Česká atletická naděje Lurdes Gloria Manuel byla během OH v Paříži terčem rasistických útoků na sociálních sítích

Česká atletická naděje Lurdes Gloria Manuel byla během OH v Paříži terčem rasistických útoků na sociálních sítích Zdroj: ČAS/Jan Koutník

Vladimír Mertlík: Čechi Čechúm! Černý drški a Židácy tady nechceme, řvou zvráceně na internetu „našilidi“

Vladimír Mertlík

Olympijské hry byly vždy prezentovány jako svátek sportu, míru a přátelství mezi národy všech (obydlených) kontinentů, jak ukazuje jejich symbol – pět olympijských kruhů. Myšlenka zakladatelů a její morální hodnota však dnes platí sotva z poloviny. Olympiáda je především svátkem byznysu pro žáby na prameni MOV. Je otázkou, kdy naposled a zda vůbec se někdy během trvání her přestalo válčit, a filozofie „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ je s ohledem na lidskou soutěživost jen pro osly.

Boje v soutěžích jsou ventilem nacionálních komplexů, někdy, zvláště po vyloučení ruských sportovců dokonce v rámci fair play. Pokud hry posilují národní hrdost, pak ty letošní jí Česku mnoho nepřinesly. Ale jednu zlatou navíc – za rasismus – si zasloužíme. Byli to Češi, kteří vyvrhli zvratky svých duší, když se mezi olympioniky české reprezentace objevila největší atletická naděje příštích let, rodačka z Ostravy žijící v Táboře Lurdes Gloria Manuel. Pro „našelidi“ podle diskuzí na sociálních sítích Lurdes Češkou není a být nemůže. Fakt, že se zde narodila a žije, že na rozdíl od ji hanobících primitivů s IQ tykve mluví perfektně česky, portugalsky, anglicky a rusky a že skvěle Česko reprezentuje, to vše je k ničemu. Není totiž bílá! Na prvních závodech mezi dospělými nevyhrála, ale není to ona, kdo skončil v poli poražených. Pařížské hry byly plné stovek případů, kdy za země startovali jedinci narození na druhém konci světa, ale díky shodě cílů, příležitosti, kultury a hodnot je reprezentovali bez ohledu na primitivní a nacistický pojem národ.

Je to prosté. Byly unesené lidické děti, které se po třech letech v německých rodinách musely před setkáním s matkami znovu učit slovo maminko, méně Čechy? Je Čechem víc Tomio Okamura, Andrej Babiš či ti, kteří srozuměni s cíli této země jsou ochotni za ni i bojovat? Nebo jsou nejvíc Češi ti, kteří nezvednou prdel ani ve snaze najít si práci a jimž je podezřelý každý, kdo tak učiní? Co a kdo je vlastně Američan, Ital, Ir, Němec, Polák, Čech, Slovák, Japonec, Číňan, Korejec, Vietnamec, Španěl, Kubánec, Portoričan, Afroameričan a bůhví, kdo ještě?

České dějiny jsou plné masturbačních mýtů o naší dokonalosti. Oháníme se leskem úspěchů jedinců, z nichž mnozí odešli, aby jim nebyla křídla přistřižena závistí.

„Kdo neskáče není Čech!“ hulákáme na náměstích s kelímky piva v ruce, ale devět z deseti českých dětí neumí kotrmelec. Do přelomu 19. a 20. století nebylo dítě, které by nezavadilo o hudební nástroj i ve venkovské škole. A dnes: Co Čech, to muzikant? Nenechte se vysmát!

Podle čeho jsme holubičí povahy? Podle toho, jak jsme přijali nacistickou okupaci 1939, komoušskou 1948 nebo sovětskou 1968? Nebyla to spíš předposranost? Nemělo by tedy na začátku olympiády vyletět k obloze hejno Čechů – holubic míru? Není latentním rasismem tykání spoluobčanům vietnamského původu, ač se umíme pohoršit nad oslovením černocha bílým americkým buranem výrazem „boy“? Není divu, že se v nedávné anketě stal nejoblíbenějším prezidentem největší buran českých dějin Miloš Zeman. Obhajoba, že není buran, ale nepochopený mistr bonmotů, je stejné úrovně, jako by u soudu pedofil tvrdil, že není úchyl, ale jen nedočkavý.   

