Vladimír Mertlík: Lví silou, vzletem sokolím aneb Vznik republiky se neobešel bez násilí
Když prezident USA Woodrow Wilson pronesl 18. října 1918 následující slova: „Vláda Spojených států uznala, že mezi Čechoslováky a říší německou, jakož i rakousko-uherskou je stav válečný, a že Československá národní rada je de facto válčící vláda. President není tedy již s to, aby uznal pouhou autonomii národů těchto za podklad pro mír, nýbrž je nucen trvati na tom, že ony, a nikoliv on, mají býti soudci nad tím, které akce na straně vlády rakousko-uherské uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech a o určení jejich jakožto členů rodiny národů“, otevřel jimi pro české romantiky, buditele, vlastence a politiky bránu ke svobodě, ale i k zodpovědnosti. Nikdo v tu chvíli ale netušil, co ona brána v dalších letech přinese. Jako když dáte dítěti do rukou sirky, aby si rozsvítilo…
Ve všeobecném nadšení zůstala nevyřčena řada otázek i odpovědí. Jak a zda vůbec budou splněny závazky budovatelů nového státu, na jejichž základě národnostní experiment vznikl? Jaký dopad má likvidace relativně demokratické říše ve prospěch ambicí politiků malého národa? Jak bude fungovat stát většiny šesti milionů Čechů proti třem milionům věčně antagonistické německé menšiny? Jak platná je myšlenka, že Češi jsou Slováci a Slováci jsou Češi? Že existuje národ československý, a že kdysi dávno stát Čechů a Slováků existoval pod názvem Velkomoravská říše? Důležité však nejsou správné odpovědi. Důležitý je fakt, tyto argumenty přihodí na váhu další tři miliony Slováků – čti Čechoslováků, což dohromady je už devět milionů a spolu s půl milionem Rusínů…kdeže jsou tři miliony Němců?! Ano, zmizel problém s čísly, ale nezmizel problém s Němci. Však o něm ještě uslyšíme!
Problémů je však víc. Jisti si bezpečností, zakládají čeští kryptobolševici 6. září 1918 Socialistickou radu ve snaze ukrást Národnímu výboru československému blízké vítězství. Socialistická rada vzápětí vyhlašuje na 14. října generální stávku, údajně jako protest proti válce a vývozu potravin. Trio Masaryk, Beneš a Štefánik ale kroky Socialistické rady odmítne a v den generální stávky prohlásí Československou národní radu v Paříži za Prozatímní československou vládu. O čtyři dny později, 18. října, adresuje nová vláda prezidentu USA Wilsonovi tzv. Washingtonskou deklaraci, v níž vyhlašuje nezávislost republiky. Nic na tom nezmění manifest Karla I. ze 16. října, v němž císař ohlašuje federalizaci Rakouska. Nóta rakousko-uherského ministra zahraničí, hraběte Gyuly Andrássyho ze 27. října 1918, v níž deklaruje ochotu monarchie zahájit s Dohodou jednání o příměří se naprosto mine účinkem svého významu. Po jejím zveřejnění v deníku Národní politika začíná obyvatelstvo odstraňovat symboly monarchie, neboť si nótu vyložilo jako rakouskou kapitulaci. V pouliční nástěnce deníku přitom visí cedulka: „Příměří!“ s narychlo ve spěchu připsanou douškou: „Podrobné zprávy vyvěsíme za chvíli!“, která se příliš neliší od jinak často užívaných tabulek na dveřích hokynářství: „Přijdu hned!“
Situace se okamžitě ujímají ti z politiků, kteří nejsou v exilu či neodjeli do Ženevy na jednání obou křídel domácího i zahraničního odboje. Snadnost, s níž se chopí moci, která leží na ulici, vytváří kult Mužů 28. října. Národ se učí jména Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, František Soukup a Vavro Šrobár. Prvně jmenovaný přes noc sepíše první zákon – Ústavu republiky, kterou jsou zrušeny šlechtické tituly a je znárodněn majetek šlechty i církve. To, aby republika měla do začátku! Je zavedena osmihodinová pracovní doba. To, aby lid měl radost! Předsedou vlády je jmenován Karel Kramář.
Národ jásá, neb zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí. Však to znáte! Jásající dav se valí Václavským náměstím pln štěstí z nabyté svobody, ale vše se změní ve chvíli, kdy svobodu milující Češi zahlédnou na chodníku muže s židovským ksichtem. Starého psa, ani mladý národ novým kouskům nenaučíš! Národ nezapomněl české panny Anežky Hrůzové, zavražděné Židem! Nadšení davu se mění v nenávist vůči Židákovi a schyluje se k lynči!
„Lidičky, nebijte mne, já nejsem Žid, já jsem Karel Hašler!“, volá v sebeobraně bard lidu a autor písní Hoši od Zborova, Legionáři jdou, Naše zlatá republika, Sibiřská stráž ve snaze zachránit si život. Dav se mění znovu v národ, který propuká v jásot a milovaného barda Hašlera – ještě před chvílí Židáka – odnese na ramenou až ke Zlaté kapličce. A zanedlouho už se z balkonu nese Ferdinandovou – pardon, Národní třídou – umělcův hlas, deklamující: „Ó, Němče, ode všech národů proklatý, dnes jest hodina pomsty, hodina odplaty!“ Pod balkonem není oka, jež by zůstalo suché: „Kdo by to do toho kluka židáckýho řek´, co?“ Ach, ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká…
Den na to je zatčen místodržící, hrabě Coudenhove, na Moravě kolega Karl Heinold a události se valí dál. V sídle Matice slovenskej v Martině se dne 30. října přihlásí k myšlence československého státu i slovenská politická reprezentace.
