Vladimír Mertlík: Lékařské odbory ve stylu Hamásu, Středulovy odbory na vlně páté kolony
Českou veřejnost rozvířily v listopadu letošního roku dvě významné události. První byla tradiční připomínka výročí 17. listopadu 1989, kdy do Československa vtrhla svoboda a demokracie. Výsledkem bylo tradiční uzavření tzv. Zlatého kříže, jmenovitě Václavského náměstí a Národní třídy, ve prospěch pódií a promenád pro lid. Mimo umělců všech žánrů, kteří na scénách k potěšení lidu předváděli hudební a verbální díla, rvali se na scénu politici a aktivisté všech politických barev, aby s vidinou voleb metali kozelce, a co hůř, prezentovali i své myšlenky. Mentálně zdravým divákům, kteří věnovali těmto projevům větší než nulovou pozornost, se musel připomenout text písně Kamarádi génia Jiřího Suchého, která začíná slovy:
Stalo se módou sezóny
Do nepravostí řádně tepat
Kaiserok této fazóny
Mně ale nikdy dobře nepad´…
Jak Zpětnému zrcátku potvrdil i kolega z podcastu Klíčovou dírkou Otta Seemann, při projevech „tribunů“ lidu bylo na scénách pozitivní nálady „menší než malé množství“. Nedostatky naší ekonomiky, málo žen ve funkcích, útisk sexuálních i genderových menšin – zkrátka a dobře strašný stav čehokoliv a kdekoliv, takový byl obsah projevů. Duševní zdraví diváků bylo ušetřeno aspoň projevů lídrů opozice Tomia Okamury a Andreje Babiše, z nichž prvně jmenovaný šel položit květiny na místo, kde si byl jist, že nikdo nebude, a druhý ze stejného důvodu přišel na Národní třídu za tmy ranního kuropění. Přítel Otta, zasažen skepticismem projevů a pocitem, že si děti sametové revoluce a jejich potomci neumějí užít to, co máme, a vrcholem blaha je pro ně jen stálá kritika, že něco nemáme, si postěžoval. Jediným pozitivním řečníkem byl podle Otty zápasník MMA Jiří Procházka, který řekl, že jemu 17. listopad spolu s demokracií a svobodou dal i příležitost se zlepšovat po sportovní stránce až k titulu mistra světa.
„V tom cítím odkaz i význam listopadu ´89. V příležitosti, kterou jsme dostali, a je na každém z nás, jak s ní naložíme. Místo keců, co nemáme a co není, ne?“ ukončil Otta oprávněné lamentování.
„Nejlíp jsi to řekl tím, že „každý máme příležitost“, reagovalo na naznačenou otázku Zpětné zrcátko a dodalo: „Jak říká básník – bude-li každý z nás z křemene, bude celý národ z kvádrů. Ale lépe než JFK to už nikdy nikdo neřekne: „Neptejte se, co může Amerika udělat pro vás, ale co vy můžete udělat pro ni.“ Jeho slova platila nejen tehdy, ale platí i dnes – nejen v Americe, ale i v české kotlině!“
Přesto Zpětné zrcátko nemá na oslavě 17. listopadu za nejdůležitější intenzitu jásání, ale samu účast a za nejlepší oslavu bere fakt, že do ulic přišlo na devadesát tisíc lidí. Lidí, kteří přišli ukázat, že se k tomu svátku hlásí, že jim patří, že vidí důvod se sejít a vzájemně se přítomností posílit. Ke skuhralům na pódiích lze říct jen to, že poukázat na nedostatky, pokud existují, nemusí být nic špatného, ale je pravdou, má-li někdo narozeniny, také se mu neříká: „Přeji ti všecko nejlepší, ale stejně jsi blb!“
Druhou událostí, naplánovanou jistě ne náhodou na 27. listopad, výročí generální stávky 1989, jež zlomila vaz režimu komoušů, měl být protest dvou „zbídačelých“ profesních stavů – mladých lékařů a starých učitelů. První protestovali proti bídě své, druzí proti bídě svých kolegů – nepedagogických pracovníků ve školství. Oba protesty však měly více společného, než by se na první pohled zdálo. Organizátoři obou profesí vyhrožovali stávkou v případě, že vláda na jejich vydírání nepřistoupí. S odstupem se zdá, že vyhráli felčaři. Není divu! Jejich rukojmí – pacienti – mají vyšší přidanou hodnotu v možném kolapsu lidských životů, zatímco kantoři vyhrožovali jen kolapsem školství a vzdělání, ale koho to dnes zajímá v jinak trvale se debilizující společnosti?
