Vladimír Mertlík: Je to hnůj, ta Pětikoalice! Inspirativní pohled do duše flastence
Odmlčení v prostoru Reflexu nepromrhalo Zpětné zrcátko lenošením, ale ohlédnutími během svých přesunů po Evropě a srovnáváním se situací u nás. Sedíce zpět u stolu se míní v následujících dnech dělit s laskavým čtenářem o zážitky, dojmy a poznání. A že je o čem!
Na místo se však vrací nejen Zpětné zrcátko, proto se tentokrát věnuje především aktuální domácí situaci. Ve chvíli, kdy v pátečním večeru píše tyto řádky, finišují v útrobách dezolátského undergroundu přípravy na sobotní demonstraci Rajchlparty proti... Proti čemu vlastně? Proti Fijalovje býdě a drahotě? Ukrajincům, US konvojům, injekcím, letnímu horku…? Proti…? Proti čemukoliv! Je signifikantní, že od hnutí, které přijalo za název zkratku PRO, se nikdy nedozvíte pro co – ve prospěch čeho demonstruje! To máte tak. Oč těžší a nudnější je tvořit, budovat, o to zábavnější, snadnější a erekci způsobující je bořit. Termín poloviny září avizované rebelie není náhodný, však víme, jak dopadla prázdninová účast jiné party těchto existencí, která si s odhadem stejně skromným jako jsou cíle jejich vůdců – vést národ – pronajala Letnou. Výsledkem byla účast zhruba dvou stovek představitelů lepších zítřků, bez ohledu na kulturní program v opožděného nácíčka Ortela a po comebacku zoufale toužícího zapomenutého Pepy Nose.
V sobotu na Václaváku by to prý už mohlo vyjít, tvrdí organizátoři, očekávající účast desítek tisíc nespokojenců. Inu, proč ne! Týden co týden přijde na domácí zápasy Bayernu Mnichov devadesát tisíc fanoušků a na tisíce dalších se nedostane. Přesto nevolají po demisi vedení Bundesligy a zrušení klubů konkurentů. Srazy politických rowdies patří v Česku – zvláště, jsou-li povoleny – k folklóru i hrdinství a přítomnost na nich je pro psychopaty považována psychiatry za prospěšnou. Agrese a společný řev urychlují vyplavení žluče nenávisti rebelů z frustrace nad vlastními zkurvenými životy, s nimiž si nedokázali poradit. Je pro ně proto snadnější zkurvit životy i jiným než se pokoušet zlepšit životy svoje. Zpětné zrcátko se v minulosti několikrát ptalo, co vlastně tito ztroskotanci z vlastní vůle chtějí a jaká nabídka pomoci by uspokojila jejich libido. Přímá konfrontace s realitou otevře zvědavci dveře do světa za zrcadlem, za nimiž je opravdu svět bídy a beznaděje – ale mentální a morální!
Signifikantní příběhů vyprávěl Zpětnému zrcátku celoživotní kamarád Zdeněček, majitel brněnské nábytkářské firmy, který se – nic zlého netuše – nachomýtl k debatě svého známého, majitele servisu nákladních aut s klientem. Stalo se tak ve chvíli, kdy oba muži emotivně odsuzovali současnou politickou i ekonomickou situaci, drahotu, bídu…a vůbec!
„Je to hnůj, ta Pětikoalice, už aby je někdo vyhnal! K nepřežití! Za totality bylo líp…“
Zdeněčkovi to nedalo a pokusil o halfvolej: „A co byste, chtěli? Snad ne to, co tady bylo?“
„Jasně, že jo!“, zvolali rebelové, „Bylo stokrát líp, všechno bylo, měli jsme se jako prasata, než tady všechno rozkradli Američani až do týhle bídy a srabu. Všechno je jen pro zasranou Ukrajinu a nás nechaj´ chcípnout. Už aby je Rusáci srovnali, fašouny!“ zvýšili hlas majitel prosperujícího servisu nákladních aut i klient, jenž si zajisté nepřijel nechat spravit dětskou tříkolku.
„A kolik ti tenkrát bylo, vole?“ položil Zdeněček záludnou otázku majiteli servisu.