Formy rasismu jsou různě odlišné a na druhém konci světa nepochopitelné – šíité a sunnité, Hutiové a Tutsiové – pro většinu Evropy i světa rozdíl jako hodinky a holínky. Co víme o krvavých konfliktech Rohyngyiů a většinových budhistů v Myanmaru? Jen v jednom se svět shodne napříč poledníky i rovnoběžkami, zvláště pak svět levicový – komoušský. Antisemitismus – to je záhada, pro niž není vysvětlení od starověku po minulý týden. Ani v době, kdy země byla pro mnohé placatá a nesli ji čtyři sloni, kdy „nám“ Židé ukřižovali Ježíška, trávili studně a koupali se v krvi křesťanských panen, nebyly za pogromy tyto pověry. Jen primitivní závist a nenávist bez logiky. Nejen dluhy, které si gójové – lůza či panovník – u Židů nadělali, ale hlavně to, že Židé – peklo je vem– chtěli jejich splácení. Žid – univerzální nepřítel – je měřítkem civilizace, jak dokládají dvě smutné anekdoty:

V první dva muži diskutují o věcech veřejných a první své lamentace o drahotě, nízké morálce, bídě, konfliktech, beznaději a vůbec ukončí větou: „A za to všechno můžou Židi!“

„A rybáři…“ doplní jej druhý muž.

„Proč, proboha, rybáři?“ ptá se lamentující.      

„A proč Židé?“ odpoví mu otázkou oponent.

Ani druhá není o moc veselejší: Během hudebního festivalu se na after party po koncertě dají do řeči americký a ruský dirigent: „Jsme-li u vzájemné kritiky našich společností, na něco se vás zeptám,“ říká Rus. „Neustále nás kritizujete za antisemitismus, ale já vám něco řeknu. U mne v orchestru hraje dvanáct Židů a nikomu nevadí, že jsou Židé! Tak mi schválně řekněte, kolik Židů hraje u vás v orchestru!?“    

„A víte, že ani nevím,“ odpoví po vteřině americký dirigent…

Antisemitismus je nejjistějším měřítkem sociální a morální inteligence bez ohledu na vzdělání, profesní i kariérní postavení či rasovou a nacionální příslušnost.

Společnost Adidas připravila k pařížským hrám reklamní kampaň, v níž modelka palestinského původu Bella Hadid, známá protiizraelskými postoji, propaguje běžecké boty Super Light 72, uvedené na trh k tragickým hrám v Mnichově 1972, kde palestinské teroristické komando uneslo a zavraždilo jedenáct izraelských sportovců. Pozdější omluva plivnutí na hroby obětí nesmaže.

Před zahájením letošních olympijských her dostali izraelští sportovci telefonicky a na e-maily výhrůžky smrtí: „Nejste zváni do Paříže 2024, a přijedete-li, máme v úmyslu zopakovat události z Mnichova 1972,“ sděloval e-mail. Někteří Izraelci, včetně judisty Petera Palčika, obdrželi pozvání na vlastní pohřby.

Na zdech univerzity v Düsseldorfu se objevily nápisy „Židé > plyn“ a „Happy holocaust“. Časté jsou okupace univerzit odpůrci Izraele, po nichž na stěnách ničených budov zůstávají červené trojúhelníky špičkou dolů, symbol teroristického Hamásu. Stále častěji se objevují i v Berlíně na veřejných místech.

Z okna místnosti na pražské Filozofické fakultě UK, kde došlo k jedné z největších tragédií poslední doby, zavlála v jeden okamžik palestinská vlajka. Patologický vrah z fakulty, jehož čin námi otřásl, byl jeden. Stejných vrahů bylo v izraelských kibucech 7. října loňského roku více než tisíc…

V průvodu Prague Pride, který měl oslavovat LGBT práva a manželství pro všechny, se projevila výrazná propagace Palestiny jejími vlajkami a nenávistnými projevy vůči Izraeli.

A to je vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík