Vladimír Mertlík: Holocaust, který s požehnáním EU a OSN dosud neskončil
Izrael těchto dnů je potvrzením úvah Zpětného zrcátka, že hrozba 3. světové války není jen pravděpodobností hraničící s jistotou, ale realitou posledních dvou dekád. Namyšlenost Evropy první poloviny 20. století zrodila historický omyl, že 1. světová válka skončila 11. listopadu 1918, zatímco 2. světová válka začala 1. září 1939, a že po 8. květnu 1945 vypukl světový mír. Jen výčet krvavých konfliktů, které se od té doby odehrály, by zaplnil několik stránek textů ohlédnutí Zpětného zrcátka.
Regionální či kontinentální rozsah těchto válek se při pozornějším pohledu do historie regionu či účastníků střetu ukázal být obvykle jen maškarní škraboškou na tváři rudo-hnědého agresora maskovaného osvobozeneckým zápasem, obranou víry či bojem za mír. Současná agrese terorismu, popravy dětí dekapitací či útoky na civilisty jsou však pro civilizovanou společnost zcela mimo chápání a vyvolávají řadu otázek týkajících se vývoje konfliktu a budoucnosti oblasti. Bohužel i objektivní komentáře míjí fakt, že problém je v geopolitických kořenech a antisemitismu, rakovině myšlení arabského světa a přiznejme si, nejen jeho.
Procento těch, kteří mají aspoň v základních rysech vhled do dějin území Palestiny, v Bibli nazývané Zemí izraelskou či Zemí zaslíbenou, je blízko statistické chybě. První zmínky o oblasti se objevují v roce 135 n. l., kdy je starověká Palestina součástí území zahrnujícího současný Stát Izrael, jím okupovaná území po šestidenní válce, Jordán a jižní části Libanonu i Sýrie. Současné hranice jsou i podle Palestinské národní charty vnímány v rámci někdejšího území Britského mandátu Palestina zahrnujícího od roku 1921 dnešní Izrael, Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy a Východní Jeruzalém. Snaha o autonomii dosáhla cíle v uznání Státu Palestina více než stovkou států světa a OSN respektovanou hranicí na územích Pásma Gazy, Západního břehu vč. Východního Jeruzaléma v hranicích z roku 1967.
Od 16. století, kdy se Palestina stala součástí Osmanské říše, žili na jejím území Židé i Palestinci poměrně až do konce 19. století, kdy po pogromech ve východní Evropě a Rusku mění poměrnost osídlení obou etnik židovská imigrační vlna. Po porážce Turecka v 1. světové válce se Palestina stává britským protektorátem, kam v letech sílícího antisemitismu po nástupu nacistů v Německu přichází druhá židovská imigrační vlna a s ní i sílící tendence k vytvoření židovského státu. Reakcí na měnící se strukturu obyvatelstva je v letech 1936 až 1939 arabské povstání. Britská správa ve snaze získat za 2. světové války arabské struktury z pozic antisemitismu většinově kolaborující s nacistickým Německem nešetří sliby o poválečné samostatné arabské Palestině. Stále brutálnější konflikty mezi oběma etniky ale po válce přivedly Velkou Británii k rozhodnutí zbavit se zodpovědnosti a palestinský problém nechat na nově vzniklé OSN. S ohledem na masivní imigraci Židů do Svaté země a morální kocovinu demokratického světa z viny za holocaust rozdělilo Valné shromáždění OSN dne 29. listopadu 1947 mandátní území Palestiny na dva státy a v souladu s tím 14. května 1948 vyhlásili Židé Stát Izrael.
Palestinská reprezentace ale místo vyhlášení vlastního státu v arabské části Palestiny rozdělení odmítla a ihned po vyhlášení Státu Izrael na něj zaútočila padesátitisícová masa spojených sil libanonské, syrské, irácké, egyptské, jordánské, saúdskoarabské a jemenské armády. Podporován Československem za tichého souhlasu Sovětského svazu, který doufal v jeho komunistickou budoucnost, Izrael agresi odrazil stejně jako v dalších válkách, jimiž se arabské režimy opakovaně pokoušely „zahnat Židy do moře“ či „vymazat Židy z mapy světa“. Dnešní hranice mezi Izraelem a Palestinou jsou tak na linii příměří z roku 1949 i rozdělení podle mandátu OSN z roku 1947. Jediným Izraelem přiznaně okupovaným územím jsou dvě třetiny Golanských výšin, z hlediska jeho bezpečnosti absolutně strategické místo, které Izrael obsadil po vítězství v Šestidenní válce v roce 1967, kdy odrazil další agresi, tentokrát stotisícové armády arabských sousedů.
