra Pavla být vtipný a lesknout se. Po bonmotech, jak naložit s novináři, co znamená pussy či vtipu o tom, jak do pekla přijde Václav Klaus, Claudia Schiffer a Miloš Zeman…? Kolikrát jsme jej slyšeli a mohli se potrhat smíchy! Skromnost a pokora, to jsou vlastnosti, které prezidentu Petru Pavlovi chybí. Je jen dobře, že nám to Václav Dolejší i jeho poradci v čele s Lubomírem Zaorálkem připomněli. Neměli by se nechat příště odradit pomluvami, že za jejich analýzou je cítit upocená snaha zaujmout ulici. „…tři propadáky prezidenta Petra Pavla“ jsou pecka, která se na pultě neohřeje, protože nezdar – lhostejno, že je vylhaný – to je téma, které s chutí čtou i ti, jimž jinak čtení dělá potíže.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
