Vladimír Mertlík: Loutky vede nenávist. Ať už jsou to Romové, Chcimíři, nebo prostá česká lůza
Útoky komoušů všech barev na samu podstatu státu i jeho pozici v euroatlantických strukturách a úporná snaha o návrat před listopad 1989 dostaly nový náboj. Po boji proti injekcím, bídě seniorů, samoživitelek, za světový mír a stejně ruský levný plyn, cloumá českým veřejným prostorem napětí mezi dvěma národnostními menšinami – Romy a Ukrajinci.
Jde o umělý konflikt, do jehož ohýnku ze všech sil foukají vůdci lůzy ovcí s charakterem hyen, latentně rasově a šovinisticky* naladěné (*šovinismus: vyhrocený nacionalizmus, založený na slepé víře v nadřazenost vlastního národa a hlásající nenávist k jiným národům, fanatické vlastenectví; předpojaté přesvědčení o nadřazenosti vlastního pohlaví, rasy, národa či jiné skupiny). Jiskrou byl střet podnapilých mužů, jakých se v nočních hodinách odehrají po tancovačkách stovky – čas od času včetně tragických konců. Jako bychom to neznali: „Když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem anebo sekerou…“
V tomto případě kolaborantská pakáž zneužitím romského naturelu plného emocí, jež snadno vzplanou, chytla příležitost za pačesy. Díky oprávněnému pocitu Romů, že se v žebříčku naší společnosti nacházejí hned za psy a jinými domácími mazlíčky, to šlo docela snadno. Dnes Ukrajinci, ještě včera Romové, předevčírem Židé. Jde stále o tytéž pokřivené charaktery, lhostejno, zda se jmenují Vrábel, Rajchl, Zítko, Moravec, Lažnovský, Fierlinger. S ohledem na korektní genderovou vyváženost připomeňme i rudohnědé kněžky Majerovou Zahradníkovou, Zwyrtek Hamplovou a klimakterium nezvládající Peterkovou, které si nic nezadají se svými vzory Fučíkovou, Hodinovou Spurnou či Kabrhelovou. Vrhači kamenů do oken Karla Čapka, vyzývatelé k oběšení Milady Horákové a učedníci liturgie Poučení z krizového vývoje, kteří se, jak zombie znovu a znovu vynořují z hrobů.
„Bijí naše lidi! Naše cikány nebudou bít cizáci! Je suis un gitan!“, pokrytecky hýkají ti, pro které ještě včera byli Romové nepřizpůsobiví, kteří kradou a lžou, jejichž děti nosí do školy vši, prodávají předražené drogy, k učitelům se, na rozdíl od našich dětí, chovají sprostě a v dospělosti touží být jen na dávkách jako jejich rodiče. Nejsou sami! Podle Tomia Okamury vláda odmítá komplexní novelu zákona z pera SPD, jež má ukončit zneužívání sociálních dávek nepřizpůsobivými (čti Romy). „Nepřizpůsobivé podporují, ale slušné (čti bílé) lidi sedřou,“ uvedl na svém fb profilu.
Po Brně a Pardubicích je vytvářen dojem, že Romové a Ukrajinci spolu musí bojovat. Po obkličování romských ghett skinheady, stavění zdí, pokusu o upálení Sivákových včetně malé Natálky, po kamenování Roma v řece až do jeho utopení – po tom všem jsou Romové náhle naši lidi. Ze strany ruských švábů a komoušů majstrštyk, všechna čest! Po bídě, ruském míru, pomoci našim lidem, samoživitelkám, seniorům, tématech, která trochu zevšedněla, se to v případě konfliktu Romů a Ukrajinců všechno krásně sešlo.
Celé se to řídí prastarým imperiálním heslem rozděl a panuj aneb nepřítel mého nepřítele je můj přítel. O tom, co si rudohnědí o Romech myslí, či o tom, že snad je začali mít rádi, si nedělejme iluze. Nemají Romy v lásce, protože jsou černí, protože jsou líní, nepřizpůsobiví, protože v jiných rvačkách ohrožují mačetami bílé flastence. Na tom se nic nezměnilo ani o centimetr, jako se nezměnili i kastroloví šmejdi. Snad přestali prodávat hrnce, ale dál hlupákům prodávají deky, elektřinu a lži, stejně jako výše uvedení, kteří dnes hladí Romy po srsti. Romové jsou jen zneužiti jak nevinné děcko, ale však jim to dáme řádně najevo, až přijde čas. Metastázy morální rakoviny jsou hlouběji, než jsme ochotni si připustit.
O tom, jak pozitivně rezonuje tento podlý útok na city jednodušší části publika, svědčí i dřívější chvála Radima Fialy (SPD) na vyjádření Karla Gotta k imigraci (2016) v Týdeníku.cz: „Mistr má opět pravdu… Držíme mu palce!“ napsal Fiala na fb a k postu přidal odkaz na Gottův rozhovor: „Pokus dostat sem diverzanty je moderní způsob války. Dělají to důmyslně, strkají před kamery novinářů děti. Viděli jste to také, ne? Nepřemýšlíte o tom? Podívejte, jak se ty děti prosebně dívají… A nepomozte jim… Ale za nimi jsou k zahlédnutí mladíci s mobilními telefony, kteří kalkulují, posílají si zprávy a tvrdí, že jdou za příbuznými do Evropy…“, mudroval tehdy Mistr a přidal i pár slov o svých oblíbených iluminátech… Tak promluvil tribun, jehož ústy mluví lid!
