Vladimír Mertlík: Chtíč může být dobrý sluha, ale v případě „vlastenců“ i zlý pán
Měl jsem dlouho upřímnou snahu se existenci moderátora a člena Rady České televize Luboše X. Veselého (LXV) vyhnout. Jenže co se nestalo, resp. co se stalo! Z důvodů, o nichž se zmíním dále, se LXV pokusil rozčeřit hladinu veřejného prostoru tak, aby na sebe obrátil pozornost konečně odpovídající podle něj významu jeho osobnosti.
Neučinil tak poprvé, ale ve snaze provést to formou srovnatelnou s výbuchem TNT se dopustil chyby, když odjištěný granát strčil do svých kalhot. Následná mediální smršť, ať již plná oprávněně moralistního pohoršení na straně jedné, či vlhké rozkoše souhlasu srovnatelné s polucí na straně druhé, pomíjí kořeny samohany, které se na sobě LXV dopustil. Na první pohled je snadné jej díky obsahu příspěvků a spřízněné klientele přiřadit k prorusky flastenecké frontě, jež je k polistopadové orientaci země, aktuálně vládnoucí koalici i její voličské základně vysloveně nepřátelská. Poslední exhibice LXV mne přivedly k myšlence pozastavit se nad nimi a zkusit pojmenovat jejich kořeny. Bohužel tak ale nelze učinit bez návratu k tomu, co se stalo.
V televizním rozhovoru na otázku: „Jde podle vás v těchto volbách i o zahraničně politické směřování Slovenska, nebo to byla jen předvolební rétorika?“ odpovídá Magda Vašáryová: „To nevíme, budeme se muset podívat, kolik procent fašistů či neonacistů se podařilo Smeru získat kampaní, která byla evidentně zaměřená na lidi, kteří dříve volili SNS a Republiky. Až podle analýz uvidíme, jak se družina pana Roberta Fica ve své většině ztotožňuje s hledáním a získáváním těchto voličů… řekla bych dokonce vyslovenou spodinou.“
Paní Vašáryová se tedy ani v nejmenším nevymezila vůči kmenovým voličům hnutí Směr, ale obává se snah Roberta Fica lovit mezi rudohnědou množinou, která touží po návratu před 17. listopad 1989, ne-li rovnou před 14. březen 1939.
„Spodina…“ zamyslí se v odpovědi ve streamu Xaver Live člen Rady ČT a moderátor rozhovorů s exprezidenty Václavem Klausem a Milošem Zemanem LXV a pak udeří: „Pokud sledujete stream s dětmi, tak je pošlete pryč. Já chci být velmi upřímný. Milá zlatá Vašáryová, ty spodino, já ti ze srdce přeju, aby ti mráz roztrhl prdel!“
No, panečku! Já sám sebe rozhodně nepovažuji za verbálního puritána ani ve snu a Cimrmanův šrapnel pokládám za základní kámen stavby zkratky k nečekané pointě. Evidentně si tohoto způsobu vrstvení napětí před finální „peckou“ je vědom i LXV, ale čeho je moc, toho je příliš! A vtipné…? Přesto ani tahle perla publicistické činnosti LXV nemá nic společného s jeho politickým nastavením. Pravda je daleko prostší!
Asi dvakrát jsem se na začátku 90. let potkal na scéně s tehdy začínajícím moderátorem Lubošem Veselým. Těžko přehlédnutelný komplex z obezity za hranicí označovanou jako morbidní se marně snažil zakrýt elegantním oblečením a šarmem. Zdůrazňuji, že tato slova říkám se vší vážností a opravdovostí. Přesto se mně jako důležitější jevila jeho pohotovost, vtip a nesporný talent. Když jsem po nějakém čase zachytil díl jeho nové talkshow, bez zaváhání jsem mu po odvysílání gratuloval k nápadu i realizaci. Později se mi na dlouho ztratil z obzoru až do okamžiku, kdy se vyprofiloval do dnešní podoby mediální tváře politicko-společenských proudů na hraně zákonů o bezpečnosti státu. Ptáte se, kde se vzal nový Luboš Veselý, který si místo tlusté čáry za svou minulostí přidal ke jménu značku „X“ zcizenou skvělému novináři Jiřímu X. Doležalovi? Co přimělo jinak chytrého a schopného moderátora přidat se k stádu přežvýkavců, politických zombie a obchodníků se strachem? Stojí jejich přízeň za to, aby mu režisérka Věra Chytilová na závěr rozhovoru musela říct na rozloučenou: „Vy jste velkej poštěvák!“
Jak jinak než spodina lze nazývat dnešní příznivce či aktivisty rudohnědých režimů nácků a komoušů flirtující spolu s neskrývanou touhou po pětaosmdesáti letech od incestu Molotov–Ribbentrop porodit ďáblu nenávisti plod téhož krvesmilstva.
Příčinou pádu LXV mezi tyto existence není změna politického kurzu v mysli LXV. Je jím komplex roky nenaplněného libida, nedostatečného obdivu opačného pohlav, podle něj neodpovídající jeho schopnostem a úsilí. Talent, snaha více než dvaceti let vyniknout a k tomu nesnesitelný tlak slabin nabitých až k prasknutí nezužitkovaným testosteronem. Pak není těžké zatrpknout a všem, kteří si ony požitky nezaslouženě užívají, to vracet. Pak není těžké podlehnout předstíranému zájmu jiných a nechat se jimi svést jak Mefistem, který zná sílu chtíče i slabost samoty.
Jak stejné jsou příběhy doktorů Faustů bez ohledu na čas a módní barvu fanglí ďábla. Právě proto stojí za to připomenout film Mefisto v režii Istvána Szabó (1981), adaptaci románu Klause Manna, psaného podle skutečných postav. Hlavní postavou příběhu z 30. let v Německu je provinční herec excelující jako Mefisto v Goethově hře Faust. Jeho touha po slávě a obdivu ho ovládá i v soukromí a ve své bezmezné ctižádosti po slávě se spolčí i s nacistickou mocí. Až pozdě si uvědomí, že platí ztrátou nejbližších a že se stal jen ubohou loutkou v rukách nacistického režimu…
Výzvy k odvolání LXV z Rady ČT považuji za relevantní s ohledem k její původní funkci a povinnosti chránit morální kodex veřejného média. Bude-li však Poslanecká sněmovna důsledná, je otázkou, kolikačlenná Rada ČT po očistě zůstane. Má-li být očištění těchto pozic od zhrzených Faustů důsledné, nelze zapomenout ani na jejich stvořitele. Je jich stále dost, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. V případě LXV jsou jimi mj. Václav Klaus st. a Miloš Zeman. Nečekejme, až je vezme čert!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
