Vladimír Mertlík: Ze života českého politického hmyzu aneb Jak si plivnout na Karla Schwarzenberga
Po kritice médií za většinový podíl na vytváření negativistických nálad v zájmu prodeje titulů může Zpětné zrcátko s potěšením kvitovat, že „mediální pokrytí“ pohřbu Karla Schwarzenberga v Chrámu sv. Víta, události, jež – ač smutná – byla událostí evropského formátu, bylo rozsahem i obsahem komentářů a nekrologů významu události odpovídající. Přesto Zpětné zrcátko považuje ohlédnutí za jejími ozvěnami za užitečné a poučné. Definitivní odchod osobnosti, jejíž činy přesahují její život, ale i jistou dějinnou etapu, zanechává významnou stopu i v životě společnosti, pro niž je taková smrt těžko zacelitelnou ztrátou. Karel Schwarzenberg díky genům i výchově v charakterově i morálně elitní rodové linii takovou osobností bezpochyby byl. Jak tomu však bývá, jeho odchod se stal i zrcadlem duší a myslí skřetů. Těch, jež smrt velkého člověka zbavila respektu z něj a kteří bez váhání místo připomínky si jeho života a křesťanského rozloučení, odpovídajícího jeho postavení a významu, si s potěšením odplivnou nad jeho památkou jedovatý sopl či ohrnou pysk.
Nejinak tomu bylo u politických „matadorů“ české kotliny. Tomio Okamura po smrti knížete Schwarzenberga zaujal pozici mrtvého brouka, což mu zabránilo se k největší tryzně od pohřbu Václava Havla vyjádřit aspoň jedním slovem. Expremiér Andrej Babiš se zmohl na kondolenci pozůstalým na síti X přesně čtrnácti slovy vč. jména zemřelého a předložky: „Smutná zpráva o úmrtí Karla Schwarzenberga. Je mi to líto, upřímnou soustrast všem pozůstalým.“ Více úsilí věnoval vzpomínce na leden 2013, kdy: „Na počátku mé politické kariéry mě David Černý požádal o podporu pana Schwarzenberga, tak jsem ho veřejně podpořil a taky jsme pomáhali roznášet letáky na Moravě,“ s tím, že očekával na oplátku vzájemné představení a posteskl si: „Nikdy jsme spolu ale nemluvili, nikdy jsme se bohužel nesetkali.“
Těžká práce! Kníže Karel se k tvrzení Andreje Babiše, že do politiky nikdy nechtěl a necítí se být politikem, vyjádřil pro deník.cz ve své upřímnosti již v roce 2017: „Babiš byl politik už od začátku a velmi nadaný. Když to řemeslo děláte, jste politik! To je, jako když jde holka čas od času s někým za peníze a tvrdila by, že není kurva!“
Distanc Andreje Babiše tedy měl jistou logiku při zachování diplomatické slušnosti, ale zbývá připomenout, že po smrti Karla Gotta se snažil prosadit jeho státní pohřeb.
Opakem diplomatické slušnosti až za hranou hyenismu bylo vyjádření ze záhrobí politiky Matěje Stropnického, jehož se navíc nikdo na nic neptal: „Von snad umřel král?! Po úmrtí Karla Schwarzenberga jsem využil příležitost mlčet a té se přidržím i nadále. Tohle tedy není poznámka k němu, ale k šlechtické, královské pompě, které se jeho odchodu dostává. Je to nedemokratické, nerepublikánské a smrdí to nejhlubším reakcionářstvím. V téhle zemi díky Masarykovi s Benešem neexistují žádná knížata a šlechta, žádná panství v jejich majetku. Vždycky, když něco takového napíšete, je to dezinformace. Umřel člověk, ne král,“ napsal na Facebooku protekční fracek, jenž byl krátký čas ve světlech veřejné scény jen proto, že jeho otec leštil kliky sídla Andreje Babiše. Nejneuvěřitelnější na této hanebné záležitosti je fakt, že bytostný „demokrat a republikán“, komsomolec Matěj Stropnický žije i s manželem Danielem Krejčíkem na někdejším šlechtickém zámku! (sic!) Proto když na Facebooku jeden z komentářů frackova kýble hnoje uzavírá poznámku: „Bolševická nula, která neumí na sebe upozornit jinak něž pliváním zla na člověka, kterému nesahá ani po kotníky…“ slovy: „Je mi líto jeho rodičů,“ je Zpětné zrcátko toho názoru, že lítosti netřeba. Jak ho vychovali, takový je. Nedostal pár facek, tak je z něj teď fracek, řekl by básník, neboť platí, že z malého hajzlíka a blba vyroste jen velký hajzlík a blb.
