Vladimír Mertlík: Bude favoritem příštích voleb Vémolovo hnutí Nakládačka?
Přepadení soudu je prozatímní tečkou turbulentního politického vývoje v zemi. V minulých letech pozvolna stíraný rozdíl mezi levicí a pravicí přinášel vůdcům stran možnost ignorovat předvolební sliby podle nálad ulice. Dělo se tak bez ohledu na názvy stran a hnutí i jejich někdejší přihlášení se k ideologickému směřování ve snaze získat bonus silnější mocenské pozice. Tuzemské sociální napětí i zhoršující se světová krize přinášejí aktuálně úplnou deformaci obrazu domácí politické scény, na níž nejvíc ztrácejí politickou identitu strany a hnutí současné opozice.
Nejen fanatičtí zoufalci toužící po patnácti minutách slávy, ale i polozapomenutí vůdci tradičních politických formací s někdejší jasnou ideologií jsou k vidění pod prapory destruující lůzy. Jemné odstíny zůstávají jen u stran vládní koalice, byť jsou limitovány nutností aktuální spojenectví udržet. Opozice, pro narcismus svých vůdců neschopna koalice, je odkázána na rvačku o voličské hlasy konkurence. Zmíněné domácí napětí i sílící krize světová však radikalizují veřejnost, a tím nutně sílí i radikalismus velrybářů opozičních politických stran, lhostejno, zda bojujících o vrchol či o holou existenci.
Důkazem budiž mj. zoufalství exbuldozera, někdejšího socana ochotného „vládnout nejen s komunisty, ale třeba s Marťany“ bez ohledu na historicky doložené zardoušení socanů právě komouši. Po řadě marných pokusů vytvořit dost radikální subjekt, který by jej znovu vynesl do světel ramp, je ochoten spojit se s jakýmkoliv druhem štěnic na těle společnosti. Hledat ale rozdíl mezi ním, ostatními honimíry toužícími po orgasmu způsobeném řevem nevzdělaných idiotů či Angelami Davis bez ohledu na barvu jejich přelivu, je ztrátou času. Jsou sice ochotni či ochotny dát jako obětinu na oltář vítězství světového ruského bolševismu vlastní tvář. Otázkou ale zůstává, zda díky větší odvaze, drzosti, či naopak sníženému prahu sebeovládání. Ve srovnání se zbabělci stejného světonázoru škodícími ale pouze z úkrytů sekretariátů, ložnic bez bezbariérového přístupu či institutů – hrazených bůhví kým a bůhví proč – jim však i jako kolaborantům náleží větší míra respektu. Pokud se tento trend nezmění, bude záhy k úspěchu v politice stačit nenávist.
Pokud by laskavý čtenář stál o potvrzení dojmu, koho že má Zpětné zrcátko zmíněnými zbabělci na mysli, je dobré připomenout nedávný výrok dřívějšího velikána pravice, nyní tváře Kremlu Václava Klause k válce na Ukrajině pero média v jednom ze svých posledních rozhovorů:
„Ani ukrajinská válka není triviální.Přepadnout sousední zemi se určitě nemá(sic!), ale nediskutovat předetapu toho, co se stalo 24. 2. 2022 a vytrhávat dnešní ukrajinskou válku z nově vzniklého střetu Západu (a zejména USA) s Ruskem a ze zesilujícího se hegemoniálního střetu USA a Číny je dětinské…“
Připomeňme, že stejný argument o nebezpečí hegemonie světového židovstva použil Adolf Hitler při zdůvodnění sonderbehandlung židovské otázky i japonské císařství po útoku na Pearl Harbour. Blahopřejeme – škoda, že se toho nedožil Joseph Goebbels.
Větší ubohost prokázal Miloš Zeman, když se pokusil znovu pomstít soudci Josefu Baxovi za jeho někdejší odpor k pokusu Zemana jej zkorumpovat. Pokud by čtenáře zajímaly podrobnosti akce, doporučujeme obrátit se na senátora Tomáše Goláně…
Máme-li se však vrátit k úvodnímu tématu dnešního ohlédnutí Zpětného zrcátka, je třeba odpovědět na otázky, které si klade veřejnost s určitými obavami: Kde se bere lůza srocující se zatím v počtu menším než malém? Odpověď je nasnadě: Jde o lidi stejného charakteru, jaký měli ti, co malovali šibenice na plot domu Josefa Čapka; jde o ty, jejichž profesní komora vydala zákaz činnosti židovských advokátů, aniž by je k tomu někdo nutil; jde o vlastence, kteří již po týdnu dokázali s ruskými okupanty v r. 68 zobchodovat kanystry nafty za potlačení kontrarevoluce a již udávali za odměnu kolegy a sousedy; jde i o hrdiny na stráži míru, pro jehož uhájení zabíjeli v uniformě LM – pěsti dělnické třídy.
