Vladimír Mertlík: Dezolátské prázdniny aneb Šířením nenávisti k Rusku prý ubližujeme sami sobě. Jak dojemné!
V minulém červencovém ohlédnutí Zpětné zrcátko zmínilo poněkud ospalejší náladu na kolaborantsko-dezolátní scéně, ale sumarizace frekvence nejpitomějších projevů a činů letošního léta hodných tesání do žuly statistiku úspěchů mamlasů přece jen navýšila. Ukázalo se, že do vozové hradby bojovníků proti bídě a za ruské obrození patří nejen zaprášené existence z řad (ne)herců, ale i populární osobnosti společnosti, sportu a politiky levého i pravého spektra. Ukazuje se, že hloupost je stejně nakažlivá jako chřipka, kterou může chytit kdokoliv, bez ohledu na vzdělání.
Ve srovnání s demonstrací, lze-li tak nazvat sraz čtyřiceti zoufalců, kteří 10. června před ruskou ambasádou v Praze rozvinuli heslo „Rusko není náš nepřítel“, mají výroky posledních červencových dnů význam okresního přeboru, ačkoliv překonat ji nebyl těžký úkol. Proruští aktivisté, třímající nejen české a ruské vlajky, ale i vlajku SSSR se srpákem a kladivem, se bezcílně komíhali po náměstí Borise Němcova, zastřeleného pod okny Kremlu na příkaz cara Vladimira. Následné podmíněné a peněžité tresty pro organizátory happeningu jsou k smíchu, stejně jako jejich konání a nedaly vůdcům status mučedníků. Zklamala i Jana Peterková, od níž příznivci čekali další válení po zemi, ale jak se zdá, dodržovaná medikace zmírnila následky klimakteria. Přítomní mezi sebou jen diskutovali o lživé výuce dějepisu na školách a odmítli dohodu o obranné spolupráci mezi ČR a USA.
Trojnásobný počet oponentů bojoval za svou věc figurínou Putina na záchodové míse, popřípadě v rakvi a politickou linii shrnul pod vlajkami Ukrajiny a Evropské unie do memoranda Putin je v hajzlu a Rusko je hovno. Hrozící střet obou táborů pak skončil vzájemným pokřikováním, kdo je víc terorista. Zpětnému zrcátku se vybavil obraz někdejších dětských válek z uliček lokality Na Františku, kdy stejně patové situace končily – vždy z bezpečné vzdálenosti – pokřikováním vůdců obou táborů: „Můj táta je větší, heč!“ Vyschlá hrdla donutila ruské šváby k ústupu, před nímž si Jakub Jašek připnul medaile Hrdina Sovětského svazu a Stachanovec závodu na záda, aby nepřítel viděl, že ustupuje hrdina.
Chcimírové tak nedorazili ani podpořit Ondřeje Thora. Ten již od 17. května 2023 kempuje na parkovišti pro autobusy v ulici U Bruských kasáren před Úřadem vlády, kde chce setrvat až do demise vlády pod dvěma stany nesoucími označení petiční stánek. Učitel bruslení dětí se v souladu s germánskou a severskou mytologií, geny a svým jménem Thor cítí jako bůh hromu, deště, nebe a plodnosti země i jako strážce a vykonavatel spravedlnosti. Vzhledem k obavám z úrazu hlavy nosí na hlavě trvale ochrannou helmu – škoda jen, že si ji nenasadil již před 17. květnem…
To Ondřej Slačánek z webmagazínu A2larm.cz je bez sebemenší ironie jiná kategorie, všechna čest. Přesto se Zpětnému zrcátku zdá, že v jazykově dokonalém a obsahem sofistikovaném textu: „Skupině Ztohoven se to podařilo. Díky ní máme Putinovu pátou kolonu přímo v centru Prahy“, se autor pouští na tenký led, když 26. 7. 2023 tvrdí, že: Protiruská nenávist je zbraň, která slouží současné ruské vládě – a zároveň nás zbavuje našeho lidství...“
Cílem Slačánkova ataku jsou samolepky skupiny Ztohoven s motivem hovna v barvách ruské vlajky a nápisem „Россияне, бегите домой, прекратите убивать!“ (Rusové, běžte domů, přestaňte zabíjet!). Rozdávané prý v anarchokapitalistickém centruParalelní polis se mají vylepovat „nejlépe v místech s vysokou koncentrací Rašistů“. Slačánka pohoršuje již slovní hříčka anglického Russia (čti Raša) a fašismu, aktuálně jednoznačné politické orientace Putinova režimu. Samolepka tak prý „obviňuje všechny Rusy z války, uráží jejich vlajku, nikoliv Putina, vyhání všechny Rusy z Česka a přisuzuje jim odpovědnost za zabíjení, jehož se dopouští ruská armáda… Jako kdyby šlo rozeznávat lidi podle politických názorů…“
Ale jak pak by ne! Dokonce i jen podle národnosti! Tři miliony českých Němců by mohly vyprávět! Zatím Zpětné zrcátko neslyšelo o lynčích ruských miliardářů, jejich vyhánění s 20 kg majetku bez šperků a cenností či o znásilňování jejich manželek a dcer. Naopak bylo v televizních reportážích opakovaně svědkem arogance jejich poskoků bez ohledu na národnost a vyhánění novinářů od vrat slovy: “Vypadněte odsud, tady je to ruské!“
Hovno na samolepce skupiny Ztohoven nemusí vyčuhovat z Putinovy řiti, aby bylo každému, kdo umí číst a psát, jasné, na koho míří. Současné Rusko je Putin, jako byl Sovětský svaz do roku 1953 Stalin, Německo let třicátých Hitler, Čína let šedesátých Mao-Ce Tung a současná Severní Korea Kim Čong-un – a jako bylo Česko ještě nedávno Zeman.