Jak scénář černé komedie zní důvod protestu lékařů, kteří z obav o životy a zdraví pacientů při vlastním totálním vyčerpání z nadměrných přesčasů trvali na výrazném navýšení odměn za tyto služby. Až z vyšších odměn, jak ze studánky s živou vodou, mohou vyčerpaní lékaři prý znovu nabrat sílu a poté bez chyb uzdravovat a léčit i v přesčasech.
Důvodem protestu učitelů byla pro změnu starost a péče o to, aby se i nepedagogičtí pracovníci ve školství měli lépe. A tvrdí-li někdo, že roli hraje dělení oněch miliard, o kterém rozhodují ředitelé škol bez záruky, že se peníze ke kuchařkám, uklízečkám, asistentům a školníkům dostanou bez krácení ve prospěch kňourajících učitelů, je jen sprostý nepřítel vzdělání. V obou případech jsou příčiny protestů hlubší, než tvrdí jejich pachatelé.
Je smutné, jak si část lékařů a učitelů vyložila myšlenku, že jim 17. listopad dal spolu s demokracií a svobodou i příležitost a oni s ní nakládají, jak nejlépe umí. Realita je taková, že lékaři, resp. jejich jistá část a parazitující odbory, si stejně jako Hamás vzali pacienty za rukojmí a učinili z nich lidské štíty svého svatého boje. Bonus pro rukojmí byl jen v tom, že se tak stalo bez mučení. Je zvláštní, že lékařům bez zkušeností a v řadě případů i atestací nestačí průměrný nástupní plat kolem 65 000 Kč a vyčerpává je nadmíra přesčasů, které musí na zvýšení životní úrovně odsloužit. Vydírají přitom společnost, která předtím roky altruisticky financovala jejich studia.
Podivuhodná je i pozdější realita, kdy dnešním mladíkům díky zkušenostem a zájmu o jejich služby nevadí ordinovat i na třech místech během jednoho dne, aniž by náročnost takové služby ohrožovala jejich schopnost léčit bez rizika a chyb. Vláda přes zbabranou demonstraci nakonec zbaběle ustoupila a zadělala si tím na větší problém. Každý vyděrač, lékařské odbory a určité skupiny lékařů nevyjímaje, jsou vždy nenasytné, jak ihned po podpisu dohody o porážce vlády potvrdil titulek: „Lékaři jsou při chuti: Chtějí doživotní renty!“ Mentální potomek Davida Ratha, viceprezident České lékařské komory ČLK) Jan Přáda vyhlásil totiž nové kolo vydírání: „V tento moment víme, že to nevyjednáme do uzavřené dohody. Na druhou stranu by bylo vhodné zohledňovat, že lidé stráví v práci za 10 let de facto 15 let, což je špatně,“ uvedl s poukazem na lékařské přesčasy, za které nyní budou jimi „postižení“ lékaři dostávat vyšší jednotky tisíc navrch. Podle komory by výsluhy pomohly zvýšit atraktivitu práce. Náročnost práce a nasazení lékařů by se mělo podle jiného Rathova pohrobka, prezidenta ČLK Milana Kubka zohlednit tak, že by se lékařům rok práce počítal jako patnáct měsíců! Tedy: „Teď nám za to pořádně přimázněte, abychom za to na konci mohli kasírovat pořádnou rentu!“ Zbývá už jen dost vysokými honoráři platit studentům medicíny náročná bezplatná studia a docházku do školy! Davide, vrať se, vše odpuštěno!