K romskému charakteru patří emoce a jejich projevy. Podobný rys mají i Ukrajinci, jak dokazuje jejich odpor vůči agresi, která měla být záležitostí dvou týdnů. Navíc je řeč o jednotlivcích, nikde se nestřely bataliony Romů a Ukrajinců – stačí pár skleniček, hospodské kecy v kleci a konflikt je na světě. Je přirozené, že současná válka podobné reakce tím víc vyvolává a Romové si neuvědomují, že jsou jen novým polínkem do ohně jiných zájmů a existencí. Ale přesto romské protestní pochody a shromáždění zaslouží bez úsměšků pochopení. Kdy zas budou mít příležitost se občansky projevit, aniž by jim zástupci většinové společnosti dali na držku?! Zkusme si představit, jak hrdě musí Romové naslouchat a snad i volat: „Čechy Čechům!“
Vítr však fouká odjinud. Ani Rajchl a s.r.o. nejsou autory ideologií těchto kampaní. Ty vytvářejí lidé školení k takovým úkolům, skrytí v zákulisí. Rajchl a s.r.o. jsou jen užitečnými idioty vyššího stupně než jim podřízené ovce. Nemusí jít vždy o vědomé navázání na Moskvu, ale nostalgie po časech minulých z nich čpí jak levná ruská voňavka Московские цветы. Vždy je v tom však hlavně cítit touha po moci a šálivý pocit příležitosti ji urvat, na to je jim demokracie dobrá. Ne všichni tito vůdci možná touží doslovně po návratu naší země do pozice ruské gubernie. Naivně myslí, že by to s Rusáky uhráli ve svůj prospěch, že by jim kotoul vzad posloužil jako výtah k moci. Nic takového neexistuje! Každý, kdo si kdy myslel, že mazanou dohodou lze komouše přelstít, se krutě spletl – Ribbbentrop, Beneš, Roosevelt, Truman. Byli to Rusové, kdo v meziválečném období poskytl wehrmachtu instruktory i prostory v hloubi Rusi k výcviku tankových vojsk i letectva a strategické suroviny. Dělo se tak v časech, kdy již Stalin kalkuloval s expanzí ke kanálu La Manche.
Jediné, co respektují, je síla odporu Churchilla či Reagana. Mazanou dohodou lze komouše či Rusa přelstít za předpokladu, že i druhá strana smlouvu dodrží. A to se zatím nikdy komoušům nestalo. Komunista podepíše cokoliv, protože smlouva je jen cár papíru. Slánský by mohl vyprávět…
Otázka, zda údajný romsko-ukrajinský konflikt nehrozí eskalovat do francouzského modelu dnešních dnů je zcela lichá. Skutečně laskavý čtenář předpokládá, že český strejc vyrazí bok po boku utiskovaných českých Romů – ještě včera smradlavých cigošů – s baseballovými pálkami a koktejly Vjačeslava Michajloviče Molotova do ulic, aby bojoval za jejich práva? Až na hrstky podivínů jsme tak neučinili 15. března 1939 ani 25. února 1948 či 21. srpna 1968…proč bychom tak měli, proboha, činit teď? Smrádek, ale teploučko, onen základní rys české domácí politiky uspokojí nenávistné anonymní hýkání na sítích a k orgasmu dovede flastence k fyzickému odporu vůči kelímkům či k rozkopávání modrožlutých věnců a kytic u pomníků, byť jsou barvami obcí a měst, za jejichž nacionální čistotu bojují. Barvy údajně nacistické Ukrajiny jsou rudým hadrem v oku českého býka (čti vola), vlajky Sovětského svazu – spojence Třetí říše – vlají v českém prostoru dodnes.
Bez ukrajinských lékařů pracujících na stavbách jako pomocná síla, by nestála polovina pýchy českého stavebnictví. Bez vysokoškolaček z Ukrajiny, ve funkci uklízeček v nemocnicích, by se zhroutilo české zdravotnictví…
Bez ruských poradců by dosud žily tisíce umučených a zavražděných, kteří měli tu odvahu, postavit se vražednému režimu. Bez ruských poradců a domácích řiťolezců by naše země byla jednou z nejbohatších, díky Rusy vydrancovaným dírám do země v okolí Jáchymova, Příbrami, Dolní Rožínky a Stráže pod Ralskem.
Tři desetiletí vede stát ubohé restituční spory s potomky zdejší šlechty o právo znovu užívat majetky, které jejich rodinám po staletí právem patřily. Rudo-oranžová banda mezitím rozprodala téměř všechny česká šlechtická sídla a majetky postsovětským vorům v zákoně, které se stát nyní marně pokouší získat zpět.
Otázka, v čem je zakopaný pes aktuálních protiukrajinských nálad české společnosti, má snadnou odpověď – v české chamtivosti a idiocii! Čecháček nemůže skousnout, že Úkáčka nepřijela špinavá v hadrech a onucích místo bot autobusy, vlaky a auty (sic!), místo na oslovi či koze. Pod záminkou jakési války, která přitom probíhá jen na dvou pětinách země, berou na úkor našich seniorů a samoživitelek podpory, refundované nám Bruselem. Přesto Zpětné zrcátko zatím nevidělo na dveřích českých obchodů jedinou ceduli s výzvou „Ukrajinci nekraďte!“, v české transkripci běžné v příhraničí Německa a Rakouska, když Evropu zaplavila česká vlna zevlounů na přelomu roku 1989 a 1990 po remíze s komoušem. Jak krátká je česká paměť!
Duj duj duj duj dešu duj/te čumidav te čumidav parno muj/
o parno muj čumidav/gerekostar kikidav/šarlagi šarlagi te chudav…
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
