Vladimír Mertlík: Mýty, laskavé lži a sebeklam v zrcadle událostí 1968. Socialismus s lidskou tváří je iluze
Těžko se v těchto dnech nezmínit o výročí 21. srpna 1968, který na více než dvacet let zničil životy generace, stojící tehdy na startovní čáře dospělosti. Je-li smysl tragédie v poučení z ní samé, pak nejsme příliš pozornými posluchači tohoto životního kurzu. V první řadě bychom už měli přestat fňukat nad „zadušenými nadějemi“ Pražského jara. Po likvidaci demonstrací v Berlíně a Plzni 1953, Poznani 1956, po masakru v Budapešti 1956 a po stavbě Berlínské zdi 1961 byla naděje na demokratizaci režimu stejně reálná jako víra v čápa nosícího děti.
Měli bychom si odplivnout při každém nostalgickém povzdechu nad idiotskou iluzí o „socialismu s lidskou tváří“ stejně pravděpodobném jako založení Domova důchodců manžely Stodolovými. Sovětská okupace s povinnou účastí armád Varšavské smlouvy tak nebyla žádným překvapením. Je lhostejné, zda „zvací dopis“ podepsalo 99 nebo 9999 kolaborantských sviní. Jejich jména ať dál hnijí v žumpě historie! Je směšné se dojímat i nad osudy „reformních“ komoušů, ochotných architektů přestavby předválečného demokratického státu (1948) na koncentrák, nad jehož velikostí by Himmlerovi závistí puklo srdce. „Reformismus“ těchto zrádců byl jen v tom, že se v zájmu udržení koryt zprvu přilepili na vzepětí občanstva jak lejno na košili, aby se ve chvíli ohrožení – až na jednoho – nestyděli za křiku „Jsme s vámi, buďte s námi!“ předhodit agresorovi národ jako obětinu. Jak mrchožrouti si pak spolu s ním pochutnali na mrtvole obrodného procesu, aby si zachránili kůži, a čeští oslové hýkali nadšením, jací jsme pašáci, že jsme se nenechali vyprovokovat k zbytečnému odporu jako Maďaři v roce 1956.
V následujících dnech budeme zase poslouchat, kdo že nás to tehdy vlastně přepadl. Může nám být u řiti, zda byl Brežněv Ukrajinec a zda mezi okupanty byly ukrajinské jednotky. Brežněv byl především bolševická svině jako celý ÚV KSSS a Ukrajinci jen částí okupantských sil, sami okupováni, jimž nezbylo než postupovat podle rozkazů. Na vině nejsou nešťastníci, kteří přijeli v „hranatých železných maringotkách“, aniž by tušili, kde jsou. Stejně byla připravena se podílet na vraždění Maďarů v říjnu 1956 i „československá lidová armáda“. A koneckonců, masakry 21. srpna 1969 provedla podle konceptu „udělej si sám“ právě čs. armáda, Veřejná bezpečnost a „železná pěst strany“, hajzlové z Lidových milicí.
Zpětné zrcátko dosud nezapomnělo na strach z ponížení, který připravily občanům země bez ohledu na postavení a profesi prověrky, které otevíraly čas normalizace. Ani brusič kovů ČKD, jímž autor Zpětného zrcátka tehdy byl, se nemohl vyhnout prověrkám a dvěma základním otázkám: „Jak jste vnímal průběh událostí roku 1968? Jaký máte názor na vstup armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968?“
Co odpovědět a neskončit v díře, co odpovědět a nestydět se před sebou zbytek života? „Tak asi takhle, soudruzi,“ nakonec odpovědělo komisi: „Průběh událostí v roce 1968 odpovídal předpokladům, že vedoucí úloha strany bude zřejmě obnovena. Domnívám se, že vstup Varšavské smlouvy byl jedinou možností, jak zachránit socialismus v podobě, v jaké začal být budován po únoru 1948.“ A není to pravda i dnes?