„V Česku patrně žijí ruští (a nejen ruští) podnikatelé, kteří mají dobré vztahy s Putinovou vládou nebo přímo vydělávají na válce,“ připouští zlehka Ondřej Slačánek.
„Patrně!?“ žasne Zpětné zrcátko a závidí Ondřeji Slačánkovi místo trvalého bydliště, kde je tento výraz situaci adekvátní a realita tamním obyvatelům na hony vzdálená.
Ohrnuje-li ret nad údajnou mantrou lidí z centra Paralelní polis, že: „Rusové mají zodpovědnost za svou vládu,“ pak stačí si připomenout po staletí platící rčení, že: „Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží!“
Zcela odkopaný se zjeví Ondřej Slačánek v okamžiku, kdy srovnává odpovědnost (či hanbu) Rusů za první útočnou válku v Evropě od roku 1945 s odpovědností Čechů na bombardování Jugoslávie či válce v Afghánistánu a Iráku! Tak odtud Slačánkovy větry vanou! Ptá-li se vzápětí, jak by se cítili dnešní nekompromisní odpůrci ruské agrese, kdyby je někdo činil zodpovědnými za činy Zemana a Babiše, zní odpověď jasně: „Jejich voliči se měli a mají cítit zodpovědní – ti druzí se cítili a cítí i dnes zahanbeně!“
Zpětné zrcátko mělo v osmdesátých letech příležitost velmi zblízka – od Murmansku po Sevastopol a druhý rok od Užgorodu po Chabarovsk – poznat jedince i skupiny odpůrců Brežněvova režimu a sovětské agrese v Afghánistánu. Kouzlo české rockové kapely je logicky přitahovalo. Před jejich odvahou a silou odporu se dalo jen hluboce smeknout. Zároveň se svou zodpovědností však cítili i stud a chápali nespravedlnost obecného odsudku. I v pochopení takového obecného odsudku je zodpovědnost. Stejná, jakou cítilo Zpětné zrcátko po otevření hranic, když četlo na německých a rakouských obchodech výzvy: „Češi, nekraďte!“
Zpětné zrcátko nepatří k bezvýhradným fans skupiny Ztohoven, snad jen trenýrky nad Pražským hradem považuje za odpovídajícím způsobem sarkasticky vtipné. Nad frází, že se skupina posunula „od nonkonformistického utkávání s mocí a stereotypy v nás samých k nejtupějším stereotypům – a od nich k šikaně neoblíbené menšiny a vyvolávání pogromistických nálad,“, a jejím přirovnáním k Putinově páté koloně však zůstává rozum stát. „S Ruskem budeme žít,“ varuje Ondřej Slačánek, proto prý máme krotit svou nenávist. Ukrajincům ji, i když také jen – odcamdcaď po pocamcaď – toleruje. Na nás prý ruské bomby nepadají, proto máme přispívat empaticky k míru. Připomeňme Ondřeji Slačánkovi i všem Chcimírům cítícím navíc nepřekonatelný odpor ke „kriminálníkovi a vožralovi Havlovi“, že tomu tak je jen díky jemu a jeho prozřetelnosti ve snaze bleskového vstupu do NATO. Vysvětluje to mimo jiné i důvody těch, kteří trvají na našem odchodu z této organizace. A dodejme také, že důvod, proč na nás bomby nikdy nepadaly ani v minulosti, je možná skryt v tom, že jsme se – na rozdíl od Ukrajinců – nikdy nebránili. Od půlkulatého výročí historicky posledního důkazu nás dělí pouhé tři týdny…
Nemáme prý podle středověkých křesťanů nenávistí nechat stravovat svou duši, protože o tu je třeba pečovat. Údajným šířením nenávisti k Putinovi a jeho generálům na všechny Rusy (?) prý ubližujeme i sami sobě a své lidskosti. Jak dojemné! Zpětné zrcátko už se nemůže dočkat, až Ondřej Slačánek stejně citlivě promluví k těm, kteří nenávidí k nám před válkou prchající Ukrajince, a rozpláče svým apelem na lidskost a svět bez nenávisti Vladimira Vladimiroviče.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