Při té příležitosti nelze zapomenout na nejzbabělejší reakci k úmrtí a pohřbu Karla Schwarzenberga, kterou zaujal druhý ze dvou dosud žijících bývalých prezidentů, Václav Klaus starší. Metání kozelců s cílem vykroutit se z elementární povinnosti exprezidenta účastnit se pohřbu osobnosti formátu Karla Schwarzenberga mělo komickou předehru v oznámení Institutu Václava Klause, že se guru znovu nakazil pro něj neexistujícím virem covid-19. Zpráva o těžkém průběhu nemoci s nutností hospitalizace pacienta v ÚVN byla posléze zlepšena na docházení k lékaři a na informaci o propuštění maroda do domácího ošetřování s karanténou. Ta v den otevírání sezóny ve Špindlerově mlýně změnila včerejší bezmocnou trosku na mužný typ, pro nějž má medicína označení „kluk jako buk“! Ke konfliktu zájmů sjezdovka kontra funus se Václav Klaus vyjádřil již na zasněženém svahu s rozevlátým ježkem na nepokryté hlavě. V odpovědi pro Rádio Impuls objasnil nepřítomnost na tryzně v Praze za ledového vichru na sjezdovce Špindlu následovně: „Já už jsem několikrát prožil dvouhodinové mše ve svatém Vítu, kdy bylo pod nulou a kdy se tam skoro nedalo přežít a člověk vymrzl šíleným způsobem. Já myslím, že není důvod, abych chodil. Já jsem poslal kondolenci rodině a myslím, že s Karlem Schwarzenbergem jsem měl naprosto korektní, přiměřené vztahy. Říct něco víc než přiměřené by bylo falešné a myslím, že nemá smysl to rozebírat. Byli jsme každý z absolutně jiného soudku po všech stránkách. Od toho, v čem jsme vyrostli, po názory na svět.“
Ano, v posledních dvou větách se Václav Klaus starší rozhodně nemýlí. Zbývá se jen zamyslet, zda na pohřbu Václava Klause bude víc nabito v obřadní síni, na sjezdovce či na kurtech… Karel Schwarzenberg by v duchu výroku: „Jednou z mých nejhorších vlastností pro politický život je to, že neumím nenávidět “ určitě přišel…
Zpětné zrcátko by s touto filozofií trochu polemizovalo. Jistě, určité věci lze a je třeba odpouštět nebo alespoň nezapomínat. To neznamená, že musíme nenávidět ani to, že ony věci musíme oplácet, ale měli bychom je mít při setkání s jejich původcem vždy na paměti. Ale Karel Schwarzenberg je formát, který pro tuto zemi udělal tolik, že to docení až budoucí generace. Nejen od roku 1989, ale celou dobu poté, co ho tato země jako dítě vypráskala za plot jak potulného psa a okradla ho na holou kost. Proto si luxus své filozofie mohl dovolit.
Miloš Zeman, který díky charakteru a mistrovskému umění vytvářet si nepřátele ze svého domova vybudoval dobrovolnou samovazbu, přišel rád. Vyjma debat na CNN Prima News ho stejně nikdo nikam nezve, a tak s potěšením využil příležitost, při níž mohl „díky charakteru a mistrovskému umění urážet nepřítomné“ se šklebem Jokera poťouchle vzpomenout svá domnělá vítězství nad zemřelým: „Vážil jsem si Karla Schwarzenberga jako svého soupeře v prezidentské volbě, rád jsem s ním diskutoval i poté, co jsme se oba stali důchodci na invalidním vozíku.“
Jistě, kdo sledoval jen po očku kampaň k prezidentské volbě 2013, nikdy nezapomene na to, jak moc si Miloš Zeman Karla Schwarzenberga vážil. Díky tomu víme, že kníže vyhazoval česky mluvící služebnictvo, že chtěl vracet sudetským Němcům majetky, že sály na Orlíku jsou vyzdobeny vlajkami s hákovými kříži a jiné kraviny. K zmínce o invalidních vozících měl Bezedný Miloš připomenout, že Karel Schwarzenberg – o osm let starší – vozík užíval až na konci života, aniž by se k němu musel prochlastat s předstihem jako ten, kdo si ho tolik vážil.
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