„Skličující dědictví srpna 1968 stále trvá,“ nadepsal nedávno připomínku Pražského jara na serveru medium.cz autor Vít Janda. S vyzněním textu, zkoncentrovaným do titulku, lze být bez rozpaků v souladu, ale autorovy dobré úmysly nedovolí si nevšimnout mýtů, které vzpomínky na srpen 1968 často provázejí i jindy:
„…Pro nás náctileté to byl čarovný závan svěžího vzduchu, radosti, svobody a smělých plánů…“ píše Vít Janda a pokračuje: „…A můžeme děkovat snad všem bohům, že se do nejvyšší funkce (pozn. po smrti Stalina) rafinovaně protlačil Nikita Sergejevič Chruščov, na oko polointeligentní státník, jenž však nakonec dokázal jednat s Johnem Kennedym a hlavně aspoň částečně uvolnil ten ukrutný šroub, jenž stahoval celý východní blok… Musely přijít ekonomické reformy, muselo se uvolnit totalitní sevření a tím probudit v lidech nová iniciativa. Do čela obrozené strany byl zvolen Alexander Dubček, přesvědčený komunista, který do poslední chvíle naivně věřil v tzv. „socialismus s lidskou tváří“. Věřil v postupnou demokratizaci, jejímž prvním krokem bylo tehdy zrušení cenzury. Jakmile se však toto stalo, začalo se Pražské jaro ubírat úplně jiným směrem. O slovo se totiž přihlásila občanská společnost, která se přestala bát hájit svá práva a vynucovat si na vládě a straně další a další ústupky.“
Děkovat všem bohům za rafinované protlačení se do nejvyšší funkce mohl hlavně Nikita Sergejevič Chruščov, protože jinak by skončil na popravišti on, a ne Lavrentij Pavlovič Berija. Souboj o následnictví po Stalinovi totiž nebyl bojem stalinistů a reformátorů, ale bojem o holý život. Chruščov byl horlivý slouha největšího masového vraha dějin – zde lze s Vítem Jandou souhlasit – jako všichni ostatní kolem něj. Jak by asi s Vítem Jandou souhlasili Maďaři, které Chruščov, onen dar bohů, zmasakroval již v roce 1956? Jako polointeligentní státník se Chruščov opravdu choval, rozhodně však ne „na oko“. U zmínky o jednání Kennedy–Chruščov je namístě kvitovat, že to byl Kennedy, kdo dokázal jednat s Chruščovem, ne Chruščov s Kennedym. „Částečným uvolněním ukrutného šroubu“ by po paranoidní hrůzovládě Stalina bylo i povolení dýchat, v tom je naivní iluze o demokratu Chruščovovi k smíchu i dnes. Stačí si nalézt a bez dechu zhlédnout film Ztratili jsme Stalina!
O „obrozené KSČ a naivní víře“ Dubčeka i jeho komoušských kumpánů se Zpětné zrcátko zmínilo již výše. Občanská společnost se nepřestala bát až poté, co komouši zrušili cenzuru. Naopak vzepětí občanské společnosti v létě 1967 komouše donutilo ke zrušení cenzury, neboť se domnívali, že jim projde demokratizace způsobem, jež by se dal popsat jako nabídka v konzumu: „Paninko, tady máte tu demokracii, je toho o dvě deka víc, můžu to nechat?“
Přes tyto mýty a laskavé lži do vlastní kapsy jsou texty jako „Skličující dědictví srpna 1968 stále trvá“ užitečné a nutné. Mluvíme-li někdy o příliš ohebné páteři nemalé části společnosti, je tomu tak proto, že jí byla zlomena srpnem 1968 a snad ještě víc srpnem 1969. Stejné kreatury jako autoři zvacího dopisu a jako ti, kteří okupanty vítali, a představitelé obrozených komoušů, kteří nás i iluzi svobod z jara 1968 zadupali do země, jsou stále mezi námi. Adorují útok Ruska na Ukrajinu, mají vlhké všeslovanské sny o míru „pod korunou ruského dubiska“. Ani miliony mrtvých ruského bolševismu je neodradily od těšení se na okamžik, kdy se „kůň ruského kozáka napije z Vltavy“ a oni nám „zatnou tipec u samého kořínku“, jak s oblibou slibovali.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