S rostoucí jistotou svobody, roste i fanatismus subjektu, který bývá označován dle potřeby – jako lid, národ, dav, ulice či lůza. Není řízen rozumem ani logikou, jen psychózou masy, které stačí jiskra, aby zažehla plamen. Jiskra, jíž může být pouhá touha vyšinutého jedince vstoupit do dějin, snaha politika skrýt předešlá selhání či jen pošimrat vlastní ego. Příčina těchto činů mizí s vyprcháním zbytků endorfinů či zbytkového alkoholu, zato následky trvají desítky, ne-li stovky let!
Takovým činem bylo i vandalské stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, vztyčeného v roce 1650 jako projev díků Panně Marii za záchranu Prahy před Švédy na podzim 1648. Falešným hrdinou události se stane jistý Franta Sauer, výtržník, slavný jen účastí na pijáckých tazích. Stržení Mariánského sloupu však není činem okamžiku! Sauer se na akt pečlivě připravil, kryt údajnou záštitou České strany národně sociální a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Ráno 3. listopadu 1918 předal Sauer veliteli hasičů Josefu Hodanovi údajný příkaz Václava Klofáče a Karla Kramáře ke stržení Mariánského sloupu. Akce má vrcholit ve chvíli, kdy přes Staroměstské náměstí půjdou účastníci tábora lidu pořádaného k výročí bitvy na Bílé Hoře. Na Sauera, který stojí připraven u sloupu s lanem omotaným kolem jeho hlavice, zakřičí jeho kumpán v čele průvodu: „Jen ho sejmi!“
Když se dav chystá sloup strhnout, objevuje se na scéně jiný dav, který chce svržení zabránit. Vypukne hromadná rvačka, do níž zasáhnou i četníci, ale svržení sloupu se zabránit nepodaří. Když sloup i sochy leží roztříštěné na dlažbě, vydá se rozvášněný dav ke Karlovu mostu, aby i tamní sochy naházel do Vltavy, čemuž zabrání naštěstí již zasáh armády.
Národní výbor sice nazítří vandalský zločin odsoudí a vydá zákaz ničení pomníků.
„Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás“, prohlásí však T. G. Masaryk. Smutné, ale jak signifikantní! To už není Masaryk z dob hilsneriády, to promluvil politik. Tak jako v roce 1925 v knize Světová revoluce, kde říká: „…povalení mariánské sochy v Praze zavdalo Vatikánu podnět, aby na událost upozornil v Londýně… Neznal jsem podrobností, ale byl jsem si jist, že čin vznikl především z rozčilení politického, nikoliv náboženského, a tak jsem věc vyložil. Věděl jsem, jak odstranění této sochy často bylo požadováno, protože platila za pomník naší porážky na Bílé Hoře.“
Rozbili jsme Rakousko-Uhersko, onen žalář národů! Konečně máme svobodný český stát, hranice…a vůbec! Pravda, více než polovina obyvatel není české národnosti, ale to se poddá…
Opravdu? Týden před revolučními událostmi v Praze, 21. října 1918, učinili němečtí poslanci Říšské rady Rakouska-Uherska za německo-jazyčná území českou stranou s obavami očekávaný krok. Vyjmenují se za členy Provizorního národního shromáždění ve Vídni a 12. listopadu prohlásí provincie – Deutschböhmen, Böhmerwaldgau, Sudetenland a Deutschmähren za nezávislé na Československu a přičleněné k Německému Rakousku či Německu. Je to v tu chvíli z hlediska práva stejně legální nebo stejně málo legální jako vyhlášení Československé republiky. Na české politické scéně je však oheň na střeše, a když československá armáda dotyčná území obsadí, je oheň na střechách i doslovně. Řada měst je obsazena pod hrozbou dělostřeleckého bombardování (sic!) a rebelové odzbrojeni až pod hrozbou braní rukojmích z řad civilního obyvatelstva. (!)
Střílí v Teplicích, Kadani, Mostě, Chebu a Kaplicích, stejně jako v Šumperku, Novém Jičíně a městech jižní Moravy. Na účtu PRVNÍ republiky je prvních dvacet mrtvých.
Způsob, jímž nová republika, jež chtěla být výkladní skříní demokracie, zasáhla proti občanům, nebyl nejlepším vysvědčením. Stát vzniklý na principu práva národů na sebeurčení popřel svou ideu v okamžiku zrodu. I později Češi utahují šrouby všemi způsoby. Platí jen Československou republikou okolkované bankovky, což vede k devalvaci úspor německy mluvící buržoasie. Jsou zdržovány transporty základních potravin a uhlí do okupovaných oblastí a schyluje se k fatálnímu střetu. Když ani prohlášení Národního shromáždění Německého Rakouska ve Vídni 4. března 1919 nebere česká strana na vědomí, vypukne na území Sudet spontánní povstání obyvatelstva. Krátce po poledni je vzpoura krvavě potlačena. Výsledkem je osmapadesát mrtvých, z toho dvacet žen a dívek, osmdesátiletý stařec a tři kluci ve věku jedenáct, třináct a čtrnáct let! Takový pěkný neúspěch, řekl by Cimrman. Bude trvat pouhých dvacet let, než bude bez okolků předložen protiúčet.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
