Vladimír Mertlík: Zeman, Dubček, srpen 1968 aneb O mrtvých jen dobré, nebo o mrtvých jen pravdu?
Na domácí mediální scéně se v minulých dnech rozhořel spor o oprávněnosti kritiky existencí, které odchodem z forbíny politiky upadly do zapomnění, ačkoliv během své kariéry porážely kdekoho. Netřeba předstírat, že ve sporu nešlo o neadresné akademické odmítnutí nepřiměřené kritiky těch, kteří ztratili moc. Falešně velkorysé odpuštění hanebných výroků a činů, které zahanobily stát a přivedly do role ochotné prostitutky, se týkalo muže, jehož tvář nemusíme připomínat identitou, Miloše Zemana.
Krokodýlí slzy nad člověkem, který se nikdy nestyděl urážet a lhát, pokud mu to sloužilo k prospěchu, ronila nedávno v Českém rozhlase i komentátorka Tereza Matějčková z Týdeníku Echo, jak připomněl i webmagazín Forum24.cz. Filozofie rčení „o mrtvých jen v dobrém“ je tradičním folklórem v zemích Koruny české i v těch okamžicích, kdy si činy hájence zla nezaslouží víc než odplivnutí. Příčina pokryteckého postoje spočívá ve vnitřním přiznání, že za existenci a kariéru nositele zla i následky jeho jednání nesou z minulosti i jeho dnešní obhájci. Není to jejich velkorysost, není to jejich morální velikost, jde jen o falešnou masku, kryjící fakt, že dnešní obhájci Zlobra byli při jeho zrodu porodními bábami, ne-li sudičkami. Je velmi pravděpodobné, že obhajoba zla, ať už jde o krádeže, lži, kolaboraci, zradu či denunciace protivníků, nachází zastánce mezi těmi lidmi, pro něž nositel zla mluvil a páchal špinavou práci již dříve, protože měl více drzosti a ještě méně slušnosti. Pohrdání těmi, kdo nestratili paměť a nazývají zlo zlem a bojují s ním, je proto stejně hanebné jako samotný nositel zla.
Ano, je křesťanské odpouštět, ale odpustit lze jen tomu, kdo skutečně o odpuštění usiluje, kdo projevuje touhu po odpuštění skrze své jednání a snahu o trvalou změnu charakteru. Miloš Zeman však nikdy nepřestal lhát a jeho zdánlivě mírnější tvář je jen tvář farizeje, který touží po troše sympatie, ačkoliv je stejně falešná jako on sám. Za cenu získání této sympatie je ochoten na oficiální fotografii spojit ruce, a za cenu získání této sympatie je ochoten po svém odchodu prohlásit, že zloděj Balák dostal milost proto, že nic nezískal a škoda se nestala, a panovníkovi se jej zželelo kvůli metastázám rakoviny, kterou nakonec naštěstí Balák překonal. Tento směšný akt je odhalením života člověka, který miluje pouze sebe a alkohol. Takového člověka nelze kritizovat. Ano, jeho existence možná nestojí za to, abychom se o ní zmiňovali, ale nelze zapomenout na jeho minulé činy. Jako hadí vejce jsou mezi námi jeho nezatčené zločiny i tajní obdivovatelé.
Dnešní ohlédnutí do Zpětného zrcátka však není důvodem k nechtěné, byť negativní oslavě. Stojí za připomínku fakt, že toto falešné odpuštění neplatí vždy a Zeman není prvním, kdo si zaslouží, aby na něj nebylo zapomenuto. Osmdesát let nám vydržel strach ze sudetských Němců a jejich údajné hrozby: „Es kommt der Tag!“
Na druhé straně jsme rychle zapomněli na jinou hrozbu, kterou v prosinci 1929 vyjádřil poslanec a budoucí prezident Klement Gottwald: „...Říkáte, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum... A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistři!“
Tím, co vede Zpětné zrcátko k těmto připomínkám, je blížící se půlkulaté výročí jedné z nejhnusnějších událostí naší historie, 21. srpna 1968, kdy byla konečně odhalena ruská okupace a pokoření obou našich národů pod vedením tribunů Pražského jara.
V příštích dnech se média budou předhánět v líčení hrdinských činů lidu toužícího po svobodě, lidu, který se spontánně rozhodl změnit svět a vytvořit socialismus s lidskou tváří, což byl pokus tak reálný jako změna lejna na čokoládu. Ach, ti vznešení hrdinové Pražského jara – Alexandr Dubček, Josef Smrkovský, Zdeněk Mlynář, Oldřich Černík, Gustáv Husák, Ludvík Svoboda a další. Jsme s vámi – buďte s námi!, jak krásně to znělo, téměř jako Liberté, égalité, fraternité.
Prdlajs!
Proces zhroucení hospodářsky i kulturně neudržitelných režimů byl hnán poválečnou generací a její kulturní frontou. Svět se měnil – Berlín 1953, Poznaň a hlavně Budapešť 1956. Československo, s výjimkou krátké vzpoury v Plzni v roce 1953, bylo ve stínu a teple, jako čuník čekající na porážku. Tyto signály zachytili v roce 1967 jako první umělci, konkrétně Svaz spisovatelů.
Pražské jaro? Proces tzv. demokratizace zdejší společnosti byl původně jen palácovým pučem jednoho křídla komoušských gangsterů proti jiným, kteří byli rebelům připadali již příliš sytí.Komoušům mladší generace, kteří doufali v úspěšnou výměnu u koryt, se alu puč vymkl z rukou, když se ho rychle chopila ulice! Od března 1968 se komunisté jenom topili v patové situaci, až do okamžiku, kdy byli vysvobozeni ze své těžké pozice – jak vymanit se ze snu o slušných komunistech – trvalým přítelem. To se stalo několik měsíců dříve, než by to sami udělali. O mrtvých jen dobré! Proto se v následujících dnech připravme na slzy dojetí nad soudruhy, kteří v Moskvě, poté co zjistili, že své místo u koryta nepobírali dlouho, spáchali sebevraždu a stokrát napsali: „Už nikdy nebudu kontrarevolucionářem!“
„Museli podepsat,“ povídával lid, „vždyť by je Rusové pověsili!“
Když třiadvacetileté Zpětné zrcátko na konečné zastávce trolejbusu č. 61 oznamuje, že – na rozdíl od malíře pokojů, který může spadnout ze žebříku – státník a vůdce národa může čelit nebezpečí, zachránilo se tím, že rychle zmizelo. Za dva dny lid vítal zpět kolaborantskou vládu a své milované zrádce. Jsme s vámi – buďte s námi! Ach, ten Saša, jakou on uměl skočit šipku do bazénu. Kdyby nebyl Smrkovský, nevznikly by Lidové milice, železná pěst strany, ani by nedošlo k úspěšné likvidaci kulaků. Ludvík Svoboda, dvojitý agent KGB a StB s jeho lidovou armádou, byli hrází zločinné sítě buržoazních ministrů, kteří chtěli zabránit lidu v budování nové společnosti podle ústavy...
Všichni muži Pražského jara mají své životopisy, čtěte je pozorně, jsou poučné i dnes. Jsme s vámi – buďte s námi!, ale vocamcaď pocamcaď! T
ak nevím, máme mluvit o mrtvých jen v dobrém nebo o mrtvých jen pravdu?!
A to je vše, co jsem dnes četl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