V čem je příčina nenávisti palestinských i ostatních Arabů vůči Izraeli bez ohledu na to, zda patří k sunnitské či šíitské větvi muslimů, jinak se za hrob nenávidějících? Mimo historického antisemitismu je i ve vývoji, jímž obě země prošly. Stát Palestina, sevřený středověkými zákony a krvácející vzájemnými střety frakcí, živoří na hraně existence, kterou by – jak tragikomické – bez ochotně přijímané pomoci z Izraele jinak již dávno překročil. Stát Izrael, původně šestimilionový stát běženců v poušti bez ropných nalezišť se za stejnou dobu zařadil prací, pílí i díky intelektu obyvatel k hospodářsky nejvýznamnějším státům světa a regionální velmocí v hospodářství, zemědělství, vědě, výzkumu i bezpečnosti. Nejbolavější osinou v arabském zadku sousedních režimů je navíc fakt, že toho Židé dosáhli v plně demokratickém režimu. Je jen otázkou času, kdy se nevzdělaná a nepracující masa Arabů, žijící jen z almužny podpor v tričku Messi, trenclích Niké a gumových žabkách, zato s mobilem a kalašnikovem v ruce, začne ptát svých vládců: „A není to málo, Jahjá Sinwáre?
Po izraelských výprascích to byl první Egypt, vědom si ztráty pozice někdejšího vůdce arabského světa, který pochopil, že anglické rčení: „Koho nemůžeš porazit, s tím se spoj!“ platí v případě spolupráce s Izraelem násobně. Také Saudská Arábie se blíží k témuž cíli, byť k němu došla bez přímého výprasku výpočtem, že pět a pět je deset. Intelektuální šlechta Saúdů vidí dál než za stožár nejbližší ropné věže a ví, že konec vlády petrodolarů je za horizontem zítřka. Kdysi striktně teokratický režim se po letech hýření vládnoucí rodiny krůček po krůčku sune blíž k formátu konstituční monarchie a myslí i na ekonomickou budoucnost po éře ropy. A kde hledat partnera pro bezedné investice do technologií 22. století než v zemi, která je v tomto časoprostoru již dnes jako ryba ve vodě – v Izraeli. To je důvod jiné cesty k témuž cíli, jaký nalezl Egypt – koho nemůžeš porazit, s tím se spoj!
Spojenectví je nejen cestou k cíli, ale i podporou pro boj s úhlavním nepřítelem. Tím je v případě Saudské Arábie, lídra sunnitské větve islámu, největší sok v boji o nadvládu na Středním a Blízkém východě, donátor i mentor Hamásu a Hizbaláhu – šíitský Írán, zamrzlý ve středověké nenávisti vůči Židům jako vůči sunnitům. Hamás a Hizbaláh tak nemohou změnit politiku teroru, protože jejich existence by v případě splnění snu palestinských Arabů – vyhlášení fungujícího Státu Palestina – ztratila smysl i sponzory. Důležité polínko do ohně současného konfliktu je – jako obvykle Rusko (čti SSSR) – ten věčný rozesírač klidu kdekoliv na světě. Ptá-li se laskavý čtenář po důvodu jeho příspěvku, odpověď je nasnadě. Kdo dnes myslí na Buču a další zločiny ruské soldatesky? Kdo dnes myslí na Ukrajinu? Není eskalace války o Gazu možným spouštěčem nové migrační vlny? Nebude snad tato vlna příčinou nové krize a rozvratu dosavadní evropské jednoty? Odtud vítr fouká!
Jak snadné je pro islamistické vůdce získat „mučedníky“ do vest plných dynamitu a semtexu, odhalí videozáběry a fotografie útočníků. Divák vidí masu patnácti až třicetiletých nadržených výrostků s vidinou budoucího sexu maximálně s kozou, kteří řeší přetlak testosteronu v žlázách s vnitřní sekrecí vražděním nevinných.
Věc má ale ještě jeden háček. Den po dni se ukazuje, že odsouzení barbarských činů tzv. světovou veřejností má své hranice. Jak jinak mohou být tolerovány demonstrace adorující „spravedlivý boj“ bestií z Hamásu pod heslem: „Židi do plynu! Smrt Židům!“ Nepochopitelná je nejen tato tolerance rasové nenávisti, ale i podpora teroristických organizací předem avizovaným odporem k relevantní reakci Izraele na agresi. Fakt, že Rusko vyzývá k umírněnosti, je pouze k hořkému pousmání! Horší je, že USA sice chápou nutnost tvrdé izraelské odplaty, která by ale měla mít hranice. EU prověří finanční podporu Pásma Gazy, ale odmítá ji zastavit. OSN se obává humanitární katastrofy, neuvolní-li Izrael blokádu Pásma Gazy. Je prý třeba chápat bezbranné a nevinné. Má OSN, EU i další světoví mírotvůrci na mysli ony tisíce Palestinců a jejich fanatických příznivců oslavujících vraždění na ulicích zemí, které jim poskytly azyl?
Kde kdysi zůstala stejná míra tolerance vůči Němcům při kobercových náletech s cílem demoralizovat obyvatelstvo natolik, aby přestalo hnusný nacistický režim podporovat? Neměly mít USA stejné pochopení a obavy, jako mají pro obyvatele Gazy i pro obyvatele Hirošimy a Nagasaki? Nemělo OSN a EU přestat podporovat a tím i vyzbrojovat palestinský terorismus už před mnoha lety?
Není za verbální podporou práva Izraele na odvetu za téměř osmdesát let pokusů jej znovu vyhladit jen naše morální kocovina z holocaustu? Není nakonec příčinou naší trvalé podpory antisemitských fanatiků pocit – skryt v tmavém koutku našich duší – onen červík pochybností, že si za to ti Židé stejně mohou sami? Jen si vzpomeňte na Hilsnera…
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