Nemohli jsme přece čekat, že se komouši, milicionáři, členové SČSP i někdejšího ROH vypaří. Ani zákaz těchto kriminálních a kolaborantských organizací by tomu nepomohl. Na fotografiích kolegy Otty Seemanna z demonstrace na Malostranském náměstí jsou krysy. Tou se člověk nestává vstupem do nějaké organizace, krysou se musí již narodit. V předešlých ohlédnutích říká Zpětné zrcátko jasně, že je nesmysl ohánět se mírovou ratolestí s výkřiky: Nejsme jako oni! Proto věci dopadají tak, jak dopadají. Myslí si někdo opravdu, že nás proto poté, co by dosáhli svého, věšeli o něco níž? Je tolerance ke stádu primitivů a je vedoucím zločincům pro svět skutečně důkazem, že: Nejsme jako oni?
Konec legrace, konec řečí! Je třeba zásadní a tvrdá veřejná akce, kterou dá společnost jasně najevo, kdo tedy jsme, nejsme-li jako oni. Je třeba, aby se vláda přestala chvět a zasáhla tak, jak si situace zaslouží a žádá. Je třeba tento požadavek sdílet, abychom se jednoho dne nestali obětí vlastní korektnosti, která je rudo-hnědou lůzou vnímána jen jako naše slabost.
Je tu však ještě jiná otázka, na niž musíme hledat odpověď nejen mezi zmíněnou lůzou z náměstí. Věc je totiž daleko složitější. Podle Jenny Nowak z on-line deníku Forum 24 museli údajně nepochopitelnou situaci řešit organizátoři majálesu škol v Českých Budějovicích, v němž se studenti nejrůznějšími kostýmy snažili nadchnout diváky a vyhrát. V průvodu tak byli k vidění Mexičané, doktoři, piloti i jiné skupiny profesí či figur a mezi nimi i postavičky Mimoňů z pohádky Já, padouch. A právě na ně se snesly nadávky a nenávist, jejímž důvodem byla jejich žlutá a modrá barva. Českobudějovičtí vlastenci se v přesvědčení, že studenti propagují barvy Ukrajiny, rozhodli vyslovit svůj nesouhlas na sociálních sítích, z nichž ten: „Táhněte s těmi ukrajinskými hadry z republiky!“ byl nejmírnější.
„Mysleli jsme, že Budějovice jsou v Česku! Tupouni v akci. Tady není Ukrajina. Ale Čechy,“ napsal jiný pohoršený vlastenec. Podle našichlidí mají studenti vymyté mozky: „Už aby jim přišel povolávací rozkaz, aby procitli,“ nabádal další divák majálesu.
„…jednou se z té žlutomodré poserete. Je mi zle,“ byl další ze vzkazů… A mohli bychom pokračovat. Náhoda? Bohužel, po přečtení další zprávy se zdá, že spíš epidemie šovinismu: „V jihočeském Písku se někteří obyvatelé rozhodli zaútočit na vlajky města, neboť je pokládali za ukrajinské...“
Nahlédnutím do slovníku cizích slov zjistíme:
šovinizmus, šovinismus – vyhrocený nacionalismus, založený na slepé víře v nadřazenost vlastního národa a hlásající nenávist k jiným národům; fanatické vlastenectví; předpojaté přesvědčení o nadřazenosti vlastního pohlaví, rasy, národa či jiné skupiny.
Pokud má laskavý čtenář za to, že Zpětné zrcátko přehání, nechť zapátrá v paměti, kolikrát se setkal s etnografickými pojmy českého jazyka: žabožrouti, špageťáci, makaróni, dederóni, polský šmelináři, čobolové, žluťáci, rákosníci…
A to je pro dnešek vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