U mentálně příbuzné části učitelů a jejich odborů se stal protest pro středulovskou pátou kolonu příležitostí k milostným hrátkám s ruskými šváby, sirotky komoušů a reprezentanty lůzy, koketující s myšlenkou návratu před listopad 1989.
Dojemná je i péče učitelů o vyšší odměny pro pomocné profese ve školství. Ukrývá ale šídlo v pytli, které neutajíš! Výši odměn pomocným profesím by určovalo vedení školy a z pramenů dobře informovaných zní hlasy, že nižší zvýšení odměn těm, o něž údajně jde, vytvoří zároveň fondy, z nichž bude možné přidat i učitelům. Těm je cca 130 % průměrné mzdy za devět měsíců plného nasazení v roce málo, ale žádat víc je jim zatím přece jen trochu „kách“. Ale i učitelé by prý za víc peněz učili lépe, tvrdí jejich odbory. Díky, možná by si pak žáci osmých tříd a středních škol nepletli Havla s Hitlerem a KSČ s KFC! Není však i zde zakopán pes v neochotě některých učitelů učit moderní dějiny nad rámec stereotypů, vlastního vzdělání a často, přiznejme, i vlastního přesvědčení, jak naposledy loni v dubnu ukázal případ bývalé učitelky Martiny Bednářové, která ve svých hodinách popírala válku na Ukrajině. Není spíš na čase, aby začali stávkovat žáci demonstrativním odchodem z hodiny, ev. jejich rodiče žádostí na přemístění žáka do jiné školy, pedagoga typu Bednářová do psychiatrické léčebny a na rezignaci ředitele školy?
Pro provoz škol jsou nepedagogické profese samozřejmě nezbytné. Zvažme ale také, zda jejich současné odměny ve výši kolem 20 000 Kč nejsou často přímou úměrou k jejich vzdělání a schopnostem. Zpětné zrcátko má na mysli mj. postesknutí si jedné pomocné kuchařky na náročnost její pracovní doby, jež trvá za výše uvedené peníze: „Pět dní v týdnu od šesti do půl třetí!“(cit.)! Jako další příklad otrokářství zmínila mzdu „ne moc nad 20 000 Kč kuchaře, který k nám teď přišel po vyučení!“ (cit.) Jeden by z toho onemocněl hrůzou, těžko se hledají slova komentáře…
Pozitivním zjištěním je fakt, že protest, který měl být reinkarnací národního protestu v listopadu 1989, skončil v rozsahu bývalého parkoviště Malostranského náměstí. Na spodní části náměstí již mohli demonstranti odhazovat vajgly na zem bez obav, že by způsobili újmu vedle klátícímu se spolubojovníkovi. V dalších městech se protest odehrál v rozsahu patnáctiminutového setkání ranní a odpolední směny před branou podniku, odkud se odpolední parta odebrala na zkrácenou směnu ke strojům a ranní na lůžka, někteří dokonce na svá.
Smutné je však to, že se středulovští parazité, stižení virem ROH, nestyděli propojit s pátou kolonou proruských kolaborantů a kryptokomoušů! Nejde jen o vystoupení Vidláka, které potvrdilo, že latinské rčení Nomen omen stále platí! Vedle pódia čekal na písknutí i Jindřich Rajchl a další výtečníci! Signifikantní k pochopení mozkových buněk protestujících byly transparenty, vlajky ČR, KSČM a k dovršení všeho jedna husitská s kalichem…?! Násobek účastníků s profesionálně vyvedenými transparenty a vlajkami umožnil výpočet, že protest vč. dopravy vyšel na jednotky milionů korun.
Závěrem si Zpětné zrcátko neodpustí kritiku odborářů a zásadního nedostatku jejich protestu v Praze týden před první adventní nedělí. Ukázalo se, že protestující nikdo z vedení odborů nezpravil, že obchodní dům Máj je z důvodů rekonstrukce uzavřen a že z důvodů blízkého ukončení je omezen provoz i v obchodním domě Kotva.
Mimopražští demonstranti tak pro lajdáctví vedení odborů nemohli naplnit tradičně svůj hlavní cíl.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