„Deset!“ odpověděl bezelstně tázaný a aby zdůraznil další slova: „A měl jsem všeho dost!“
„Deset!?“ vydechl Zdeněček, „a nebylo to tím, že tě, vole, lžící krmil tata?“ utrousil poté, co se mu vrátila řeč.
„Já vám oběma něco řeknu. Radši se teď seberu a pomažu pryč, protože jinak bych musel říct něco moc vošklivýho, co by vám přinejmenším zkazilo náladu. Pro dnešek stačí, že jste ji zkazili vy mně! Jednou budu umírat a těch deset minut, než bych vám vynadal do volů, by mi mohlo chybělo. Na to je mi můj život a jeho zbývající čas příliš drahej! A vám by to, volové, stejně nepomohlo!“ ukončil tuto zvláštní ekonomickou konferenci přítel Zdeněček a otočil se k oběma vlastencům zády. Taková je pravda postižených současnou bídou.
Zkušenosti s nárazem do zdi má i samo Zpětné zrcátko, byť jde obvykle zvonkajšku o střet s atakem sofistikovanějším a někdy i zdánlivě dobře míněným. S oponenty se dostává do křížku častěji, ale většinou na dálku, protože zpytováním negativních komentářů svých ohlédnutí se nezabývá. Není však třeba zdlouhavého bádání, aby byly odhaleny stejné kořeny. Zajímavá argumentace poslední polemiky se vinula po vydání ohlédnutí Zpětného zrcátka za fyzickým napadením dvou ukrajinských žen.
Obhajoba psychopata, jenž ženy zbil byla až úsměvná, pokud by nebyla v důsledcích tak hrůzostrašná. Šlo jako obvykle o směs dohadů, pololží a polopravd, v nichž se to hemžilo otázkami: „Proč tohle jen děláš a kolik za to dostáváš?“ Podle kritiků ohlédnutí Zpětného zrcátka nemají sarkasmus ani nadhled, ale jsou pouze pliváním jedovatých slin. Zpětné zrcátko údajně vychází jen z přiblblého PR článku, napsaného jako pohádka, (cit.) aniž by si informace ověřilo z policejního spisu. Jak to dokázal oponent, ví bůh.
Inspirativní bývá průhled do uvažování flastenců. V případě zbití obou žen byla až svým způsobem okouzlující pasáže: „Ano, ženský se bít nemají, to je jasné. Ale celá ta scéna nebyla jednoznačná… Ukrajinci mi nevadí, i když jednou to bude VELKÝ průser… největší migrace Ukrajinců z počátku konfliktu byla do Ruska a stále pokračuje… To zabíjení lidí je šílené…začínají to být pěkná jatka. Řada lidí je podezíraná ze spolupráce s Ruskem a padne-li na někoho podezření, jde ručně odminovávat a už se nevrátí. V Rusku to samozřejmě nebude lepší. Ale adorace zeleného mužika (roz. Zelenského) je šílená, neopodstatněná a vůbec se nechová lidsky ke své zemi. Výsledek je jasný, žádné vítězství nad Ruskem nebude, a to z mnoha důvodů… Chodím na hřiště s vnoučaty a když tam přijde skupina ukrajinských adolescentů.... odcházíme. Těžko se to popisuje.... Nic není bílé ani černé. Nevím, proč plýtváš svým talentem na něco tak…“
Není nijak těžké odhadnout, odkud pramení tento způsob uvažování. Je zakódován v šovinismu české společnosti, déle jak sto let uvězněné v ghettu pohrdání či naopak mindráku, který by již dávno mít nemusela a neměla.
Těžko něco lépe vyjadřuje tento stav, než transparent „Cizinec není našinec“ ve filmu Tři veteráni Zdeňka Svěráka. Přidáme-li s odkazem na první část dnešního ohlédnutí rčení „Když mi chcípla koz, ať sousedovi chcípne taky!“, výsledkem jsou staletí tradovaná rčení jiných o nás: „Český sedlák se před kočárem hrbí, ale za kočárem hrozí!“ či tvrzení, že Češi jsou jako cyklisté: „Směrem nahoru se hrbí, zato směrem dolů šlapou!“
Je čas to změnit, je čas začít u sebe, resp. mezi sebou.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
